Když zazní alarm. Inzulin si píchám, abych neumřela, vypráví nadějná skeletonistka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

V šumperské kavárně usrkává kapučíno, a třebaže vypráví o vážných věcech, o těžkém roce v ledovém korytě i životě, několikrát místnost prozáří půvabným úsměvem.

Sedmadvacetiletá skeletonistka Anna Fernstädtová, jež na olympijských hrách reprezentovala Německo, rodnou zemi svého otce, a jako pražská rodačka později také Česko, nemohla být s minulou sezonou spokojená. Celkové 21. místo ve Světovém poháru je jejím nejhorším v kariéře. Kromě toho se musela vypořádat ještě s úmrtím táty.

Život a sportovní kariéru jí komplikuje fakt, že už více než dva roky zápolí s nevyzpytatelnou cukrovkou. Dortík do krabičky objednává pro mámu. „Je u mě na návštěvě, a zatímco si s vámi povídám, uklízí mi,“ usměje se v rozhovoru pro Seznam Zprávy před startem nové sezony.

Mladí lidé si místo pro život vybírají z různých důvodů, ten váš je originální. Šumperk jste zvolila proto, že tady máte trenéra Josefa Andrleho…

Ano, v roce 2020 jsem začala s Pepou trénovat, když jsem měnila Německo za Česko a byla jsem dva roky u mamky. Pak jsem tady měla soustředění a byla tu celé léto. Řekla jsem si: Vypadá to, že tady zůstanu, abych měla pohodu do olympiády a domov. Proto Šumperk. Mám tady kamarádky, jsem tu doma.

V čem je výjimečný trenér Andrle, že nejste doma jinde?

Vidím, že se díky jeho tréninkům lepším, dobře spolu fungujeme. Vyhovuje mi, že nejsem ve velké skupině, ale trénuju individuálně. Pepa každý cvik promyslí, aby to pro mě sedělo na mistrovství světa nebo na olympiádu.

Co jste pilovali před začátkem sezony?

Starty. Byli jsme na trenažérech v Německu a v Americe. Makali jsme na rychlosti – trénovali jsme odrazovou sílu, skoky, odpichy. Teď to budeme na závodech Světového poháru udržovat. A přidáme sílu, koordinaci a kondici, abych to vydržela celou zimu. Hlavní budou letos mistrovství Evropy a světa. Mám dobře natrénováno, osobáky bych měla dělat na každé dráze. Ale když nebudou, nevadí – vím, že jsem v přípravě na ta mistrovství.

Čísla vám potvrzují zrychlení?

Ano, ale bylo to v létě. Běhala jsem ovšem rychleji než loni na svěťáku. Ani jsem nečekala, že to bude tak dobré. Osobáky nejsou nijak obrovské, ale průměr je o hodně lepší.

Trpíte při běhu?

Baví mě! Dělám to ráda, dřinu si docela užívám.

Před dvěma lety jste mi říkala, že chcete být nejlepší na světě. To zůstává?

Musíte to mít takhle nastavené v hlavě, i když ani třetí místo by nebyl průšvih. Chci vyhrávat, proto trénuji. Mám za sebou dvě blbé sezony. Budu spokojená, až zajedu dobrý závod a ten trend se zase otočí. Po cukrovce nám snížili váhový limit, tak jsem bojovala nejen s cukrovkou, ale i s váhou.

Limit je 102 kilo i se saněmi, které váží kolem 30 kilogramů?

Ano. Dva roky jsem teď měla lehčí saně, protože jsem těžší. Vážila jsem 74 kilo, k tomu musíte připočítat helmu a kombinézu, což vám přihodí další dvě kila. Nechcete být úplně na limitu, protože potřebujete prostor aspoň na snídani před závody. Další problém je, že lehké saně se nedají řídit, s tím jsem docela bojovala. Teď mám saně, které váží 29 kilo, takže pořád jsem kilo nad limitem. Do prvního závodu v Koreji musím ještě kilo dvě zhubnout. Je to ale mega rozdíl, jak se dají těžší saně líp ovládat. Jedu a nemusím bojovat v každé zatáčce, aby to nesmýklo. To je důvod, proč jsem optimističtější.

Dvě nepovedené sezony tedy přičítáte hlavně lehčím saním?

