Článek
S Radimem Palánem jsme si povídali krátce po překonání českého rekordu na lyžích. Nová hodnota zní: 248,22 km/h. Měl obrovskou radost, že dokázal obstát ve velké konkurenci a za novým světovým rekordem zaostal jen o 7,5 km/hod.
Jaký byl váš dosavadní rekord a jakou máte radost z toho nového?
Doteď jsem měl z roku 2017 osobák 213 km/hod. Jsme tu už týden a teď se udělalo skvělé počasí, byl ideální přemrzlý jarní krystal. V okamžiku, kdy dopoledne začne na slunci mírně natávat, stane se z toho ten nejrychlejší sníh, na kterém se dá vůbec jezdit. K tomu žádný vítr, pustili nás z vrcholu kopce, udělal jsem při jízdě málo chyb, a proto se ten rekord podařil. Je to absolutně skvělý pocit. Na rozdíl od velkých týmů si vše dělám doma na koleni, mám kolem sebe mini tým, a tak jsem moc rád, že mi světová špička moc neustřelila.
Takže jste už dopředu tušili, že se budou jezdit rekordy?
Určitě, a je to o to lepší, že jde o mistrovství světa, že se to podařilo v rámci vrcholné soutěže. Dnešní cíl byl jasný, jen jsme mysleli, že svěťák zajedou bratři Origoneové - Ivan Origone držel dosavadní rekord od roku 2016 – 254,9 km/hod. Ale dopadlo to jinak a vyhrál Simon Billy. Já byl nakonec osmý.
Radim Palán při přípravě na pokus překonat český rychlostní rekord v jízdě na lyžích.
Radim Palán překonává český rychlostní rekord v jízdě na lyžích.
Radim Palán pózuje po překonání českého rychlostního rekordu v jízdě na lyžích.
Radim Palán ve skupině rychlostních lyžařů, která ukazuje platnou hodnotu světového rekordu.
Portrét Radima Palána z jeho instagramového účtu.
Radim Palán, rychlostní lyžař, český rekordman.
Vy už jste tu ale v uplynulých dnech byl skoro na pódiu?
Přijeli jsme už minulý týden a jezdili nejprve závody Světového poháru, přesunuté ze švédského Idrefajllu. Také jsem si hned udělal osobák 218 km/hod a ve stejné konkurenci jako teď jsem obsadil 4. místo.
Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Já jsem vlastně ještě nováček, původem skicrossař, pamatuji ještě skicrossařskou ikonu Tomáše Krause.
Jaké jsou pocity při té šílené rychlosti?
Do 180 až 200 km, záleží podle druhu sněhu, ještě pořád jakoby lyžujete. Nad 200 km/hod se vše rychle mění. Máza přestává hrát velkou roli, není už ani tak důležité, kolik vážíte, já mám přes 100 kg, a začíná rozhodovat hlavně aerodynamika. Jak má člověk odladěný materiál, hůlky, spojlery, prostě každý detail přizpůsobený fyzickým dispozicím.
Musím se složit do šipky a je dobré být co nejníž hlavou. Čím míň toho vidím před sebou, tím jedu rychleji. My se snažíme do 200 km/hod nabírat rychlost na plochách, lyže jakoby po sněhu plavou. Pokud chcete vyhrát, tak je musíte nechat i v té rychlosti plavat. Přes 200 km/hod už do vás brutálně tlačí vzduch a doslova letíte. Stačí chybně vystrčit palec a člověka to může otočit.
Takže pocity se podle rychlosti mění?
To určitě, naše lyže jsou stabilní do 220 km/hod, ale pak se rozklepou jako slalomky v 80 nebo 90 km/hod. Musíme je pak i v té vysoké rychlosti víc kontrolovat. Jinak je úžasné, jaké je kolem ticho. Ta rychlost je opojná. Kolem 240 km/hod je potom tlak vzduchu enormní. Snažím se nepanikařit, nevyměknout a ty lyže pořád držet na plochách. Je to úžasné a těžko se to dá k něčemu přirovnat. Nejlepší je, když pak protnete cíl a začnete opatrně brzdit.
Jak se brzdí?
Za cílem se pomalu začnete narovnávat a otevírat a lyže stavíte jakoby mírně do áčka.
Co pády, padá se hodně?
