Článek
Povídali jsme si o sportovní kariéře, o tom, co přišlo po ní, o biatlonu, o její velké rodině i rozdílech mezi USA a Českem, kde dnes žije. Kateřina Emmons je vzácný úkaz. Působí naprosto vyrovnaně, klidně, jako by se radovala ze života každou vteřinu.
Před osmi lety jste ukončila kariéru. Připadá mi, že jste se s koncem aktivního sportování vyrovnala hladce. Je to tak?
Je to tak, máte správný dojem. Nestalo se nic špatně a nejsem zahořklá. Vychází to z mého vztahu se sportem jako takovým. Měla jsem to jako kapitolu života, jako takový šuplík. Brala jsem to tak, že mne to baví, a věděla jsem, že ta kapitola jednou skončí a bude třeba otevřít jiný šuplík. Takže mi to nechybí a nestrádám. Mám v životě jiné šuplíky.
Těšila jsem se, až budu moci naplňovat také šuplík osobního života. Věděla jsem, že přijde ta chvíle, kdy už sport nebude vycházet úplně z mého nitra. Že to bude tehdy, kdy budu cítit, že to mám splněné.
Chtěla jsem vědět, jak dlouho můžu být mezi nejlepšími. Trvalo to dlouho, uspokojilo mne to, naplnilo. Věděla jsem, že je čas skončit a můžu jít dál. Když to neuděláte včas, může se totiž stát ze sportu povinnost, nutnost. A to jsem nikdy nechtěla. Takže jsem se rozhodla v dobrém okamžiku. Nebylo to ani při nějakém pádu. Bylo to za vrcholem, opadla trošku motivace, ale stále jsem se dostávala do finále a pořád jsem z toho měla nějakou radost.
Vy se sportem udržujete úzký kontakt jako trenérka, mentorka. Co přesně děláte?
Určitě mám ke sportu blízko. Zůstala jsem s ním v kontaktu díky biatlonu, kde nás s mužem oslovili. Zatímco on je u reprezentace, já se dostala k mládeži. Funguji tam jako externí poradce pro střelbu, vedu letní kempy v rámci středisek mládeže. Projdu s nimi střelby, konzultuji i s trenéry. Umožňuje mi to nejen zůstat u střelby, ale jít dál a učit se něco nového, stále o tom přemýšlet. Dostat se z komfortní zóny. Biatlon se odehrává v jiném tempu než sportovní střelba, ale je podobný, technický základ je stejný, psychická příprava totožná. A práce s mládeží je prima.
Zároveň se věnuji i fyzioterapii, kterou jsem vystudovala. Pracuji jako mobilní fyzioterapeut, který jezdí za klienty. Tady v Kozojedech a okolí, mezi Prahou a Plzní, je pro lidi někdy těžké se někam dostat. Tak jezdím já za nimi. Je to krásné a pestré.
A konečně pokračuji s výukou angličtiny na naší základní škole. Učím hlavně konverzaci. Začínala jsem s devátou třídou, ale postupně jsem požádala, aby mi mohli přidat i osmou třídu. S deváťáky totiž není tolik prostoru pro práci, už se chystají na přijímačky. Ale s osmáky je to jiné, učím je, aby překonali stud, aby začali jazyk používat. Je to podobné jako s trenérstvím, pomáháte dětem na cestě životem. Dnes je to jednodušší v tom, že děti už znají různá slovíčka i fráze.
Pojďme ještě k biatlonu, sledujete ho i v televizi?
Díváme se i s dětmi, baví nás to, máme ho rádi. Děti vidí v televizi tatínka a já díky častým detailním záběrům sleduji i to, jak jednotliví závodníci pracují při střelbě. Co dělají lépe, co hůře než ostatní.
Co teď říkáte špatné střelecké formě Markéty Davidové?
