Novotný o Zajíci, Survivoru i hokeji. „Je odsouzen k záhubě“

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Filtr, kterým kamerová čočka umí proředit, nebo naopak umocnit charisma televizních osobností, je neúprosný. Ale ani při osobním setkání není těžké poznat, proč si promotér a moderátor Ondřej Novotný získává tolik diváků, ať už je zajímá MMA, Survivor nebo fotbal.

Mluvili jsme spolu naposledy v rozhovoru zhruba před rokem a půl. I tehdy z něj šla syrová energie, která je pro spoustu lidí přenositelná a ztotožnizelná. I tehdy byl uvolněný a bezprostřední, měl velké ambice a nebál se bombastických prohlášení. Tentokrát, těsně před začátkem předvánočního pracovního večírku Oktagonu, ale jako by se na něj nabalila další vrstva zkušeností - pozitivních i negativních, díky kterým se Novotný zdá být vyrovnanější a usazenější v realitě. Možná zkrátka proto, že si ji už stačil udělat lepší, než jaká byla před osmnácti měsíci.

V první části rozhovoru pro Seznam Zprávy Novotný popisuje růst Oktagonu za poslední rok a okolnosti velké smlouvy s RTL. Promluvili jsme si ale i o osobním životě a dalších aktivitách, mezi které patří třeba reality show Survivor nebo YouTube kanál s live videocasty o MMA, fotbale či hokeji. A právě pro ten má Novotný poměrně temnou vizi.

Je pro vás těžké najít čas na to, aby všechny vaše aktivity rostly tak, jak si představujete?

(dlouze se zamyslí) Prioritu u mě má samozřejmě rodina a Oktagon. Vše ostatní jsou věci, které musejí počkat tak, aby tyto dvě prioritní záležitosti šlapaly co nejvíc. Všem lidem, které do toho beru, to na rovinu říkám. Budu dělat všechno, ale nejde mě rozpůlit a rozdvojit.

Co všechno jste musel kvůli tomu odmítnout?

Volal mi Jarda Svoboda z O2 areny, jestli tam nechceme udělat prvního Zajíce. Já bych to uměl, lákalo by mě to vymyslet a vyšpičkovat, abychom byli první. Ale odmítl jsem to, protože nemám čas. Uměl bych dnes klukům vymyslet svět tak, aby vydělávali o dvě stě tisíc měsíčně víc. Ale dnes je to ještě tak, že bych u toho musel být. Já jsem ten ksicht. Při vší úctě k nim to stojí hodně na mně.

V čem?

Jsou skvělí, snažím se dennodenně jedním promile rozšiřovat tým, posouvat to a nastavit tu matici tak, aby to nebyl Novotný. Ale mám obrovský náskok a počet sledujících, který ostatní nikdy nebudou mít, protože nebudou propichovat ty bubliny, které propichuju já. Myslím, že si to všichni uvědomujeme. Já se zase nebiju v prsa, že jsem něco víc než oni, ale pro ten produkt je to důležité.

Jak je tohle měřitelné v rámci Zajíce?

Je to měřitelné. Když udělám něco já a když tam nejsem, je to rozdíl. Protože všichni chtějí vidět toho namyšlenýho blbečka, co zase vypustí z té huby.

Na kom primárně stojí Zajíc po vás?

Myslím, že to je výjimečně zajímavá sešlost, která se doplňuje. Kdybych to byl jen já a Vacíno, přičemž můžeme suverénně říct, že kdybychom to přirovnali k nějakému týmu, třeba Barceloně, jsme v něm Pedri a Lewandowski. Ale potřebujete k tomu i gólmana i další. A to jsem vždy tvrdil. Hádám se s lidmi a říkám, že Michael Jordan by nikdy nebyl Michael Jordan bez Pippena, který byl celou tu dobu druhý nejlepší hráč na světě.

Máte tedy někoho jako Pippena?

I Toto Wolff nahrál Lewisi Hamiltonovi zprávu, že může být skvělý, jak chce, ale vždy potřebuje skvělý tým. A tady si to všechno sedlo a já mám všechny rád. Podryho a jeho romantické kecy. Folpi zatím samozřejmě teprve roste a hledá svůj mediální obraz, který mají ti dva už nějak vymyšlený a nejsou tak křehcí. Folpi ještě křehký je. Ale je super a má před sebou budoucnost, když nebude chtít všechno hned a bude nad věcí, trochu si to odzoomuje. A to přijde.