Lepší je určitě nepadat. Jsem rád, že tady to zatím proběhlo bez jediného úrazu. Ostatně, když vše děláme správně, tak ani není moc důvod padat.
A když spadneme, tak se většinou maximálně jen trochu spálíme, naštěstí nikdy do ničeho nenarazíme. Nejčastěji padáme při bočním poryvu větru. Když má člověk vše správně nastavené, tak při pádu vypnou lyže, odletí vrchní aerodynamická skořepina z helmy, ale samotná homologovaná helma zůstane na hlavě. Důležité je se při pádu přetočit na záda, kde nás chrání páteřák. Při pádu je samozřejmě kombinéza brutálně rychlá a klouzavá.
Jste tak trochu šílenci?
Ne, nejsme. Možná by se lidé divili, ale všichni jsou extrémně opatrní a uvědomělí, je to o preciznosti. Nemůžeme si dovolit udělat chybu. Každý kousíček materiálu máme vyladěný, vše je promyšlené, FIS komisaři vše váží a kontrolují. Takže tohle nedělají a ani nemůžou dělat šílenci. Když nejsou ideální podmínky, tak nás nahoru ani nepustí. Musíme mít zkušenosti, máme to vydřené.
Jsou to nejvyšší rychlosti člověka na zemském povrchu?
V podstatě ano. Závodní parašutisté prý při speciální poloze ve vzduchu jsou schopni letět rychleji, ale normální parašutisti letí pomaleji než my. Jsme prostě nejrychlejší nemotorový sport na povrchu země.
Už jsi zmínil aerodynamiku, hraje asi hodně velkou roli?
Obrovskou. Dám příklad. Naše vrcholná kategorie se jmenuje S1. Ale pak je ještě S2, tam mají v podstatě normální sjezdařskou výbavu, jako sjezdaři na Světovém poháru. No a tam, kde my jedeme 200 km/hod, v S2 jedou bez speciálních aerodynamických prvků jen 160- 170 km/hod.
Jak se může člověk dostat k závodům?
Kdo chce začít hned v kategorii S1, musí mít hodně dobré body z rychlostních disciplín (sjezd, super-G) nebo ze skicrossu. Jinak se začíná v S2 a dotyčný potřebuje aspoň roční průpravu. Je zajímavé, jak to jezdí nováčkové. Nedávno, v roce 2019, to zkoušela výborná sjezdařka Světového poháru Nicol Schmidhoferová. Jela 217 km/hod, ale skončila až čtvrtá. To byl jasný důkaz, že i ti nejlepší na světě těžko v našem v našem sportu hned vyhrávají. Protože tam už platí jiné zákonitosti.
Jaké máte vybavení?
Mám lyže dlouhé 239 cm od značek Kästle a Atomic. FIS norma povoluje maximum 240. Na různé rychlosti a druh sněhu mám pak jiné lyže. Dohromady je to asi 12 párů a tady ve Vars si na den, když se ideálně jedou tři jízdy, beru na svah troje lyže. Liší se strukturou, hranami a cambrem – prohnutím. Je to proto, že na studený sníh používáme lyže víc prohnuté.
Co váš tým, kolik je to lidí?
Jsem tu s přítelkyní a kamarádem. Proti ostatním jsem takový hobbík, o to je pak cennější, že můžu zatápět světové špičce. Francouzi a Švédové tu mají servismany, kouče a fyzioterapeuty… Já jsem svůj vlastní servisák. Moc toho nenaspím, každý den tak čtyři hodiny spánku, už se těším, až si odfrknu.
Když si děláte servis, co to všechno obnáší?
Když dopředu vím, že budou tři jízdy, tak připravuji tři páry. Skluznice vyčistím, navoskuji a pod zvláštním úhlem tupím hrany, ale musí to být speciálně na správných místech a podle druhů sněhu. Lyže nemůže mít ostré hrany, aby se ve vysoké rychlosti nezařízla. Voskuji klasickými závodními vosky, ale opět to má jednu zvláštnost. Oproti sjezdařům dávám vždy o něco tvrdší vosk, než je na daný sníh a teplotu určený – například místo modrého namažu zelený. Používám žehličku s horkovzdušnou pistolí.