Všemu. S cukrovkou šlo špatně zhubnout, po inzulinu jsem přibrala. Soustředila jsem se spíš na cukrovku než na sport. To už ale budu mít navždy, to se bohužel nezmění. Nervuju se víc než normálně, když se něco stane nebo si dám špatnou snídani – cukrovka mě prostě rozhodí. Je to bezmoc. Stát se může cokoli. Jsou to věci, které nemám pod kontrolou. Je to můj hendikep, ale nedá se nic dělat.

Stejně chcete být nejlepší na světě. I s cukrovkou.

Jo!

Tohle mentální nastavení jste si osvojila jako trojnásobná juniorská světová šampionka?

Asi ano. Když tomu věnujete celý život, neděláte to proto, abyste byl dvacátý. To bych si mohla vybrat nějaký levnější sport.

Cukrovku vám diagnostikovali v roce 2022. Štve vás, že se kolem ní točí všechny rozhovory s vámi? Vážně jsem se snažil začít jinak, a stejně…

Nedá se to oddělit, říct, že dneska řeším cukrovku a zítra sport. Jasně že by sport i život bez cukrovky byly o moc lehčí. Není to hezká nemoc, změní vám pohled na zdraví, na život, na sport.

Našla jste si nějaký systém, jak se s ní poprat, třeba vhodné doplňky stravy? Musíte pořád sledovat, co jíte, aby vám nestoupl cukr?

On ten cukr stejně vylétne, stačí sníst deset gramů sacharidů. Co to je? Třeba 15 gramů rýže, jedna lžička dortu. Vylétnete, nebo naopak jdete do „hypa“ (hypoglykemie, nízká hladina cukru v krvi, pozn. red.). Všechno si musíte vážit. Pořád slyším: Nemůžeš dort, ale tady máš chleba. Jenže to jsou pořád sacharidy – chleba má stejné gramy cukrů jako dort. Jestli si dám jablko, nebo lízátko, je jedno. Rýži si radši nedělám. Brambory jsou jednoduché, dobře mi fungují vločky. Ale třeba kamarádka je zase nemůže a naopak může rýži. Nevím, jak je to možné. Je to náročné. Najdete si věci, která vám jdou, ale píchnete si blbě jednu jednotku a je to v…

Snažíte se díky mediálním výstupům inspirovat další sportovce s cukrovkou?

Hlavně amatérské sportovce, protože těch vrcholových s cukrovkou zase moc není. Sport cukrovka ovlivňuje hodně. Rozdíl je ale v cukrovce prvního a druhého typu.

Vy máte tu prvního typu…

Ano, píchám si inzulin. Ta druhá je, že neprodukujete dost inzulinu, nebo máte vysokou rezistenci. Nechci říkat, co je lepší, dvojku jsem nezažila. U jedničky tělo inzulin neprodukuje, slinivka nefunguje, jak má. Mívám období, kdy jsem na inzulin rezistentnější. Pak si musím snížit sacharidy, abych si mohla nechat dávky inzulinu. Lidé mi říkají: To si musíš píchnout inzulin na jídlo. Odpovídám: Ne, inzulin mám, abych neumřela. Kdybych si ho nevzala, za dva týdny chcípnu. Není to léčba, je to udržování se naživu. Kdybych si inzulin snížila moc, dlouho nevydržím.

Tohle těžko dojde lidem, kteří tuhle nemoc nemají… Pobrečíte si ještě, že život není fér, že jako mladá sportovkyně byste neměla mít tuhle civilizační chorobu, jenže rozhodly geny?

Je to autoimunitní nemoc, něco ji vyvolá a od té doby ji prostě máte. Jasně že když se mi nedaří s cukrovkou, mám dny, kdy ležím na gauči a mám z toho depku. Nechce se mi to už řešit, ale pak mi pípne telefon, že mám vysoký cukr, a blázním z toho ještě víc. Potom se to zase nějak vyrovná, přijdou lepší dny a já funguju třeba čtyři pět měsíců. No a pak se stane něco nahoře, možná počasí, a jsem zase rozhozená. Kdo ví, čím to je? Máte stres a tím se zhorší kompenzace, nebo nedáváte tolik energie a tím se to zhorší? Je to strašně těžké. Nechci mluvit o depce, ale spíš o splínu. Je to přímá úměrnost. Když máte větší splín, musíte více kontrolovat inzulin. Když se to rozjede, je to houpačka všech emocí a chvíli trvá, než se to zase srovná.