Máte pocit, že minimálně od zlata na světovém šampionátu v Praze je trh otevřený i pro hokej, když jste odstartovali podcast Mistři světa? Nebo zatím spíš opatrně zkoušíte, kam se to může dostat?

Pro mě je zase výzva dát dohromady kluky, které mám rád a kteří podle mě mají potenciál. Musí se to samozřejmě vytříbit a posunout někam, kam se posunul Zajíc. Samozřejmě jak Vílém Franěk vždy říká, že hokej je národní sport, to je podle mě úplná blbost. Ale baví mě, když tu svou myšlenku tlačí, dokazuje ji čísly a řadou dalších věcí.

Proč podle vás není hokej národní sport?

Protože nikdy nebude. Fotbal se nedá porazit. To, že je mistrovství světa každý rok a my zrovna dokážeme vyhrát doma, to je všechno strašně super. Ale reálně hraje hokej na nějaké úrovni šest až osm zemí a tím to hasne a nikdy se to nezmění. Naopak, hokej půjde do sraček.

Vidíte to až takhle černě?

Led bude neustále dražší, stejně jako všechno ostatní, hokej není dlouhodobě udržitelný sport. Když se budeme bavit o udržitelnosti, měl byste hokej vypnout. Každá firma, která chce dávat peníze do sportu, dbá na udržitelnost a tady to prostě nefunguje, když si vezmeme čpavek a všechny možné další faktory… Kdybychom měli být ekologičtí, tak hokej vypneme. Je odsouzen k záhubě, jen to nebude za našeho života.

To je dost drsná vize.

Ne že bych to hokeji přál, ale když se podíváme na dnešní děti, jaká je motivace rodičů vstávat v pět, být v šest na ledě, nosit jim ten bágl… Hokej půjde jako jeden z prvních sportů do háje, je na to naprogramován. Já mu ale přeju a snažím se udělat něco pro to, aby to tak nebylo. Zároveň bych chtěl klukům dát šanci vydělat si nějaké peníze, pozvednout ho a popularizovat ho. Mám v hokeji spoustu kamarádů, vidím tam nějaké synergie a baví mě vyzkoušet, jestli to dokážu a můžu jim vnuknout myšlenku, vypustit balonek a vidět, jak se v tom prostředí chová.

Pojďme k dalšímu vašemu velkému projektu. Máte pocit, že se Survivorem jste konečně prolomili bublinu celospolečenského úspěchu?

Survivor byl úspěšný od první sezony.

Ale v rámci toho, jak byl vnímaný i například na sociálních sítích, letošek mi přišel oproti minulosti na jiné úrovni.

Je to strašně paradoxní, protože první polovina byla strašlivá, nedalo se na to pomalu dívat a musel jste mít hroší kůži.

Ostatně psalo se, že je zralý na zrušení, sledovanost byla nízká.

Ale pak se to zlomilo a raketově to vystřelilo. Čísla byla vždy nejlepší, Survivor je daleko nejúspěšnější reality show v Československu, na nic si tolik lidí nekoupí Voyo. Nic se mu nepřibližuje v číslech, ani Love Island, ani Zrádci na Primě. A je to jasné, protože je to skutečně celorodinný formát. Každý si tam najde to své, má to dramatičnost, je to fantasticky vymyšlené. Viděl jsem 45 amerických sezon a ta hra se vyvíjí s tím, jak se vyvíjejí lidé. Chová se tak, jak ti lidé, reaguje na trendy. A to je strašně jedinečná věc, která funguje v nejvíce zemích světa.

Čím to?

Je to totální fenomén, má v sobě nějaký appeal, který je těžko popsatelný a obtížný ke znovunalezení, i když se o to všichni snaží. Navíc nikdy nevyhraje někdo, kdo si to nezaslouží. A to je na té hře strašně příjemné. Když se v té hře snažil někdo nějak možná ne manipulovat, ale někam to posunout, říkám, buďte v klidu. Ta hra si pomůže sama. Vyhodí všechny svině.

Máte do Survivoru stále stejnou chuť jako dřív?