To je vždycky nepříjemné, ale projde si tím každý závodník. Střelba je specifická v tom, jak se v ní odrazí jeho psychika. Není to o tom, že by neměla techniku. Naši mohou technicky konkurovat komukoli. Je tam ale ještě část psychická, která se pak stává tou hlavní fází. Do hry vstupuje spousta faktorů. Může to být fyzická únava, roli tam může hrát i to, v jakém je závodník rozpoložení, zda není třeba unavený celým tím závodním a tréninkovým kolotočem. Takže přijdou sezony, kdy se to odrazí a člověk se cítí vyšťavený, něco málo mu chybí. A ta troška se pak ukáže na spoušti, kde vzniknou najednou malé rozdíly, které sám závodník vůbec nemusí vidět. Najednou dělá chyby.
Mně se to také během kariéry stalo. Projevilo se to naštěstí tak, že výkonnost klesla jen trošku, takže to zas nevypadalo tak zle.
Může to mít těžší ten, kdo až moc o sobě, o sportu, o věcech přemýšlí?
Výhodu může mít ten, kdo je v pohodě. Funguje roboticky, jede a nic neřeší. Pak jsou lidé, kteří o tom přemýšlí strašně moc a ti si tím zaplaví hlavu a hodně si dobrý výsledek ztěžují.
Zlatá cesta je, když o tom závodník přemýšlí, ale jen v tréninku, aby se zlepšil, aby našel své limity. Ale pak v závodě je schopen to myšlení vypnout a zapnout jakéhosi autopilota. To je velké umění. Umí to třeba biatlonista J. T. Boe. Vstoupit do té „flow“ zóny, ale přitom i on může mít někdy problém. Já to třeba uměla také. Je to však těžký úkol, ke kterému se musíte dopracovat.
Někdy to prostě nejde, nerozumíte si se svým tělem. Pak je nejlepší se s tím smířit, přijmout to. To říkal můj táta, který mne trénoval. „Tak to prostě je, my teď budeme pracovat na zlepšení a ono se to pak vrátí.“ To je nejlepší, co se dá dělat, zůstat v nějakém míru se sebou, v klidu.
Hodně slyšíme, jak je ve střelbě – a tím i v biatlonu – důležitá „práce na spoušti“. Co to je?
Je to okamžik, kdy se chystáte vystřelit, ale nekončí to samotným výstřelem, ale tím, kdy tu ránu vstřebáte. Spoušť si totiž musíte bleskově připravit, správně namáčknout. Ale je to krásné a zároveň ošidné. Zprvu to vypadá snadně, jedna rána se vám povede. Ale vy to samé potřebujete naprosto dokonale udělat zas a znovu. Přitom všechno bolí, dochází koncentrace.
Je střelba v biatlonu v porovnání s tou vaší velmi rozdílná? Co je těžší?
Těžší je biatlon, i tím, že je fyzicky těžší. Dá se to vytrénovat, kombinujete ale dva odlišné sporty. Náročné je to, jak vám to vstoupí do života. Biatlonová sezona je hodně dlouhá. Po sezoně začíná hned příprava, musí se to stát vaším životním stylem. Trávíte tím veškerý svůj život. To ta naše střelba je milosrdnější. Strávíte dvě až tři hodiny na střelnici, pak si jdete zaběhat, na kolo, ven, do posilovny… Nemusíte makat dlouhé hodiny. A nejste vázaný sněhem.
Pomůže trénink střelby třeba i v běžném životě?
U mne určitě. Získala jsem smysl pro detail, vidinu, za kterou jsem byla schopná jít. Určitě i disciplínu. Člověk je pak schopen překonávat i těžší okamžiky…
Co pro vás sport znamenal?
Já měla sport jako kamaráda, s nímž mi bylo dobře. Ne strašáka. Děda mi vždy říkal: Zachovej si v sobě „juniorku“. A babička: Je to jenom sport. Já to dnes opakuji mladým. Je důležité nebýt na sportu závislý. Já třeba nebyla. Nesvazovalo mi to kolena, neblokovalo mě to. Byla jsem před závody nervózní, ale nešlo o nějakou existenční nervozitu. Je dobré být k sobě stoprocentně upřímný. Je to jen sport, který může kdykoli skončit, a proto je dobré mít zadní vrátka, jež vás uklidní.
