Kateřina Emmons: Střela do soupeřova terče jí přihrála životní lásku

Kateřina Emmons patří k nejslavnějším českým olympijským medailistům moderní éry. Získala ve sportovní střelbě zlato, stříbro, bronz, k tomu má i dvě velké medaile z MS. Vzala si Američana Matta Emmonse a žije s ním v Česku na venkově.

Jak jste se seznámila s Mattem, jak to přišlo?

Přišlo to úplně přirozeně. Poprvé jsme spolu mluvili v Aténách 2004 po finále světového poháru, které mu, ač hlavnímu favoritovi, nevyšlo. Dali jsme mu tehdy s tátou čtyřlístek pro štěstí, takové vitrážové sklo. Dostala jsem ho od táty a nosila dlouho sama.

Proč právě Mattovi?

On to finále projel tak nešťastným způsobem. Byl přitom mladý, dominantní, porážel všechny ostatní o třídu. Bylo krásné vidět, jak pracuje. Ale pak se mu stalo, že trefil vedlejší terč a tím si odstřelil medaili. Viděli jsme, jak ho to mrzí a tak mu dali čtyřlístek. To byl první kontakt.

A potom přišlo finále světového poháru v Thajsku. Tam už jsme spolu mluvili víc. Ale chodit jsme spolu začali až o rok později. Já jsem totiž tehdy po Aténách chtěla skončit. Všichni mi začali hodně zasahovat do života. Chtěla jsem jít do školy a do práce… Ale táta dostal nápad, abychom si zajeli na do Colorado Sprongs, kde byl mezinárodní střelecký kemp. Matt tam byl také, mluvili jsme spolu víc a on mi tehdy dodal inspiraci do dalšího tréninku. Vzal si mě stranou, a řekl mi, že někdo maká celý život, aby se jen přiblížili tomu, co mám. Že je skoro až neuctivé s tím skončit. Že se můžu ještě spoustu věcí naučit a když se naučím překonat tohle období, tak to pak budu moci předávat dál, budu mít know how pro ostatní. Úplně mne tím dostal.

Život s Mattem musel být stejně trochu kulturní srážka nebo vám vůbec nepřišlo, že jste z rozdílných prostředí?

Když si dva lidi sednou, tak to neřeší a my jsme si lidsky sedli. Bylo nám jedno, odkud jsme. Ani po roce, když jsme se neviděli, nás to nepřešlo. Během manželství pak přišly okamžiky, kdy tam rozdíly vyvstaly. Určitě jsem o tom i během našeho vztahu přemýšlela. Náhled na některé věci je rozdílný, s tím se člověk musí naučit pracovat. Musíme to respektovat.

Když jsme začali vztah, řekli jsme si, že přebíráme i kulturu toho druhého. A když jsme se vzali, tak se ze mne stala poloviční Američanka, z Matta poloviční Čech. Tak jsem to brali. Byli jsme otevření cizím kulturám, když hodně cestujete, tak obavy tolik nemáte. Amerika je také hodně rozdílná, je obrovská… Jiné je to na východě, jiné na západě, u oceánů jsou obyvatelé multikulturnější, než ve středu USA. A nakonec se lidi nemají házet do jednoho pytle.

Matt je původně z New Jersey, kde jsou brusinkové a borůvkové plantáže. Jeho rodina tam pracovala na farmách, jsou tam borovicové lesy. Na studia se odstěhoval na Aljašku, odtamtud do Colorada. Tam jsme spolu začali a pak jsme chtěli zakotvit v Minnesotě.

Nějaký čas jste tam i žili, proč jste se před 11 lety rozhodli pro Česko?

Žili jsme tam v městečku Grand Rapids, kde bylo zázemí pro střelbu, krytá vnitřní střelnice, Mattovi se tam líbilo- Zvažoval, že tam budeme moci trénovat a jednou třeba to tréninkové centrum vést. Ten areál se dal využít i pro další typy střelby okolo v přírodě.

Jenže pak se někdo rozhodl, že to celé převede na sklady a celý projekt se rozpadl. Museli jsme se vrátit do Colorada, ale tam jsme také nemohli úplně zůstat. A tak jsme začali přemýšlet co dál. Věděli jsme, že asi nikde nebudeme mít ten komfort rodiny a kamarádů a tak přirozeně vyplynulo, že půjdeme do Česka, kde nebudeme sami. Rozhodl to vlastně Matt. Teď víme, že tady v Česku je už napořád a Matt se tu cítí jako doma.