Mám za sebou pět sezon, přičemž do toho počítám i Robinsonův ostrov, protože to bylo úplně totéž, teď jedu na šestou. A miluju to. Poslední řada byla výjimečná tím, že tam byl Mikýř, Pirát, velká zrada, všichni ji sledovali a dopadlo to neskutečně šťastným vítězstvím Mikýře, který byl čtyřikrát strašně blízko tomu, aby vypadnul. Kluci tomu vymysleli velký hype, když jsme udělali rozhovor v O2 areně. A myslím, že tahle sezona bude brutálně sledovaná, ať tam bude kdokoliv. Zase budou chtít být účastníci lepší hráči, dovolí si víc, prostě se to vyvíjí. Zasadíte strom a on vám roste.

Bojíte se toho, že vám třeba některé věci nevyjdou?

Ne. Vůbec. To je, jako kdybyste se mě zeptal, jestli se bojím, jestli překonáme šedesátitisícový stadion. Co teď? Sedmdesát tisíc? Vůbec to není o počtu diváků, ale o příběhu, který vytvoříte. Hra o trůny byla fantastický seriál, ale bude zase něco lepšího. Zase je na co se těšit, přijde druhá sezona Hry na oliheň. Svět pořád překonává sám sebe, vy jste taky lepší verzí sama sebe.

Když se vrátím k vám, připadáte mi teď velmi srovnaný a vyklidněný. Možná víc než dřív. Máte tentýž pocit?

Jsem rád, že to říkáte, je to příjemné slyšet. Sám nad sebou ale moc nehloubám.

Nechcete?

Není to tak, že nechci. Chci, rád se o tom bavím, mám kouče, nacházím lidi, kteří mi dávají výzvy, a mám strašně rád, když se mnou lidi nesouhlasí a nejsem nejchytřejší v místnosti a když můžu poslouchat ostatní. Možná to tak nevypadá, protože když někam přijdu, tak jsem nejhlasitější a pořád něco říkám. Ale našel jsem teď Milana Šemeláka, který je teď pro mě strašně inspirativní, mám dalších několik lidí v zahraničí. A Pavla Nerudu (spolumajitele Oktagonu), který se tomu seberozvoji strašně věnuje.

Je tedy pro vás taky důležité mít prostor sám pro sebe?

Snažím se. Měl jsem teď relativně nedávno psychický a mentální breakdown. Našel jsem svůj strop a mé tělo a všechno mi řeklo, že jsem se posral, že to už nejde. A zvládnul jsem to velmi rychle, protože už jsem to na sobě sledoval, ale pořád jsem se testoval, kam až můžu zajít. Byl to těžký měsíc, kdy to bylo fakt špatné a cítil jsem se hrozně.

Co vám pak pomohlo?

Mám dar, že si ty věci asi dokážu přiznat a nemusím nad tím přemýšlet. Když potřebuji psychologa, jdu k psychologovi. Nestydím se za to, vybliju ze sebe všechny věci, pojmenuji to, nechám si říct, poradit. Pro mě je osvěžující, že ostatní lidé mi chtějí pomoct. Je pro mě osvěžující se nechat vyšetřit, přijít na to, zkoumat, v čem to je. Je to jiné dobrodružství, najít sám sebe. Navíc rád investuji do sebe. LeBron James tvrdí, že dá do sebe milion dolarů ročně, já do sebe ročně investuju třeba 1,5 milionu korun. Není to moc, ale jsou to peníze, které jsou důležité. Pořád pravidelně chodím na fyzio, nic mi není, ale jde o údržbu.

Nebojíte se něčeho v sobě?

Bojím se toho, že bych to nenašel.

A co tam hledáte?

Dokonalost, která neexistuje. Nebo maximální potenciál, nejlepší možnou verzi sebe sama. To je vlastně ta honba. Strašně se mi líbí Matthew McConaughey. Jsem v jeho programu.

Připadáte mi jako takový typ.

Sleduji ho, miluju to. Někdy je to už moc, chápu to, ale líbí se mi to. Ta otevřenost. A jak říkám, mít pořád něco, za čím směřujete.

Máte za sebou přelomový rok takřka na všech frontách, narodilo se vám nedávno druhé dítě, teď vás čeká poslední velký turnaj roku v O2 areně. V jaké jste náladě?

