Článek
Snad každý, kdo někdy dělal nějaký sport, by chtěl prožít takovou kariéru a mít takovou pověst, snad i život. Dvojnásobná olympijská vítězka a trojnásobná mistryně světa přivezla z velkých světových soutěží 11 medailí. Šest zlatých, dvě stříbrné a tři bronzové. Od roku 2008 drží světový rekord 72,28 m. Její mezinárodní kariéra (včetně té juniorské) trvala 22 let.
Brzy si ukážeme, že to za Bárou samo nepřišlo, že musela mnohé překonat a hodně se také snažit. I proto ji vždy zdobila příslovečná bojovnost.
A teď pozor! Za ty dvě dekády spršek medailí, úspěchů, rekordů a ocenění dokázala ještě něco. Zůstala úplně normální. Nenamyšlená, usměvavá, fortelná ženská, s níž byste si chtěli dát pivo a povídat si.
Vedle medailí stihla založit i rodinu. S partnerem, profesionálním hasičem Lukášem Novotným, má dva syny Janka a Darka.
Mimochodem Barbora Špotáková je sama ze zajímavé rodiny. Otec je původem napůl Slovák, napůl Maďar a po babičce umí Špotáková dokonce maďarsky. Maminka má kořeny v Itálii. Právě oni, velcí sportovci, přivedli Báru v rodném Jablonci nad Nisou k atletice. Zatímco maminka je bývalá vrcholová atletka a v Jablonci učila tělocvik na sportovní škole, tatínek se věnoval běhům a desetiboji. Oba rodiče i bratr jsou stále aktivními atlety a matku vedla v roce 2012 na veteránském mistrovství Evropy jako trenérka.
Letošní účast v Mnichově byla pro Špotákovou návratem na místo činu. Na ME 2002 tu jako 21letá mladá žena začínala dospělou kariéru. Ne každý ví, že tehdy byla ještě vícebojařkou.
„Už si to nepamatuju, to jsem byla takový návštěvník. Vícebojařka, co žila rok v Americe, přijela s únavovou zlomeninou, obtloustlá a hodila oštěpem. Pak mi někdo řekl, že by nebylo špatné jím házet dál,“ uvedla podle Českých novin před sobotním finále.
Byl u toho Železný
Ten někdo byl jeden z nejlepších oštěpařů všech dob Jan Železný. Začal jí pomáhat s přípravou a Špotáková se postupně pod vedením skvělého trenéra Rudolfa Černého přeorientovala na ryzí oštěpařku.
Ale nešlo to hladce ani bezbolestně. Báře vlastně nikdy nic nešlo úplně samo. Hlavně na začátku musela překonávat nejrůznější zdravotní problémy. Zranění, nachlazení, angíny a také dlouhodobé problémy s kolenem. Ty vyvrcholily na podzim roku 2003 operací, kdy jí lékaři vyjmuli z holeně nezhoubný nádor. Ovlivnilo to pak i její výkon na olympiádě v Aténách, kde skončila až 23. Rentgen ukázal, že jí stále ještě chyběl kus holenní kosti.
Právě všechny ty zdravotní potíže, které překonala, roční stáž v Americe, kde se jí vůbec nelíbilo, Báru zocelily a udělaly nakonec silnější.
Po Aténách se osud začal otáčet. V roce 2005 vyhrála Světovou univerziádu v tureckém Izmiru, další rok už byla druhá na mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu a v roce 2007 vyhrála první mistrovství světa v japonské Ósace.
„Byla jsem připravená v posledním hodu jít na plochu a urvat to třeba i s rukou,“ říkala s typickou bojovností o situaci před posledním hodem Němky Obergföllové. Ale nic takového už nebylo třeba.
Od toho okamžiku celých deset let (s výjimkou 2013, kdy se věnovala mateřským povinnostem) vozila domů jednu velkou medaili za druhou.
A nezřídka ji získala po neskutečném dramatu, posledním hodem tak jako teď v Mnichově. Jako třeba tu nejcennější olympijskou v roce 2008 v Pekingu. Až do posledního pokusu vedla Ruska Maria Abakumovová, ve čtvrtém dokonce hodila národní ruský rekord. V šestém pokusu ji ale Špotáková překonala o 64 cm a vytvořila nový evropský rekord 71,42 m. Tehdy ještě netušila, že zvítězila v nefér závodě.
Ta soutěž měla totiž o osm let později nechutnou dohru. V květnu 2016 se provalilo, že Abakumovová byla jedním ze 14 ruských atletů a devíti medailistů, kteří byli zapleteni do obří ruské dopingové aféry. Ruska neprošla dodatečným testem odevzdaného vzorku právě z her v Pekingu a všechny její výsledky od srpna 2008 do srpna 2012 byly anulovány.
Teď se Špotáková asi definitivně rozloučila zase pořádným dramatem. I když rozloučila? U ní nikdy nevíte.
