Článek
Pětadvacetiletá lukostřelkyně z Plzně je nejen mistryní světa, ale navíc vystřílela pro Česko i účastnické místo na blížících se olympijských hrách v Paříži. Její výkon z Berlína je úctyhodný, protože přestřílet po dlouhé roky dominantní Korejky muselo být nesmírně obtížné.
Marie Horáčková tak jde po osmi desetiletích ve stopách Františka Hadaše a dalších skvělých československých lukostřelců, kteří kdysi ovládali přední světové pozice.
Už na Evropských hrách v Krakově na začátku léta byla Marie Horáčková pátá. To ji určitě nakoplo, dodalo sebedůvěru, že může dosáhnout velkého výsledku i na světové scéně. Přesto na MS v Berlíně k hlavním favoritkám nepatřila. Po vítězství však poskočila na 13. místo světového žebříčku, teď je dokonce sedmá a soupeřky z ní musejí mít obavy.
V čem je silná? Zdá se, že je komplexní střelkyní. Ta musí mít nejen sílu, dobrou mušku, ale i výdrž pořád pálit do blízkosti desítky. Nebo přímo do ní.
Posuďte s námi, že lukostřelba není žádná selanka. Ženy stejně jako muži střílí na 70 metrů. Závod začíná kvalifikací, kdy střelci musejí odpálit 72 šípů. Luk neváží moc, ale každé natažení tětivy představuje pěknou porci, je to jakoby Marie pokaždé zvedla činku o váze 17 kg.
Samotné natažení je zároveň trochu ekvilibristickým úkonem. Lukostřelec musí mít tětivu na nose i na bradě. Marie nedávno vzpomínala v Podcastu Přes příkop, jak z toho mívala na bradě i jizvičky.
V okamžiku natažení tětivy je třeba mít ruku „správně poskládanou“. Aby tětiva měla prostor odejít a nebouchla střelce do lokte. Přesto se říká, že kdo se při vystřelení šípu někdy nepraštil, tak z něho nestřílel.
Tolik nezanedbatelný objem a finesy při střelbě. A teď přesnost. Střílí se na terč, kde maximum je 10 bodů. Při jednom souboji je možné získat maximálně 720 bodů, ale to ještě nikdo nikdy nenastřílel. Nejlepší muži mají přes 700 bodů (dokázali to zatím jen dva). Ženský rekord je 692, ale už 660 představuje velmi slušný výsledek. Marie má zatím osobák 666. Počítejte s námi. Znamená to střílet prakticky jen desítky a devítky.
Jenže lukostřelba je velmi záludná disciplína. Síla, fortel, technika ani přesnost ještě nestačí. Lukostřelec musí mít také perfektní psychiku, psychickou výdrž. Marie Horáčková ji podle všeho dokázala získat.
Samotný proces střelby vyžaduje naprostou koncentraci. Marie se snaží už týden před závodem postupně odpojovat od světa, zbavuje se například mobilního telefonu, tráví minimum času na sociálních sítích. To se stupňuje s blížícím se závodem. Při něm má pak ráda jakousi vlastní bublinu soustředění, baví se už raději jen s úzkým okruhem rodiny. A hlídá si spánek.
Na druhé straně to s tou bublinou nesmí zase přehnat. Každý den si proto ráda udělá trochu volno, aby upustila stres a odreagovala se. Protože příliš velká soustředěnost bere sílu.
Naštěstí nejsou lukostřelci při závodech úplně sami se sebou. Trenéři jsou do pěti metrů za nimi a mohou na sportovce mluvit a radit jim. Ačkoli střelec nesmí odpovídat, hodně to pomáhá a prakticky každý to využívá.
Mistr světa František Hadaš a jeho doba
Úspěšný pražský atlet, dorostenecký rekordman ve výšce, se po zranění v roce 1937 zaměřil na lukostřelbu a hned se mu začalo náramně dařit. Už o rok později vybojoval světové prvenství a podílel se na mistrovském titulu v soutěži družstev. Dnes už málokdo ví, že Československo patřilo v té době k lukostřeleckým velmocem. Hadaš, ale i Doležal či Lenečka byli mistry svého oboru.
