Má zlaté medaile i „věčný“ rekord. Ale největší úspěch jí upřeli komunisté

Světová rekordmanka. Vzor dříčky, ochotné upřednostnit sportovní kariéru před založením rodiny. Žena okradená tupými soudruhy o životní šanci, když Československo na rozkaz Moskvy nesmělo na olympiádu do Los Angeles 1984. Úspěšná trenérka. Nositelka státních vyznamenání, před Listopadem 1989 i po něm.

Tím vším a mnohým dalším je Jarmila Kratochvílová, atletická legenda, která se v pondělí dožívá 75 let. Seznam Zprávy se při jejím půlkulatém jubileu ohlížejí za klíčovými momenty života Kratochvílové, vycházejícími mimo jiné z jejích unikátních vzpomínek pro projekt Paměť národa.

I sportem jen málo políbení fanoušci si vybaví snímek, na němž se mládenec s dlouhými kudrnami zeširoka usmívá a stojí na poli s vidlemi v ruce. Při dřině na rodinném statku v Hnidousech se zrodila síla Jaromíra Jágra.

Kratochvílová ovšem něco podobného prožila o dvě dekády dříve. Jen bez zachycení na fotografiích.

Napíchnout balík slámy na vidle a hodit ho na korbu? Žádný problém. Podle vzpomínek Kratochvílové vůbec celé její mládí probíhalo v naprostém kontrastu s dnešní érou, kdy se nejnadějnější sportovci specializují od útlého věku, absolvují individuální tréninky, využívají dovednostní kouče.

„Jak jsme měli volno, pořád jsme lítali venku. Lezli jsme po stromech, přes ploty. Když v zimě řezali led na rybníku a vozili ho na chlazení do pivovaru, skákali jsme z kry na kru. Domů jsme přišli úplně promočení, maminka nám namazala chleba sádlem, oblečení pověsila nad kamna, a hned jak uschlo, jsme zase běželi ven,“ líčila pro Paměť národa. „Naše tělocvična byla příroda.“

Osud Kratochvílové nelze oddělit od velkých dějin - a už vůbec ne příběh jejího trenéra. Miroslav Kváč byl pro atletku určující postavou. To on ordinoval běžkyni dávky, které se nezdály splnitelné. To on v ní uviděl potenciál.

Přitom se to nemuselo stát, pokud by historie nepřitakala. Kváč býval náčelníkem 13. tankového pluku v Čáslavi. Jakožto ročník 1931 náležel ke generaci, která se od Západu otočila opačným směrem, dokonce absolvoval vojenskou akademii v Moskvě.

„Měl vždycky strašně velký vztah k Rusku. Vyprávěl, jak jsou tam lidé hodní,“ popisovala Kratochvílová.

Jenže v srpnu 1968 přišlo prozření. A od Kváče gesto, které se v okupačních dnech vymykalo. Kratochvílová výzkumníkům popisovala, že „vyjel proti Rusům s tankem“, sám Kváč v jiné rozhovoru uvedl, že šlo „jen“ o vojenské vozidlo sovětské značky GAZ.

Na obsahu se ale shodnou: Kváč se okupantům postavil, v Adamově je plynulou ruštinou zpražil, že jim muniční sklad rozhodně nevydá: „Uvědomte si, že jste na území samostatného státu Československé republiky, otočte se a vypadněte!“

Pro širší veřejnost zůstává trenérem, nad nímž se jako černá mračna kupí pochybnosti o tom, zda své svěřenkyni (ne)pomáhal nedovolenými prostředky. Do jeho příběhu - a tím i do celé story Kratochvílové - však stejně tak patří jeho gesto odvahy. Za začínající normalizace Kváče z armády vyhodili, chvíli podle vzpomínek Kratochvílové rozvážel housky a rohlíky a poté se naplno věnoval atletice.

A stvořil legendu.

Na polích strýcova hospodářství vše jen začalo. I v tomto je sport o světelné roky jinde: současná éra vědy a individualizace přípravy je protikladem toho, jak se dřelo v časech Kratochvílové a spol. Králem byl objem, královnou síla. Že za sebou i atletky na tréninku tahaly pneumatiky, nebyla výjimka, nýbrž standard.

Kratochvílová si tuto cestu vybrala. Ženskost vyměnila za svaly.

„Pokud pracujete tak tvrdě, jako jsem pracovala já, musíte obětovat něco ze svého vzhledu. A atletky na Západě tak tvrdě nemakaly,“ řekla pro odborný magazín Athletics Weekly ohledně své muskulatury.

Některé z příběhů působí jako scénář z těžko uvěřitelného filmu. Například historka o tom, že na Dvorské boudě v Krkonoších jednou v rámci přípravy plavala v bazénku u sauny, do nějž už tehdy majitelé před Vánoci vypustili kapry.

A podobné je to se stravou. Kratochvílová „jela“ na maso. Ke snídani si klidně dala půl klobásy, což opět vycházelo primárně z dobové reality - snadno se zapomíná, že dnešní doplňky stravy či vylaďování jídelníčků pro sportovce byly v šedi podzásobeného Československa zcela utopickou představou.