Tuší soupeřky, že nezápolíte jen s nimi?

Některé ano. Hlavně ty, co mají tuhle nemoc v rodině, vědí, co obnáší. Ale na rozdíl od zlomené nohy nebo zatejpovaného kotníku, kdy se všichni ptají, co s ním máte, je cukrovka neviditelná. Co bych dala za zatejpovaný kotník. Nikdo nevidí, co uvnitř mě probíhá, abych vůbec mohla na závod jít.

Váš táta cukrovkou také trpěl. Hned jste věděla, co vás čeká?

Rozbrečela jsem se, protože jsem věděla, o co jde, že se toho nezbavím. Vybavily se mi nejhorší momenty, kdy jsme taťku zachraňovali. Nevyhnu se tomu, že budu mít třeba „hypo“ a budu potřebovat pomoc.

Máte kolem sebe lidi, kteří vědí, co mají dělat, když to přijde?

Trenér toho ví hodně. Ale když cestuju s někým novým, říkám mu, že na 99 procent se nic nestane kromě toho, že uslyší alarmy (signál v telefonu upozorňující na nadlimitní výkyv hladiny cukru v krvi, pozn. red.). To se děje skoro každý třetí den. Ale pro případ, že by se něco přece jen stalo, tak mu ukážu: Tady mám inzulin, takhle si to zkontroluje na mém mobilu, tady je injekce glukagonu, kdybych měla nízký cukr a omdlela. Vysvětlím, že kdybych byla jen nepříčetná, má mi dát nějaké cukry. Na závodech bývá záchranka, takže když tam zdravotníky potkám, řeknu jim pro jistotu vše předem.

Když se ještě ohlédnete za minulou sezonou a 21. místem…

…nic moc!

Vaším maximem v celkovém umístění ve Světovém poháru je pátá příčka, takže chápu, že 21. místo vás nevytrhne. Jak sportovní výkony v minulé sezoně poznamenalo úmrtí vašeho táty?

Už předtím nebyl táta dobrý. Táhlo se to i se mnou, všechno bylo těžké. Do toho ta cukrovka. Já vím, že se opakuji…

Rozumím vám…

Táta měl cukrovku, takže já ji mám geneticky. Bohužel táta měl z cukrovky vážné komplikace… No, některé závody jsem byla fakt myšlenkami mimo.

Zemřel těsně před konáním světového šampionátu ve Winterbergu. Zvažovala jste, že ho vynecháte, ale nakonec jste startovala.

Ale moc dobře to nedopadlo.

Sedmnácté místo.

Nakonec jsem si řekla, že než brečet doma pojedu a můžu myslet i na něco jiného.

Během závodu jste jela na otočku na pohřeb, kde jste měla smuteční řeč. To muselo být obrovské vypětí.

Pěkné to nebylo.

Táta vás vlastně jako gymnasta přivedl ke sportu. Vzpomínáte na to někdy?

Ke sportu nás přivedli oba rodiče. Taťka byl dobrý gymnasta, mamka spíš lyžovala. Měli jsme dobrý mix. Ve dvou letech jsem seděla na koni, pak jsem dělala gymnastiku, to byli rádi, protože i mamka ji dřív dělala. Až když jsme se přestěhovali do Bavorska, tak jsem začala se zimními sporty.

Co táta říkal na to, že se jeho holčička bude řítit hlavou napřed ledovým toboganem rychlostí až 140 kilometrů v hodině s přetížením místy 5 G?

Statisticky to je docela bezpečný sport. Vím, že to zní blbě, ale je. Bouráš, obrátíš se, odřeš se, spálíš, máš modřiny… Ty jsou obrovské a bolí, jako když vás kopne kůň. Ale gymnastika je o dost nebezpečnější než skeleton. Rodiče byli spíš nervózní, když sledovali závody, jak se mi začalo dařit.

Tátu jste potěšila ve sportu nejvíc tím, že jste reprezentovala na olympiádě v Pchjongčchangu jeho Německo?