Matt překonal těžkou zdravotní situaci, rakovinu štítné žlázy. A vy s ním. Jak jste to zvládli?

Zvládli jsme to dobře, jak to přišlo, tak to odešlo. Celé to proběhlo naštěstí hodně rychle. Matt měl odletět na nějakou světovou olympiádu mládeže, na programu byla střelba a on tam měl být mentorem. Ale krátce před odletem měl zvláštní pocit v krku, nateklé uzliny. Došel si k našemu obvodnímu lékaři a ten ho raději hned poslal na sono. Tam se už ukázala anomálie a tak šel hned na biopsii.

Bylo to strašně rychlé, neměli jsme čas o všem moc přemýšlet. Matt začal okamžitě řešit, kam půjde na operaci. Tehdy ještě neuměl pořádně česky a přes bývalé kolegy z týmu, se dostal k výbornému chirurgovi. Pomohli mu i s pojištěním, Matt to měl přes střelecký svaz, tam bylo pojištění dobré. V New York ho odoperovali a bylo po všem. Teď chodí každý půl rok na kontroly a je to dobré.

Mluvíte doma oběma jazyky. Má to nějaký řád, nebo střídáte podle potřeby? A který jazyk převažuje?

Převažuje asi angličtina, ale už často vyplouvá i čeština a děti jsou tak napůl. S tátou mluví anglicky a se mnou česky. Díky tomuto nastavení v tom je určitý pořádek.

Matt prý mluví výborně česky. Vy výborně anglicky? Máte americký přízvuk? On se učil i soukromě, jak vy?

Tím, že jsem byla hozená do vody. Hodně mne donutilo, že jsem chtěla mluvit s Mattem. Na začátku to byla tragédie, málo jsem rozuměla. Ale nakonec se to naučíte. Trvalo to dva roky, než jsem se začala cítit komfortně. Angličtina mne baví, poslouchám televizi a ráda se učím i jiné přízvuky - australský, britský, irský…

Umíte dnes dát naprosto v pohodě rozhovor v angličtině anglickému nebo americkému mediu? A už jste to někdy udělala?

Ano po olympiádě v Pekingu jsme oba měli několik rozhovorů pro velká media nebo časopisy. To pro mne není žádný problém. Pár lidí mi dokonce řeklo že ani neslyší český přízvuk, to mi polichotilo.

Co se vám na Americe líbilo a co ne? A co se líbí Mattovi na Česku a co naopak ne?

Těžká otázka… Líbí se mi tam vřelost. Možná je někdy trochu hraná, jak rádi Češi říkají, ale mně je asi příjemnější hraná vřelost, než naštvaný člověk, který mi dá najevo, že mne nerad vidí. Když v USA kamkoli vejdete, tak málokdy vám tam nechtějí pomoc. To mi v Česku někdy chybí.

A co se nám oběma na USA nelíbí, že ztrácejí svoji identitu, mrzí nás to a vadí nám to. Jsou tak otevření ostatním kulturám, že ty si dělají z USA vlastní zemi. Má to být tak, že cizinci jsou přijati, že tam může žít kdokoli, ale zároveň každý kdo přijde, má respektovat kulturu té země.

Mattovi se právě tady líbí, že tu může říct celkem klidně, co si myslí, co je třeba zlepšit. V USA je to někdy těžké. Tady se lidi baví na rovinu, někdy by to mohlo být s většími ohledy na ostatní, ale je tu svoboda slova a nemusejí se ničeho obávat… Co se tu Mattovi nelíbí, to by měl říct spíš on. Já si myslím, že někdy právě ona chybějící vřelost a také jednoduchost fungování úřadů, jako v USA. Tady je těžší, říkáme, že na ty papíry někdy zemřeme.

Máte čtyři děti, plánovali jste velkou rodinu nebo to přišlo tak nějak automaticky?

To bylo spontánní, to tak přišlo. A neměnili bychom. Mně se velké rodiny vždy líbily v USA. Matt původně nechtěl mít vůbec děti, ale časem k tomu dospěl.