Kratochvílová vstávala na trénink ve čtyři ráno, natržený sval zkoušela kurýrovat babskými radami tak, že ho balila do zelných listů.

A jídlo?

„Maso byl základ. Venkovský polívky se u nás dělaly každý den. Někdy mi maminka do ní hodila kus hovězího masa. Vytáhla jsem si ho a snědla s hořčicí nebo se solí. Pořád jsme měli knedlíky. Nechci říkat, že sádlo teklo z talíře, ale tak to bylo,“ řekla Kratochvílová.

I o svém světovém rekordu pak loni pro Seznam Zprávy pronesla: „Dala jsem si řízek a šla jsem závodit.“

Do sportovních kvízů je to otázka na rozehřátí: Který atletický světový rekord platí nejdéle ze všech? Pochopitelně ten Jarmily Kratochvílové, když 26. července 1983 zaběhla na trati na 800 metrů čas 1:53,28. A s tím, jak její nástupkyně marně a marně běží proti jejímu času, se dokola a dokola řeší, jak ho bylo možné dosáhnout.

„Nejspíš si nedokážete představit, co znamená běžet dvacetkrát za sebou třístovku. Měli byste to zkusit,“ opáčila, když ji v roce 1999 navštívila v Čáslavi reportérka listu The New York Times.

Zároveň nejde o jediný dosud platný světový rekord z 80. let. Nejlepším kladivářem historie stále zůstává sovětský atlet Jurij Sedych, jehož ruský whistleblower Grigorij Rodčenko, autor slavné zprávy o dopingu v sovětském a ruském sportu, označil za “velkého uživatele steroidů”; Sedych to kategoricky odmítal.

U atletek je pak seznam velmi dlouhý. Nejrychlejší čtyřstovka dějin Marity Kochové z roku 1985. Nejdelší vrh koulí Natalje Lysovské ze SSSR z roku 1987. Nejdelší skok do dálky jiné sovětské zástupkyně Galiny Čisťakovové (1988), nejdelší hod diskem Gabriele Reinschové z NDR (1988) - anebo ze stejného roku nejrychlejší stovka dějin Američanky Florence Griffithové-Joynerové.

Kratochvílová v tom není sama, ani nemluvě o tom, že její předchůdkyní a držitelkou stále druhého nejrychlejšího času na osmistovce v dějinách je Naděžda Olizareková ze SSSR, která svištěla po dráze v roce 1980 za 1:53:43.

„Je to velmi pozoruhodný rekord,“ řekla před dvěma lety pro Athletics Weekly tehdejší britská rekordmanka na osmistovce Keely Hodgkinsonová. „V našem sportu jsou hlavní prioritou medaile, ty vám nikdo nevezme. Netuším, jestli rekord (Kratochvílové) padne za mého života, já sama jsem od něj dvě a půl sekundy. Byl by to úžasný počin.“

Nejblíže tomu byla z posledních adeptek loni Lilina Olidarová z Keni. I té ale chybělo 1,34 sekundy.

Že za svůj světový rekord dostala Kratochvílová jen tři tisíce československých korun, je tím posledním, co by se řešilo a řeší. „Nikdy jsem nebrala doping. Nikdy,“ zdůraznila ve zmíněném interview s NY Times - a také při všech dalších otázkách na toto téma. Stále a stále dokola.

Když se sport proměnil v detašovanou frontu studené války, dopovalo se, to je fakt. Ve východním bloku ve velkém, ale nejen tam. Ani miláček USA Griffithová-Joynerová za kariéry nikdy neměla pozitivní dopingový test, jenže její záhadná smrt v pouhých 38 letech ukazuje právě na nedovolené prostředky.

A nutný podotek: tehdejší testování se od toho dnešního lišilo asi jako jídelníček současných atletických hvězd od buchet na sádle a ovaru se solí a hořčicí.

Přímé důkazy neexistují. Neexistuje ale ani možnost onu otázku nevznášet.

V Česku vše vygradovalo přesně před dvaceti lety, kdy tehdy v deníku MF DNES vyšla speciální příloha Československý doping, zpracovaná nejznámějších sportovním novinářem polistopadové éry Václavem Pacinou.

Právě na jeho tvrzení, že podle jím prostudovaných dokumentů byl doping u tehdejšího československého atletického družstva „běžně používán“, zareagovala Kratochvílová svým nejobsáhlejším komentářem na pro ni nejpalčivější téma.

Její slova jsou i s odstupem dvaceti let plná emocí. „Rozhodně jsem nebyla pohádková bytost,“ píše Kratochvílová a kontruje proti Pacinovým argumentům.

Hájí svoji přípravu, hájí trenéra Kváče. A vše uzavírá slovy: „Kdybych se postavila znovu na začátek své sportovní dráhy, nic bych na svém přístupu ke své milované atletice neměnila. Znovu bych šla stejnou cestou s motivací být nejlepší a dosáhnout toho čestným způsobem. Jinak to totiž neumím.“

Čas v jejím případě ale slouží jako uhlazovač hran. Loni pro Seznam Zprávy na otázku, zda ji téma dopingu rozčiluje, odvětila: „Už vůbec. Možná je to tím, že už je to tolik let. Ani se k tomu nevracím.“