Lyžovat s flintou na zádech je v Česku sexy. Jak se to stalo?

Na nedávno skončeném mistrovství světa juniorů v americkém Soldier Hollow se Česká republika umístila mezi národy na 2. místě se 4 medailemi, z toho 3 zlatými a 1 bronzovou. K tomu 4., 5., 6., dvě 8. a dvě 13. místa. Po odchodu bývalých hvězd – Koukalové, Vítkové, Moravce nebo Šlesingra – se fanoušci biatlonu učí nová jména. Terezu Voborníkovou, Jonáše Marečka, Petra Háka i některé další biatlonisty možná čeká skvělá kariéra na světové úrovni. Také šéf českého biatlonu Jiří Hamza se domnívá, že ve výchově talentů jsme na dobré cestě a perspektiva je veliká.

Výchova talentů je u nás soustředěna do několika center, ale ta nefungují úplně nezávisle, máme nastavený dlouhodobý centrální systém. Je to nutné i proto, že biatlon je v Česku vlastně vesnickým sportem, takže potřebuje silnou podporu z centrály – od biatlonového svazu.

„Systém je nastavený tak, že biatlonisté se u nás začínají vychovávat od deseti jedenácti let. A měla by to být spíš hra a učení lyžování než broušení střelby,“ vysvětluje prezident českého biatlonového svazu Jiří Hamza. Právě na výchovu střelby se názory liší. „U nás se doteď s děti hodně střílelo ze vzduchovky, ale ony si pak berou návyky do malorážky, která je o dost jiná. Sami o tom vedeme diskuse, co je vlastně správné. Ale to nejdůležitější je, že děti nejprve hlavně učíme lyžovat a ostrá střelba z malorážky přichází až kolem 14. roku,“ dodává.

Jak popularita biatlonu v posledních letech vylétla vzhůru, tak se objevilo mnoho ambiciózních rodičů i trenérů, pro něž jsou okamžité výsledky často důležité a někdy je kladou výš než dlouhodobou přípravu.

Biatlon teď v Česku trénuje mnohem víc dětí než dříve. Jiří Hamza to odhaduje asi na trojnásobek počtu před 10 lety. „Nese to nároky na logistiku, abychom zajistili zbraně a lyže. Je to drahý sport, za uplynulých 10 let jsme investovali desítky milionů, nakoupili za tu dobu 3 000 až 4 000 pušek, z nichž asi polovinu tvoří malorážky,“ vysvětluje Hamza.

Dostatek kvalitního materiálu je samozřejmě významným předpokladem pro pozdější úspěchy. Samy kluby na něj však zdaleka neměly peníze. Proto s ním musel významně pomoci svaz. Pro představu – dobrá vzduchovka stojí 50 000 korun a kvalitní malorážka i s pažbou 90 000. Poté co vypukla krize kolem Ukrajiny, teď navíc existuje jediný výrobce – německý.

Za odrazový můstek, z něhož se český biatlon odrazil na úspěchy lemovanou cestu, se dá považovat mistrovství světa v Novém Městě na Moravě v roce 2013. Do té doby měl biatlonový svaz roční rozpočet 27 milionů korun, což bylo opravdu málo. „Dnes jsme až na 170 milionech. Ale záleží, co do toho všechno počítáme,“ konstatuje Hamza. Biatlon není masový sport, nedá se dělat všude, potřebuje střelnici, bezpečnostní předpisy, skladovat bezpečně zbraně, údržbu zbraní i lyží.

Po světovém šampionátu vzniklo hned několik sportovních center, která se táhnou víceméně po severním okraji republiky. Hlavní centrála, centrum ministerstva vnitra, je v Jablonci nad Nisou. Dále je to Letohrad, Nové Město na Moravě, Jilemnice, Vrchlabí a Harrachov. K tomu jsou menší kluby od Karlovic až po Jáchymov. Jedno centrum je i ve Starém Městě pod Landštejnem, to má 500 obyvatel.

Co se týče velikosti rozpočtu, patří dnes český biatlon mezi pět až šest nejlépe zajištěných federací. „Máme výborné sponzory. Při tom počítání ale nesmíme zapomenout, že část financí, na rozdíl od Norska, Německa, Švédska, Francie…, musíme použít na dojíždění za sněhem do tréninkových center. Na sněhu i tak trávíme méně času než naši největší soupeři. Proto se snažíme, aby už i juniorské týmy jezdily ven a mohly tam trénovat,“ zdůrazňuje Hamza.

Biatlon je dlouhodobě budovaný systém, který je hodně závislý i na kvalitních trenérech. Ti ale u nás berou učitelské platy, z 90 % jsou to stejně všechno tělocvikáři. Tam, kde zdroje úplně nestačí, proto pomáhá snaha o vytvoření dobrého ducha biatlonového sportu. Lidé prostě ten sport musejí mít rádi. Pro sportovce je to velká dřina a trenéři kolem nich musejí být a také jsou srdcaři. „Jsme jedna velká rodina, je nás dohromady kolem 3 000 a skoro všichni se známe. Komunikace je taková, že mezi mnou i tím „posledním“ na konci řetězce si zvedneme telefon a voláme si. Když někde nějaký závodník skončí, tak ho stahujeme zpět, aby pomáhal s trenéřinou. Klidně to mohou být i hodně mladí lidé,“ vysvětluje šéf českého biatlonu.

Poslední tři až čtyři roky už podle něj sklízíme ovoce toho, jak celý systém funguje. Dobrým příkladem jsou poslední mistrovství světa juniorů, máme z nich asi 15 medailí. Jen letos tři zlata a bronz. To nemá žádný jiný olympijský sport.