Jsem ve výborné náladě. Máme před skvělým turnajem, po fantastické sezoně a když se to povede, máme i před podpisem naší největší smlouvy. A já jsem vlastně pořád v dobré náladě. Nejsem už vtažen do hry moc vnitřně emočně a hlavně osobně, protože to bych se zbláznil. Mít 215 podepsaných bojovníků krát tři, tedy včetně trenéra a manažera, egomaniaků, které respektuju, to byste byl každý den emočně vyčerpaný.

Co vám v těch situacích pomáhá, nasazujete navenek nějakou personu?

To si nemyslím. Jsem sám sebou.

Splývá vám tím ale veřejný obraz se soukromým?

To asi není otázka na mě. jako spíš na Renču (Novotného manželku). Nemyslím si to. Právě proto, že si asi na nic moc nehraju, to spoustě lidí nevyhovuje. Neberu si filtr, říkám, co si myslím. Tím asi hodně lidí štvu a někdy udělám nějaký přešlap, tak se pak omluvím. Ale zjistil jsem, že jsem takhle nejšťastnější. A protože nejdůležitější člověk na světě jste vy sám - a já jsem sám pro sebe nejdůležitější, musím být šťastný. Kdybych moc hrál a přemýšlel, co můžu a nemůžu říct, komu se zalíbit, asi bych se zbláznil. Chápu, že to spousta lidí dělá, třeba politici to musejí dělat, ale já jsem si svět zařídil tak, abych takový být nemusel.

Kdy jste si uvědomil, že vám vychází dělat věci - jak říkáte - bez filtru a podle sebe?

Uvědomil jsem si to, když jsem začal vnímat, že moje změny nálad a prožívání věcí kolem věcí, které miluju, ať už je to Oktagon, Survivor nebo všechny podcasty, které dělám, strašně ovlivňují lidi, kteří jsou v místnosti. Nebo ty, kteří se mnou žijí. Jsem silná osobnost a jednou mi jedna dobrá koučka říkala - ty nemůžeš přijít do místnosti a být naštvaný, protože se tam ochladí o tři stupně.

Je tedy ve vaší pozici třeba místnost rozsvítit.

Všichni cítí, jak vám je. Dnes už s tím dokážu pracovat. Samozřejmě jsem někdy naštvaný, ale myslím, že jsem na sobě i díky lidem okolo mě a díky určitému vzdělávání udělal kus práce tak, abych byl co nejšťastnější. Byť nejsem ten, kdo se věčně směje, jsem Ostravák, zanadávám si, ale nedržím nic v sobě.

Kdy jste naposledy dělal práci, která vás štvala?

(pousměje se a zamyslí se) Sem tam děláte věci, které vás štvou. Ale abych dělal dlouhodobě práci, která by mě štvala, to už si ani nepamatuju. Myslím, že před Oktagonem. Když jsem byl okolo let 2014-15 šéf obchodu v pojišťovně, tam mě štvalo hodně věcí.

A tam jste si uvědomil, že opravdu chcete dělat, co vás baví?

To jsem věděl dlouhodobě. Ale zároveň musíte vytvořit svět, aby vám to finančně sedělo. Vždy jsem chtěl být dobře finančně situovaný. Vždy jsem uměl vydělat nadstandardní peníze. Ale neuměl jsem dlouho vymyslet ten byznys tak, abych mohl dělat jen to, co mě baví. Vím, že je to brutální privilegium. Dnes jsem kolem sebe postavil hradbu. Mám manažerku, ta má asistentku, takže mám tři lidi, kteří se starají jen o mě.

Je to přitom jen deset let od té doby, co jste tu práci opustil a naplno jste se rozjeli s Oktagonem. Přijde vám to jako hodně? Vaše kariéra je dlouhá, ale až posledních pět, šest let vnímám, že jste všude a na co sáhnete, v tom se vám daří.

Vypadá to tak, no.

Vypadá.

Předevčírem mi to říkala moje žena. Dotahujeme obrovskou smlouvu a říká: „No a co? Já už myslela, že je to hotové. A že to vlastně bylo jednoduché.“ A říkám jí, že nic na světě není jednoduché. „No jo, ale vždycky všechno podáváš, že to jde samo,“ odpověděla mi. A je zvláštní, že vám to řekne vaše žena. Takže doma asi evidentně hodně filtruju ty špatné věci, které se vám dějí. A myslím, že je to dobře. Mám spoustu neúspěchů. Ale vlastně jsem se pojišťovnictvím a dalšími věcmi naučil, že neúspěchy patří k dennodenní práci a nevadí mi, protože mě posouvají. Ale nesnesl bych dělat něco, co mě nedělá dlouhodobě šťastným.

