Neúspěšná fotbalová kvalifikace, kterou podtrhla slovenská zášť

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Euro ve Švédsku bylo poslední, na kterém se závěrečného turnaje účastnilo pouze osm vyvolených. V kvalifikaci bylo 34 reprezentací rozlosováno do sedmi skupin po pěti, resp. čtyřech týmech, k vítězům se pak připojila pořadatelská země.

Los byl tenkrát k československému výběru (na evropské scéně poslednímu, příště už obě republiky bojovaly každá zvlášť) hodně krutý: Přisoudil národnímu výběru velmoci Francii a Španělsko, k nim pak stafáž Island a Albánii.

Přestože proti papírově slabším soupeřům svěřenci trenéra Milana Máčaly nezaváhali, především proti Francii neměli sebemenší nárok. Galský kohout byl nepřemožitelný. Poprvé v historii kvalifikačních skupin se některému týmu podařilo postoupit bez ztráty bodu!

Dvakrát československý tým prohrál poměrem 1:2, v říjnu 1990 v Paříži a v září 1991 v Bratislavě. Všechny francouzské góly vstřelil Jean-Pierre Papin, po právu držitel Zlatého míče za rok 1991. Vysloužil si tím přezdívku „český kat“. „Nevadí mi a docela mi i lichotí. Znamená, že dávám hodně gólů,“ vítal ji francouzský kanonýr.

Sítě ale napínal i v jiných zápasech, v kvalifikaci nastřílel devět gólů, španělský „sup“ Emilio Butragueño jich nastřádal jako druhý pět.

V domácím duelu v pařížském Parku princů proti Československu, které těžilo z úspěšného vystoupení na mistrovství světa v Itálii, kde prošlo až do čtvrtfinále, byl Papin k nezastavení. Jana Stejskala překonal v 60. a 82. minutě, krátce před koncem už jen snižoval „Bomber“ Tomáš Skuhravý, s pěti góly druhý nejlepší střelec italského šampionátu.

Československý tým se však vracel s pocitem křivdy. Anglický rozhodčí George Courtney neuznal Knoflíčkův gól hlavou pro údajný faul na stopera Basile Boliho při vzájemném souboji. „Toho snad nešlo faulovat,“ vzpomíná na muskulaturu urostlého obránce český internacionál Václav Němeček, jenž v té době hrál za francouzské FC Toulouse.

V zápase tehdy kvůli zranění nenastoupil, spoluhráče sledoval alespoň z hlediště. Připouští, že Francouzi byli lepší, ale anglický rozhodčí se na konečném výsledku – jak se shodli všichni nezávislí pozorovatelé – dost podepsal.

Do konce vydařeného „čtvrtfinálového italského roku“ stihla československá reprezentace ještě jeden parádní zápis do pomalu uzavírané společné kroniky – na Strahově porazila Španělsko 3:2 se všemi jeho hvězdami jako Zubizarreta, Míchel, Butragueño či Martín Vázquez.

Dvěma góly se blýskl ostravský kanonýr Václav Daněk, jenž v ročníku 1990/1991 leštil v dresu rakouského Tirolu Innsbruck bronzovou kopačku pro třetího nejlepšího střelce ligových soutěží s 29 zásahy. „Hrálo se v polovině listopadu, počasí a terén jim moc nesvědčily,“ vzpomíná na duel. „Byl to pro ně hendikep. Hřiště bylo podmáčené, to je zaskočilo, na podobné podmínky nebyli až tolik zvyklí,“ i po letech téměř lituje technické Španěly. Vstřelil dva góly, třetí přidal slovenský rodák Ľubomír Moravčík.

Právě národnostní otázka ve fotbalové reprezentaci často přesahovala hranice sportu. Při nominacích se dbalo na to, aby byly zastoupeny pokud možno rovnoměrně oba národy. „Byla to politická záležitost,“ připomíná Daněk, který ovšem slovenský přínos vítal. „Byli víc impulzivní, mentalitou směřovali víc na Jugošku, na Balkán, my byli spíš knedlíkoví, chytřejší,“ charakterizuje mentalitu hráčů. „Ale už jen to, že se vybíralo z 15milionové populace, bylo znát. Kluby jako Slovan nebo Trnava často hrály v lize prim,“ říká a dodává, že při zachování společného státu by bylo reprezentační mužstvo silnější.

Jelikož jeden z týmů, který umí vyprodat stadion – Španělsko –, hostil pražský Strahov, odveta s Francií se hrála o rok později v září 1991 na bratislavském Tehelném poli.

A nebyl to šťastný výběr, rozepře mezi národy, které se spojily při vytvoření samostatného státu v roce 1918, už tehdy byly značné. Vše se neslo ve velmi nepřátelském duchu – proti Čechům. Slovenské separatistické snahy v té době vrcholily, část hymny Kde domov můj diváci vypískali, stejně jako přítomného prezidenta Václava Havla, který byl poprvé v životě na fotbale. „To je forma demokracie,“ přijal nevraživé projevy.

Na hřišti však domácí vedli Němečkovým gólem. „Náhoda, Amoros míč tečoval,“ nepřičítá si dnes k úderu velké zásluhy. Pak však začal opět řádit Papin, prosadil se dvěma luxusními voleji, na něž neměl Luděk Mikloško v brance nárok.

Až nepřátelské prostředí hráči nevnímali. „Soustředili jsme se na výkon,“ říká Němeček, který navíc bouřlivé ochozy vítá. Ale Tehelné pole a Bratislava byly až nebezpečné. „Kvalifikaci na MS 1994 v USA jsme odehráli v Košicích, kde měli místní k Čechům vřelé vztahy,“ připomíná Němeček, kde hrál poslední federální výběr pod hlavičkou RCS – Republic Czech and Slovak.

Třaskavá politická situace při rozpadu socialistického tábora ve východní Evropě ovlivnila i poslední zápas v kvalifikační skupině, kdy Albánie měla 18. prosince hostit v Tiraně Španělsko. UEFA zápas zrušila „s obavou o bezpečnost hostí“, jak znělo oficiální odůvodnění. „Vyšetřování UEFA odhalilo, že situace v Albánii je napjatá a chování obyvatelstva nepředvídatelné,“ konstatovalo se ve zprávě.

V těchto cyklech hrál výběr do 21 let o den dříve než reprezentační áčko a španělská delegace při zkoumání zázemí nenalezla příhodné podmínky. „Velmi se bojím. Hotel, který nám byl albánskou asociací vybrán, byl vydrancován. Lidé tam jsou hladoví a schopní všeho,“ děsil se Chus Pereda, trenér španělského výběru do 21 let.

Přestože byl zájem, aby se utkání odehrálo v náhradním termínu, nakonec se nikdy neuskutečnilo. Litovali toho pořadatelé, kteří by si připsali s atraktivním soupeřem nezanedbatelný zisk, ale rovněž někteří španělští hráči, neboť přišli o nominaci. „Půl roku si na mne nikdo nevzpomene a teď tohle,“ hořekoval obránce Alkorta.

Hlavním důvodem ovšem bylo, že Francie bez ztráty bodu byla už jasným postupujícím, střetnutí by její pozici nijak neovlivnilo.

Mimochodem, bylo to naposledy, kdy se Španělsko nekvalifikovalo na velký fotbalový turnaj. Od té doby bylo ozdobou většiny, o čemž svědčí dobytí dvou titulů evropského šampiona (2008 a 2012) a jednoho světového (2010).