Ale je to dost punk, nejsme v žádném hotelu, nýbrž v obyčejném malém apartmánu, a tak mám servis na chodbě, kde kolem mne běžně chodí ostatní hosté. Jsem pro ně zpestření, rádi si s námi povídají a fandí.
Pojďme popsat vybavení, je určitě dost jiné než běžné sjezdařské?
Tak lyže jsou dlouhé 239 cm, široké 80 mm kvůli stabilitě (tedy širší než závodní lyže na sjezd) a rádius mají 96 m. Divil byste se ale, že když je postavím na hrany, tak i docela carvují.
Boty mám zdánlivě normální závodní s flexí cca 150, ale nahoře musejí být měkčí, flexe 110. Jsou speciálně upravené bootfiterem Peterem Purdou, ten je u nás nejlepší. Jsou však bez přezek kvůli aerodynamice a na jízdu si je musím stáhnout silnou lepicí páskou. Také mám upravený náklon mnohem víc dopředu. Myslím, že jsem teď ten rekord udělal i kvůli úpravě lyžáků.
Vzadu na botách pak upevňujeme spojlery, jsou to takové kapkovité ploutve, které odvádějí proudění vzduchu a my jsme v nich cca o 20km rychlejší.
I hůlky jsou jiné než na sjezd. Jsou víc zahnuté, mnohem kratší, ale musejí být alespoň 100 cm dlouhé. Jsou také speciálně vyvážené, abych měl tu těžkou část v ruce a lehkou nahoře. Rukojeť je pak vylitá olovem.
Speciální kombinéza je z polyuretanu, polypropylenu, polyesteru a lycry – slangově tomu říkáme „latex“. Prakticky vždy je červená, protože ta barva je skoro nejrychlejší a třeba v černé by na slunci bylo hrozné vedro. Před jízdou na ni kvůli rychlosti ještě stříkáme silikon. Mít to na sobě je dost brutální, protože to člověka šíleně obepne. Při oblékání a svlékání potřebuji kamaráda, aby mi s tím pomohl. Pod kombinézu nosíme tenké ribano, do bot kompresní podkolenky, které hodně obepnou, a rukavice máme tenké neprodyšné, z podobného materiálu jako kombinéza.
Helma je také docela věda, je jiná než sjezdařská. Ta moje je taková polstrovaná kokoska a přes ni se nasazuje aerodynamická skořepina. Její barva je také to jediné, co nás rozlišuje, já mám teď modrou.
Na helmu pak navazuje pod kombinézou nasazený páteřák, takže to zlepšuje aerodynamiku.
Jak trénujete?
Musíme mít dobrou suchou přípravu, být perfektně fyzicky připraveni. Chodíme do posilovny, na jógu. Jako sjezdaři jsme univerzální sportovci, kteří musejí umět vše. Někdy chodíme i do aerodynamického tunelu v Letňanech a teď chci aerodynamiku ladit v ČVUT.
V zimě nemůžeme jet na sjezdovku, proto jsou ideální podmínky na trénink třeba tady ve Varsu. Ale ono je to podobné jako alpské disciplíny, třeba trénujeme i obřák. Jsem součástí soukromého španělsko-britsko-českého týmu, takže někdy můžeme trénovat i na uzavřené sjezdovce, například v Andoře v Grandvaliře, tam, kde se teď jelo finále Světového poháru.
Co chystáte teď?
Ve čtvrtek si půjdeme jen normálně zalyžovat a od pondělka nám začínají ve Varsu další závody Světového poháru, které byly přeloženy ze Švédska. Zatím jsem 5. v celkovém pořadí (loni jsem byl 4.), tak zkusím ještě zabojovat o bronzovou medaili.
Máte nějaké odměny?
Nemáme nic. Nejsme ani součástí žádného úseku na svazu. Nejsou v tom žádné peníze. Ale já bych rád, aby se mladí objevili – a třeba tomu ten můj rekord pomůže. Aby si to zkusili, zbavili se strachu z rychlostí a naučili aerodynamiku a klouzat na lyžích. Speedski je totiž perfektní doplněk i pro výchovu nástupců Ester Ledecké.
Chtěl bych letos ještě dva závody v Čechách. Loni byl na dojezdu obřího můstku v Harrachově, bylo tam 80 lidí a z toho 50 bylo dětí, to bychom chtěli zopakovat. Nebo i na Dolní Moravě.