Už jste se dostal do pozice, že máte poměrně velký vliv - a co řeknete, má na lidi moc. Uvědomujete si ho?

Nemyslím si, že mám moc nad lidmi.

Opravdu ne? Já myslím, že ano.

Vždy jsem byl nastavený výkonově, na úspěch a na to, že píle porazí talent. Nebyl jsem skvělý hráč v házené, ale vydřel jsem to jako svině. Odmítl jsem chodit do školy, raději jsem chodil na tréninky a vydřel jsem si to až do reprezentace. Myslím, že mám dar řeči, ale musel jsem ho brutálně brousit.

Komentováním, koučinkem?

Ano. Dělal jsem i spoustu dalších věcí, nebál jsem se chodit na herectví, zajímal jsem se o to a dodnes propojuji různé věci.

V Česku je rétorika hodně podceňovaná věc.

Určitě. A uvědomuji si, že tenhle dar jsem brutální pílí, kterou v sobě mám, posunul na úroveň, kdy dnes asi zasvěceně umím mluvit o něčem, o čem vůbec nic nevím, a bude to znít jako něco, co byste měl poslouchat (úsměv). Ale to se snažím nedělat. Uvědomuju si, že vím úplný hovno. Vždy se snažím říct lidem, že nejsem moc chytrý, že jsem dost často jen vtipný. Ale snažím se vzdělávat ve věcech, které mě baví. Ale byl jsem rozhodnutý už od dětství, že budu úspěšný. A nedokázal jsem si představit, že by to bylo jinak.

Jak se díváte s tímhle nastavením na své dřívější verze? Když jste třeba uváděl nebo komentoval deset až patnáct let zpátky, dokážete se na sebe dívat?

Jsem s tím úplně v míru. Byl jsem v té době nejlepší. Respektive já byl nejlepší vždycky. (smích) Ale vážně věřím, že v té době jsem ty věci fakt studoval. Učili mě lidi jako Bakalář, Škorpil, Slepička, Baumruk, Jarda Sezemský, spoustu lidí… Staří televizáci. A od každého z nich jsem si něco vzal. Ale vždy jsem byl ten progresivní člověk, který sem táhnul americký styl. Uvolněnost, zábavu, vtip. Baumruk na mě psal články, když posuzoval komentátory, když ještě psával do Sportu, což už si dnes lidé nepamatují, a bylo to fajn. Přitom dnes když někde řeknu, že někdo komentuje na hovno, sesypou se na mě lidi z ostatních televizí, že je to nekolegiální. Jděte do háje. To je prostě práce, kterou mají lidi posuzovat. Je to zábava.

Přece jen tím ale i ovlivňujete pracovní životy druhých lidí.

Ovlivňuju. A já jsem s tím v pohodě. Moje živobytí taky ovlivňují ostatní lidé. Jsem dennodenně veřejná osoba a být komentátor v televizi nebo hlasatel zpráv je privilegium. Kolik lidí to může dělat? Stejně jako má v Česku hospodu každý s dírou do zadku, má Česko nejvíc sportovních kanálů na světě, snad kromě Ameriky. V Evropě stoprocentně.

Je jich hodně, ale vážně je to i v evropském kontextu extrém?

Jezdím do zahraničí a žiju minimálně šest měsíců v roce v cizině. Dnes se bavím se zajímavými lidmi, šéfy sportovních kanálů po celém světě, lidmi ze Sportradaru a dalšími, se kterými se tady baví jenom absolutní televizní špičky. A říkají, že jste v Čechách úplní blázni. Za kolik se tady prodávají práva, jakým způsobem to tady lidi konzumují a tak dále. Ale pořád si myslím, že to je privilegium. A jakmile jdete s kůží na trh, měl byste být připravený, že dostanete jak pochvalu, tak kritiku.

Zkusím to otočit. Máte už teď sám relativně velký mediální kanál na YouTube, uvědomujete si, že jste už taky mediální organizace, která na sebe má brát zodpovědnost za to, co v ní padne za věci? Zvlášť když tam občas můžou padnout věci, které jsou mimo.