Skeleton rodiče nechali na mně, netlačili mě do něj. Říkali: Jestli chceš dál sportovat, tak sportuj, podpoříme tě, ale sama si hlídej tréninky. Sledovali všechno, olympiáda byla samozřejmě to největší. Bylo jim ale jedno, jestli jezdím za Německo, nebo za Česko.

Nemrzelo tátu, že jste pak opustila německé barvy a jela jste na hrách v Pekingu už za Česko?

To bylo v pohodě. Říkal: Když tě to bude zase bavit, jeď za Česko.

Co vás na skeletonu nejvíc baví? Adrenalin?

Asi jo, přitom adrenalin kromě skeletonu nepotřebuji. A ty detailní věci mě baví – jak řídit, jak to kontrolovat, kde je ta hranice, kde už musím něco dělat, najít cit, rovnováhu. Tam je takový tlak, tam jiný, tam to zatočí, tam to ubere rychlost.

Matematika, fyzika v praxi.

Přesně, tyto předměty mě bavily. Baví mě s tím pracovat, kolik kilometrů za hodinu dostanu z této zatáčky a z té další. Jak to projet nejlíp.

Všechno špatné ale v minulé sezoně nebylo. S bratrancem Timonem Drahoňovským jste vybojovali druhé místo v závodě smíšených dvojic na Světovém poháru v Altenbergu. V závodě žen jste se připomněla nejrychlejším časem ve druhé jízdě.

To bylo skvělé. Zase mě to uklidnilo, že to tam ještě je. Bylo to pro mě důležité. Řekla jsem si: Dobře, nejsem úplně blbá, že nevím, co dělám. Jen se k tomu zpátky propracovat. Dráha v Altenbergu je dobrá, že funguje i s lehkými saněmi, protože je tam obrovský tlak, saně se dobře přitlačí, nemám moc smyky. Na jiných drahách jsem hodně klouzala. Řekla jsem si, že když to nebude fungovat v Altenbergu, tak toho už asi nechám. Ale přišel úspěch a ten byl pro mě důležitý.

Vzpruha do další práce.

A zážitek jako blázen. Byla tam celá rodina.

Nechybí vám v Česku tréninkový tým? Jste tady průkopnicí skeletonu.

Chybí, ale blíží se další olympiáda a čas letí. Tréninkový proces máme nastavený a přibrat do toho někoho, kdo trénuje jinak, by bylo složité. Od října do března jsem pryč, neměla bych čas to někomu ukazovat. Až skončím kariéru, možná něco vybuduju.

Dvakrát jste letos byla na kempu v Lake Placid. Trénovala jste s americkým týmem?

Trénovala jsem někdy sama a na ledě někdy i s nimi. Vidět ty rozdíly bylo motivující. Ale na druhé straně, když jsem byla sama, běhala jsem osobáky. Ve větším klidu se mohu soustředit na sebe. Nevyhovuje mi, když mi do tréninku mluví jiní lidé, i když to myslí dobře. Sama vím, na čem potřebuji pracovat, a mám to s trenérem takto domluvené. Vím, na co se tuhle sezonu soustředit, co nám fungovalo.

Světový šampionát je také v Lake Placid, kde jste si vyzkoušela i trenažér. Udělala jste pro úspěch maximum?

Trenažér je tam super, protože stoprocentně imituje rozběh na dráze. Ale závod je zase něco jiného.

Máte ale jiného trenéra na dráhu. Kanadského kouče jste vyměnila za lotyšského, který trénuje i Švýcary.

Pracovala jsem s ním, když jsem byla s lotyšským týmem, jak jsem první rok měnila Německo za Česko. Takže vím, do čeho jdu, a těším se. Švýcaři jsou dobří, ještě mladí, ne miminka, ale ve svěťáku začínají a baví mě jim pomáhat. Pořád se mě na něco ptají.

Poslyšte, nebudete po konci sportovní kariéry trenérkou Švýcarska?

V němčině by problém nebyl. Teď se každopádně těším, že budu mít stabilní sezonu s jedním trenérem.

Další změny jsou už jen kosmetické: místo žluté helmy červená.

Odešel jeden sponzor a červená ladí ke kombinéze.

Helmu máte od firmy někdejšího sjezdaře Ondřeje Banka. Zůstane na ní motiv cukrovky?

Chci ho tam nechat. A pak nějaké třpytky. Žádná hlubší myšlenka.