Článek
To nejtěžší na Kitzbühelu je, že se ke konci dramaticky utahuje a zrychluje. Posledních 500 m je nejnáročnějších.
Tento pátek a v sobotu se světoví borci znovu spustí dolů, aby rozhodli, kdo je nejlepším sjezdařem světa roku 2023. Pojedou chvíli rychlostí, která se bude blížit 150 km/h. Někteří skončí po krkolomných pádech v ochranných sítích. Zato vítěz sklidí nehynoucí slávu, dostane odměnu 100 000 eur (skoro 2,5 milionu korun) a jedna z kabinek centrální lanovky ponese po příští desetiletí jeho jméno.
Hahnenkamm je kopec, sjezdovka se jmenuje Streif. A tak se tomuto sjezdu říká někdy Kitzbühel, jindy Hahnenkamm nebo prostě Streif. Každopádně stojí v hierarchii Světového poháru ve sjezdovém lyžování nejvýš. Vítězství tu má ještě větší cenu než zlato na olympiádě nebo na mistrovství světa.
Když stál autor článku nahoře u startovacího boxu dva dny před závodem na dokonale vodou prolité, promrzlé a preparované trati, měl strach. Vlastně se na tom nedá normálně sportovně jet. V nižší rychlosti na obyčejných lyžích jen drncáte po svahu. Chce to mít závodní zbraně dlouhé o chlup víc než 220 cm, fantastickou fyzickou kondici a výborné sjezdařské schopnosti. Avšak i se zmíněnou špičkovou výbavou a připraveností tu hrozí vážné nebezpečí úrazu.
Když vidíte na trati světové sjezdaře, máte z toho bolehlav. Chvílemi tu tihle borci bojují o život. Jednotlivá kritická místa na trati připomínají jména sjezdařů, kteří se tu zranili.
V roce 1989 Kanaďan Brian Stemmle narazil do sítě v pasáži Steilhang-Ausfahrt a s rozbitou pánví se ocitl v ohrožení života. V roce 1991 Američan Bill Hudson havaroval na Mausefalle. Utrpěl zlomeniny lopatky, čtvrtého hrudního obratle a poranění plic. Čtyři roky po něm Ital Pietro Vitalini ztratil kontrolu v Traverse a přeletěl dokonce ochrannou síť. Díky silné sněhové pokrývce zůstal jako zázrakem nezraněn a při druhém sjezdu skončil pátý.
Rekord je 1:51,58
V roce 1999 famózní rakouský sjezdař Patrick Ortlieb si při pádu na Hausbergkante zlomil pravou stehenní kost a poranil kyčel a koleno. Kariéra olympijského vítěze tak předčasně skončila.
3 312 m dlouhá trať se vlní přírodním terénem v Kitzbühelských Alpách nad ikonickým střediskem. Převýšení je 860 m, nejvyšší sklon 40,4 stupně (85 %), průměrný 15,1 stupně (27 %). Rekord tu zajel už dávno, v roce 1997, Rakušan Fritz Strobl časem 1:51,58. Nejvyšší rychlost vyvinul na cílovém hangu další Rakušan Michael Walchhofer v roce 2006 – 153 km/h. Nejčastěji tu však nevyhrál Rakušan (a Rakušany to neskutečně štve), ale švýcarská sjezdařská superstar nedávné doby Didier Cuche. Zvítězil tu pětkrát.
To číslo je skoro neuvěřitelné. Možná můžete pětkrát vyhrát bostonský maraton, Dakarskou rallye, ale Hahnenkamm? Když aspoň jednou sjedete tu preparovanou trať před závodem nebo později během sezony, kdy se z ní stane už „jen“ trochu ostrá „černá–černá“, těžko tomu můžete uvěřit. Na Hahnenkammu leží totiž tolik nástrah, že i trojnásobné nebo jen dvojnásobné vítězství vypadá jako z říše utopie.
Závodí se tu už 86 let. V poslední dekádě je pak tenhle ďábelský sjezd s 50 000 návštěvníky největší lyžařskou událostí světa, kterou navštěvují světové celebrity. Zároveň jde o nejslavnější, nejprestižnější a nejsledovanější lyžařskou soutěž s celosvětovým publikem kolem 300 milionů lidí ročně.
Kitzbühelské hvězdy
Když se tu v roce 1937 jelo poprvé, zvítězil Rakušan Thaddäus Schwabl časem 3:53,1. V roce 1951 přišel rodák z nedalekého Kufsteinu a mentor Toniho Sailera Christian Pravda, který jako první posunul rekord pod tři minuty časem 2:57,1.