Naše skvostná éra pokračovala i po válce. Hned na MS ve Stockholmu 1946 byli muži druzí. O rok později v Praze mužské družstvo skončilo dokonce první a v jednotlivcích jsme získali stříbro a bronz. V roce 1948 v Londýně zase vyhrálo družstvo žen a o rok později v Paříži vybojoval Hadaš stříbro a družstvo mužů získalo světové prvenství.
Teprve pak přišel pozvolný ústup mužů z předních pozic, ale v popředí se dál držely ženy. Ještě v roce 1961 vybojovala Božena Deptová v Oslu bronz. A to byla až do letoška také naše poslední velká medaile.
Hadaš byl vůbec zajímavou postavou. Po druhé světové válce pomáhal obnovit továrnu na kola Eska v Chebu a organizoval výrobu tělocvičného nářadí a sportovního vybavení v n. p. Sport. Působil také jako správce sportovního strahovského areálu. V šedesátých letech 20. století odešel na doporučení ČSTV do Rakouska, kde organizoval sportovní lukostřelbu a vedl reprezentaci. Nezájem československých sportovních funkcionářů o rozvoj lukostřelby u nás přispěl k jeho rozhodnutí odejít do zahraničí. Usadil se za hranicemi v Marktredwitz a podílel se na organizaci sportovní lukostřelby v Německu. Až do vysokého věku se účastnil závodů a v seniorské kategorii hrál i stolní tenis.
Psychika hraje obrovskou roli. Jsou situace, kdy Marie dokonce potřebuje, aby na ni trenér, v jejím případě otec, mluvil víc nahlas, aby se lépe soustředila na svoji střelbu, a ne na rušivé pokyny trenéra konkurentky. Nejhorší moment rozptýlení totiž může nastat v konečné fázi výstřelu, když schází milisekundy k puštění tětivy.
Trenér může maličko měnit rytmus střelby. Také sleduje techniku a může střelce opravit. Ale jsou to spíš detaily, protože nic moc velkého už se stejně měnit nedá.
Marie Horáčková ví, že se při závodě nesmí upínat na soupeřku. Je to souboj sama se sebou. Soupeř je až druhý. Sama musí jet jako stroj. Někdy ale závod, stejně jako na MS v Berlíně, ovlivní i další faktor. Protože jsou soutěže venku, tehdy přišel velký vítr. Střelkyně musely mít i trošku štěstí.
Kdo by si myslel, že příprava lukostřelce je jednoduchá, tak by se hodně divil. Hodně času tráví třeba v posilovně a také neustálým tréninkem techniky.
Po relativním odpočinku v říjnu začíná už v listopadu halové období. Ale protože Marie potřebuje už na konci března sezonu odstartovat nějakým slušným výsledkem, musí už v prosinci a v lednu střílet na vzdálenost 70 metrů. Protože u nás to moc nejde, musí střílet „z okna“. Jak to vypadá? Na střelnici má boudičku, kterou si vytopí, obleče dvě vrstvy kalhot, tři horní vrstvy, pak si otevře okno a tím oknem střílí ven na terč vzdálený 70 m. Od pěti hodin odpoledne si na to musí přisvěcovat.
Na jaře pak venku musí nastřílet nejdřív velké objemy. Třeba i 400 šípů denně. V únoru přijde soustředění v teple, kde za 10 dní zvládne normální měsíční objem. Někdy se podaří i mezinárodní kemp. Pak jsou přípravné závody a cca 14 dní před velkým závodem ubírá na objemu a zvyšuje přesnost.
Tak vypadá lukostřelecká řehole. Teď Marii začala veledůležitá příprava na olympiádu v Paříži. Moc se těší a strašně by tam chtěla uspět. Takhle to řekla pro web olympijskytym.cz po úspěchu v Berlíně:
„Vždycky hrozně málo chybělo k tomu, abych se objevila na finálovém pódiu. Jdu svou cestou, na které bylo hodně zklamání, ale bylo to o šílené trpělivosti. V Berlíně se sečetly všechny zkušenosti, které jsem za tu cestu posbírala. Jsem ráda, že se teď dostanu do většího povědomí v celosvětové lukostřelbě. Důležité je uzavřít tuhle medaili a jít si pro další. Nemohu žít jen z tohoto zlata, ale musím se dívat dopředu.“
