Článek
O svých zkušenostech vyprávěl před pár dny v podcastu skiracing.com, kam byl pozván se známými bývalými americkými sjezdaři Daronem Rahlvesem, Marco Sullivanem a A. J. Kittem. Hlavním tématem byl samozřejmě kitzbühelský sjezd. Cuche tehdy všechny překvapoval svými triky. Byl například jedním z mála jezdců, kteří se už při skoku balili do sjezdového vajíčka.
Jaké to bylo poprvé?
Když přijel poprvé v roce 1996 do Kitzbühelu, netušil, jak to tam skutečně vypadá. Znal vše jen z televize. Po první inspekci si říkal, že trať je hodně strmá. Měl sice respekt, ale myslel si, že to bude ok.
„Problém přišel s úvodní tréninkovou jízdou, když z prvních pěti jezdců před mnou hned čtyři spadli a tři z nich skončili v nemocnici. V tu chvíli jsem začal mít strach a říkal si, jak tohle můžu přežít jako nováček, když takhle padají ti nejlepší,“ začal se děsit Cuche.
Nikdy v Kitzbühelu nespadl
Famózní Švýcar se vyznačoval nejenom pětinásobným rekordem v počtu vítězství, ale také tím, že na Hahnekammu nikdy nespadl. I když měl namále.
„Jednou si pamatuji, jak mne po skoku na Mausefalle komprese zatlačila tak dozadu, až jsem zadkem narazil do vázání. Po té první tréninkové jízdě jsem přijel do cíle 8,5 s za prvním, ale cítil jsem se a gestikuloval jako vítěz. Všichni se mi tehdy dole smáli.“
Důkladná inspekce
Didier Cuche dal vždy maximum úsilí do prohlídky trati. „Když jsem si prohlížel trať, byla to pro mne vždycky velmi intenzivní inspekce. Snažil jsem se jít do nejmenších detailů. Třeba na traverzu nahoře před cílem, jsem zjistil, že bych měl při závodě přeskočit tři menší nerovnosti, abych nedělal takové to „šablabla“ – aby mne to nerozhodilo a jel jsem rychleji. Při tréninkových jízdách jsem to však schválně neudělal, protože by to po mně hned zkoušeli i ostatní a já bych přišel o výhodu. Nakonec mi to hodně pomohlo. Až do takových detailů to šlo… I kdybych si pomohl jen o dvě setiny, tak jsem se snažil jízdu vylepšit, protože dvě setiny často rozhodují o vítězství.“
Ticho na startu
Cuche i Američané se shodli na jedné zvláštní věci, která je pro Hahnekamm charakteristická. 20 minut před startem už neslyšíte nahoře na startu nikoho, že by se nahlas smál nebo dělal nějakou legraci. Je to asi nejtišší start v celém seriálu světového poháru. Každý se snaží koncentrovat na svůj start, na svoji jízdu. Jedinou výjimkou prý býval Ital Kristian Ghedina. Čím byl na startu nervóznější, tím mluvil víc a hlasitěji.
Didier Cuche je dodnes přesvědčen, že než závodník v Kitzbühelu odstartoval, měl především znát své limity. To považoval za jedno z nejdůležitějších pravidel.
Koncentrace před jízdou
Vždy před vlastní jízdou si vybral jednoho jezdce, o němž si myslel, že bude dobrý a toho sledoval. Nikoho jiného. „Nechtěl jsem se stát divákem závodu. Snažil jsem se udržet si roli jednoho ze závodníků.“
Strategie pro jízdu
Na začátku kariéry se prý snažil možná až příliš jet podle předem daného plánu. Na jejím vrcholu už ale k závodu přistupoval jinak a během jízdy víc improvizoval. „Myslím, že se mi dařilo mít věci pod kontrolou, ale zároveň nechat lyže jet co nejrychleji.“
Při Hahnekammu jsou místa, kdy se musí zpomalit z cca 120 km/hod řekněme na 80. „Mně se často vyplatilo nejet nejkratší, přímou stopou, jako se to snažili dělat třeba rakouští sjezdaři, protože to znamenalo zpomalení do závěru trati. Raději jsem jel delší dráhu, ale držel vyšší rychlost. Myslím, že to byl klíč k vítězství,“ je dnes přesvědčen Cuche.
Zejména ve střední pasáži pak bylo důležité podle něj jet čistě na hranách a držet perfektní sjezdový postoj.
Cucheův trik
Naučil se už v letu při skoku balit do sjezdového postoje. Vypadalo to naprosto přirozeně, nikdo jiný to takhle přirozeně neuměl a možná dodnes neumí. Naučil se to prý od Darona Rhalvese. Když ho viděl poprvé, říkal si, že to musí zvládnout taky, kvůli zrychlení jízdy. A tak to poctivě trénoval, až dosáhl téměř dokonalosti.
Trik č. 2
A ještě jeden trik Cuche proslavil. Slavná vrtule, kdy v cíli slavil svá vítězství vykopnutím a roztočením lyže, kterou pak frajersky chytil do ruky. V Kitzbühelu to provedl hned pětkrát. Zkoušeli to po něm mnozí další sjezdaři, ale nikdo to nezvládal tak, jako on. Zřejmě i to byl důkaz jeho mimořádné šikovnosti.
První vítězství
Kitzbühel byl pro Cuche zvláštním závodem. V roce 1998, když tam vyhrál poprvé, to pro něj bylo také vůbec první vítězství ve světovém poháru a zároveň k tomu i první pódium.
„Je to zvláštní závod. Nikdy nevíte, jak to tam dopadne, a proto jsem si říkal, musím si užívat každou sekundu jízdy. Možná to byl jediný závod, že i když jsem nebyl nejrychlejší, tak jsem byl v cíli spokojený, že jsem to dojel.“
Žádná legrace
Byl to Cucheův nejoblíbenější závod? Na to nemá Švýcar dodnes jednoznačnou odpověď. „Kitzbühel byl super, když jsem se dobře umístil nebo jsem aspoň bezpečně projel cílem, ale na trati to nikdy legrace nebyla.“
Když někdo upadl
Cuche se i s ostatními hosty podcastu shodl, že Kitzbühel byl obzvlášť složitý, když měl před nimi někdo těžký pád. Švýcar jednou sledoval památnou jízdu Daniela Albrechta, který měl hororový pád na posledním skoku. „Jezdil tehdy na začátku sezony hodně dobře a já chtěl vidět, jak si s tratí poradí. Prakticky hned, co se odlepil při skoku od sněhu, jsem ale věděl, že spadne. Raději jsem odvrátil oči, abych to neviděl. Potom sám vyrazit na trať nebylo snadné. Měl jsem problém se znovu soustředit. Vlastně nevím, jak jsem to vůbec sjel.“
Ale i na to měl Didier Cuche návod. „Musíte se soustředit sami na sebe, zůstat v klidu a trpělivě čekat, až znovu povolí starty.“
Poslední výhra
V roce 2013 dva dny před závodem Didier oznámil, že tu sezonu skončí kariéru. A pak za dva dny Kitzbühel znovu, už popáté vyhrál. Měl velkou radost, už proto, že překonal rekord Franze Klammera, který tam vyhrál čtyřikrát.