Pak tu vítězili Toni Sailer, francouzští mušketýři Adrien Duvillard, Guy Périllat a Jean Claude Killy. Také božský Karl Schranz a po něm Franz Klammer. Ale teprve v roce 1982 Rakušan Harti Weirather posunul rekord pod dvě minuty časem 1:57,20.
Pojďme si tu trať aspoň virtuálně rychle projet.
Na startu bývá zvláštní atmosféra, ticho, lyžaři mají k nebezpečné trati respekt. Start! Hned je tu „Startschuss“ – to není třeba překládat. Ve výšce 1665 m se sjezdař odpíchne a řítí se přímo dolů po 160 m dlouhé střeše se sklonem 27 stupňů (51 %) s extrémně zledovatělým povrchem. Za pár vteřin má 100 km/h, prudce točí doleva a vzápětí přichází skok do díry – „Mausefalle“. Není tu žádný čas na rozmyšlení správné „lajny“. Buď ji trefíte a letíte optimálních cca 35 m, nebo to bude nekonečných a nebezpečných 55 m.
„Mausefalle“ (past na myši) je nejstrmější část trati se sklonem 40,4 stupně (85 %). Lyžař přeskočí tento neuvěřitelně strmý kuloár dlouhý asi 80 m rychlostí asi 100 km/h, ale ve spodní části už má na tachometru 120 km/h. „Past na myši“ to tu v padesátých letech pojmenoval otec rakouské lyžařské legendy Toniho Sailera.
Karussell, pak Steilhang
Brzy přijde na řadu „Karussell“ (kolotoč), kdy sjezdař ve vysoké rychlosti točí v náklonu do zatáčky při odstředivé síle 3,1 g. Ani pak není čas na odpočinek. „Steilhang“ (strmý svah), je jedním z technicky nejnáročnějších úseků ve Světovém poháru vůbec. S prodlouženou technickou pravotočivou zatáčkou, která má sklon 35,8 stupně (72%), a na konci výjezdem do rovinky.
Pak je tu „Brückenschuss & Gschöss“, nejsnazší část tratě, klouzavá rovinatá cesta, kde je čas se trochu nadechnout. Ale pozor, musíte se zmáčknout ve sjezdovém postoji co nejníž, nesmíte ztratit rychlost. Lindsey Vonnová tomu říká nechat lyže plavat po sněhu.
Přichází „Alte Schneise“ (stará chodba), strmý dlouhý úsek, který začíná po menším skoku a není extrémně náročný. Ale následuje „Seidlalmsprung“, skok, který byl poprvé představen v roce 1994. Je hned vedle farmy Seidlalm, kde v roce 1966 vymysleli a založili Světový pohár Serge Lang, Honore Bonnet a Bob Beattie. Jste tu přesně uprostřed tratě. Sjezdaři se řítí ke skoku z hlubokého postoje, aniž by viděli, co bude následovat. Tady není čas na chyby. Ve vzduchu se totiž závodník musí otočit doprava, aby se správně nasměroval na křivku „Seidlalmkurve“.
Prakticky hned následuje „Lärchenschuss“, klouzavý úsek mezi modříny, a vzápětí přichází „Oberhausberg“. „Hausbergkante“ (Hausbergský pád) je klíčovou a rozhodující částí tratě. Po skoku následuje prudká levá zatáčka na „Hausberg Querfahrt“ do „Traverse“, místa, které pamatuje nejvíce pádů.
„Traverse“ není nic jiného než ztělesněné peklo – drsný nakloněný ledovatý svah, kdy znavení jezdci už přetěžko vzdorují gravitaci. Ti, kteří přežili až sem, vjíždějí do posledního úseku „Zielschuss“ s kompresí a skokem při rychlosti i přes 145 km/h. Je to velmi delikátní a nebezpečná část. V té únavě a extrémní rychlosti sjezdař nesmí udělat chybu. Na tomhle záludném skoku už mnozí utrpěli těžká zranění.
Třeba Švýcar Daniel Albrecht. Po otřesném pádu na „Zielsprung“ ležel tři týdny v kómatu, musel vynechat zbytek sezony 2009 i celou sezonu 2010. I kvůli němu byl „Zielsprung“ v roce 2010 snížen, aby sjezdaři nelétali tak vysoko a daleko.