Co se týče fotbalu, nemyslím, že konkrétně já říkám nějaké soudy. Jestli to dělají kluci a říkají nepravdu, pořád si myslím, že jsou to spekulace a není to věc, která by někomu ubližovala, a je to vždy na základě nějaké informace. Můžeme se bavit o tom, jak jsou věci vyzdrojované, ale nemám vůbec pocit, že bychom dělali něco, co by bylo vlastně novinářsky nečisté. Že by tam bylo něco s úmyslem někoho poškodit. A to je pro mě ta důležitá věc.

Citíte v každém případě hranu mezi tím, kdy jste v podstatě zábavný kanál a podcasteři - a druhou stranou, kdy už vnímáte vysokou sledovanost a styl práce, se kterou souvisí i odpovědnost?

Myslím, že jsou věci, které diskutujeme a třeba je neřekneme, když víme, že je to hraniční. Ale určitě občas uděláme přešlap. A zase bych byl nejvíc rád, když se o tom lidi budou bavit. Jsem první, kdo řekne pardon, tohle bylo špatně - a uvede to na pravou míru.

Tím neříkám, že se občas přešlapů nedopustí i jiná média, nebo bych se a priori chtěl navážet do vašeho pořadu Kudy běží zajíc. Pomohl dostat český fotbal do nové sféry. Ale mediální trh se hodně mění a vy už vytváříte svět, který se médiím velmi blíží, ačkoliv jste se tomuto označení bránili. A kritiku na vás v tomto směru slýchávám poměrně často. Jak s ní pracujete?

Ke mně se ta kritika nedostane, nebo ji nevnímám. Aniž bych o to nějak zvlášť stál, byť neříkám, že to není příjemné, jsem dnes člověk, kterému napíšou šéfové klubu, řeknou mu věci a já je pak zabalím tak, že je necituji, ale prostě tu informaci nějak posunu, vypustím ji, anebo taky ne, když vím, že by to mohlo někomu ublížit a nejsem si tím jistý. A hlavně nechci ubližovat lidem, chci se bavit a chci popularizovat ty věci.

Takže hrana je pro vás to, co nechcete, aby se dělo vám?

Určitě. Jsem úplně v pořádku s tím, že si tady každý bere Oktagon do pusy. Je to pro mě platící divák. A i když mě lidi kritizují, myslím, že je v Česku málo lidí na pranýři jako já každý den. Myslím, že mám v tomto ohledu nezáviděníhodnou pozici. A i proto jsem se s tím dokázal naučit žít. Ale pořád si myslím, nebo doufám, že mám zpětné zrcátko, dokážu se do něj dívat a nedělám - a v životě bych neudělal - nic, abych někomu úmyslně ublížil, byť je to třeba můj nepřítel.

Jak se to projevuje ve vašem byznyse?

Vím spoustu sraček na lidi, kteří mě opravdu štvou. Ale stejně to nedám ven nebo je neřeknu, protože mám to buddhistické založení a pořád to mám rád. A pořád si myslím, že to toho člověka dožene nějak jinak. Hlavně se to děje třeba v MMA, fotbal je pro mě zábava. Ale v MMA bych tady mohl spoustu lidí rozprášit na hadry včetně některých organizací. Trvalo by mi čtrnáct dní, než by tak tři firmy zavřely, kdybych chtěl. A je to přímý dopad na moje živobytí. Ale kašlu na to, protože asi bych se v tom necítil komfortně.

Co je tedy váš svět?

Dobrodružství, cestování. A baví mě posouvat lidi, co se mnou spolupracují. Strašně mě bavilo do Kudy běží Zajíc vykousnout Podryho (Jana Podroužka), Vacína (Jana Vacka) a Folpiho (Zdeňka Folprechta), kterému jsem zavolal a řekl jsem mu, ať jde za námi. On tomu nevěřil, tak jsem mu řekl, ať si udělá nějaké rešerše, ale bude se prostě se mnou mít dobře. Starám se o své lidi a když je někdo se mnou, tak ho nikdy nenechám padnout. Táhnu lidi, které jsem posbíral a dávám jim různé práce a snažím se pro ně být nějaká jistota toho, že to bude dobré. A to mě samozřejmě baví. Je při tom spousta dobré zábavy.

Děláte některé věci i zadarmo?

Když mě teď oslovili házenkáři, ptali se mě, co za to chci. Tak jsem jim řekl, že to by nezaplatili, ale že až vyhrají Euro, budeme se bavit, co tam budu dělat. Ale mám pocit, že je fajn, že mě můžeme využít k tomu, že se něco dobrého stane. Nepotřebuju za to nic, ztratím tím víkend, kdy je manželka Renata naštvaná, máme samozřejmě malé dítě a jedu prezentovat někam do Vídně na pár minut. Přitom je to pět hodin tam, pět zpátky, celý víkend v háji, ale okej.

Byl to váš nejlepší rok?

Každý další rok je nejlepší.

Ohlížíte se?

Moc ne. Nemám moc rád bilancování a plácání se po ramenou. Rád se dívám před sebe. Pořád mě musí něco čekat, musím někam směřovat, mít vizi, kam jdu.

Tak se zeptám jinak. Zaznamenali jste za tento rok největší skok?

Jednoznačně. Jsme první na světě, kdo udělal dva fotbalové stadiony, to nám nikdo nikdy nevezme. Je to absolutně troufalá věc, lidi si neumí představit, co za tím všechno je a bylo. Daly by se o tom napsat knihy, jak strašně je to těžké. A teď se nechci plácat po ramenou, ale to, co jsme dokázali, je fakt totální masakr. A to si užívám. Když se dívám na lidi dole, kteří jdou s námi, věří tomu a posouvají to… V pátek večer ve Frankfurtu to byl jeden z nejstrašnějších okamžiků v mém životě. Já se vždycky někde dojmu.

Jak to vypadá?

Čím víc mám dětí, tím víc se mi nahrnou slzy do očí. A čím jsem starší, tím víc si dovoluju být šťastný. Když jsme dělali event ve Frankfurtu, vymysleli jsme, že v pátek večer pozveme kamarády, naše nejbližší partnery a sponzory a uděláme pre-event party. A budeme mít rozsvícenou halu, všichni přijdou v osm večer na stadion a my jim ho ukážeme. Odehrávalo se to za skly, které vypadaly jako tapeta. A bylo to neuvěřitelné.

V čem?

Na pět dnů je stadion pro šedesát tisíc lidí vaše hračka a vy tam můžete uvítat vašich sto kamarádů se skleničkou v ruce. Lidé přicházeli dovnitř na stadion do sportbaru, který je vlastně skybox pro vyvolené, a teď na to koukali. A to jsou lidé, kteří viděli všechno. Monacký princ, majitel stránky 433, a to jsou naši kamarádi. Domluvili jsme s hudebníkem Johnem Newmanem, že bude v ten moment mít zkoušku. Tak jsme si prošli ten Eintracht, řekli jsme jim nějaký příběh a viděli, jak jsou z toho pryč. Moment, co to jako je, tihle dva kluci si prostě koupili tuhle hračku a zítra tady bude 60 tisíc lidí. A když o tom teď mluvím, mám husí kůži a jsem dojatý. To je ten moment, kdy si řeknete, že jste idiot, jak vás tohle vůbec napadne?

Když jste byl malý, představoval jste si, že budete v takovéto pozici?

Ano. Vždy jsem o to stál a byl můj cíl zažít velké věci. Chtěl jsem být úspěšný sportovec nebo rocková hvězda, protože si myslím, že není nic víc, než být rocková hvězda.

Hrál jste na něco?

Na klavír, ale neměl jsem takovou vášeň. Ale když si představím, jaké je být rocková hvězda, která vyprodává stadiony a dostává lásku od lidí, když zpívají vaši písničku… Občas stojím sám na pódiu a dostanu lásku od lidí. Občas mám nějakou řeč a cítím to propojení, není to totéž, ale cítím to. A jsem zase dojatý a mám slzy. Kolikrát jsem se na Štvanici před lidmi rozbrečel. To jsem si vždycky přál. Vizualizoval jsem si, že já budu ten, kdo bude kopat pátou penaltu na mistrovství světa. Když jsem hrál házenou, vždy jsem chtěl dát ten rozhodující gól. To mi ale nebylo souzeno, tak jsem našel něco, v čem jsem to dokázal.