Článek
Karlu Vackovi je teprve 22 let, ale už toho zažil hodně. Jako kluk žil a závodil v Rakousku, pak pět let v Itálii. Jednu dobu se přetahoval o přední místa s belgickou hvězdou Remkem Evenepoelem, pak i vinou vážných rodinných trablů trochu ustoupil ze slávy. Teď znovu bojuje o přední příčky v řadách jedné z nejchudších stájí Corratec na trati italské Grand Tour. Vede si dobře, je optimistický a těší se na příští dny. Od Karla Vacka neuslyšíte slůvko stížnosti a máte pocit, že hovoříte se zkušeným, dospělým a přitom pokorným mužem.
Jak se cítíš po 14 dnech? Je to vlastně poprvé, kdy jsi v zápřahu tak dlouho…
Je to docela dobrý. Únava je velká, ale pořád se na kolo těším a dávám si cíle. Snažím se myslet na to, že chci dojet do Říma, a nepřipouštět si, že ještě budou těžké etapy. Snažím se budit každé ráno pozitivně a udržovat v sobě pozitivní náladu. Není to lehké, ale ani špatné a určitě zatím nelezu po čtyřech.
Co tě na Giru, tvém prvním třítýdenním etapáku, nejvíc překvapuje?
Asi nejvíc to, že se dá zvládnout. Čekal jsem, že to bude těžké, ale asi záleží, jak je člověk připravený. A já jsem na sobě poslední roky hodně pracoval. V rozpoložení, v jakém jsem teď, to docela utíká. Pořád cítím, že to můžu zvládnout. Jsem tu samozřejmě v úplně jiné pozici než někdo, kdo jede na celkové pořadí. Koncentruji se na některé etapy. A když vypadnu z čela, tak to můžu odjet v nějakém rozumném tempu. Je velký rozdíl, zda skáču do úniků, nebo jedu v grupetu (skupina pomalejších jezdců za hlavním pelotonem). Protože když se mi nepodaří dostat do úniku, tak je lepší šetřit síly v grupetu. Nemusím pořád jezdit v hlavním balíku. Jedu prostě jiný závod než ti, kteří závodí na celkové pořadí.
Jaký máš tedy pro třetí týden hlavní cíl?
První můj cíl je dojet do Říma. A druhý dostávat se do úniků. Ale to není jednoduché. Cílím na jiné etapy než ostatní naši kluci Corrateku. Na horské etapy – a tam je často těžké se dostat do úniku. V týmu jsem na to sám. Musím být hodně koncentrovaný. Třeba v neděli do Bergama jsem tak moc chtěl, až jsem nebyl v klidném rozpoložení a závod jsem špatně četl. Byl jsem přemotivovaný. Na to si musím dát příště pozor.
Jsi teď jediný, na koho spoléhají čeští fanoušci, když Hirt s Černým museli kvůli covidu závod opustit…
Je mi to trochu líto. Když jsem viděl, že odstoupil Jan Hirt i Josef Černý, připadalo mi, že jsem tady najednou zůstal sám. I když jsou z jiného týmu, viděli jsme se každý den. Když jsem nešel do úniku, tak jsme prohodili pár slov a prostě věděli o sobě. To pomáhá. A teď už tu nejsou. Ani Roman Kreuziger, který je jedním ze šéfů stáje Bahrain Victorious. Kdyby tu byl, to by bylo fajn. Zašel bych za ním pro radu. Po telefonu to není ono.
Jaký byl odpočinkový den před posledním týdnem?
Já tady v Bergamu žil přes pět let, jsem tu jako doma, je to můj druhý domov. Měli jsme sponzorskou vyjížďku do výrobny našich helem LAS. Ukazovali nám výrobnu, řekli něco o firmě, je důležité se u nich ukázat. Sice během volného dne je každá hodina odpočinku vzácná, ale vím, že bez sponzorů to nejde. Než začalo Giro, náš tým nebyl v optimálním rozpoložení, ale teď po pár slušných výsledcích jsme přijeli bez tlaku.
Jaká je atmosféra v týmu? Jsi sice nejmladší, ale dosáhl jsi druhým místem nejlepšího a nejviditelnějšího výsledku týmu v roce. Určitě jsi nasbíral hodně bodů pro stáj.
Nasbíral jsem 130 bodů za etapu. Stačilo mi na to jedno druhé místo, a etapa na Gran Sasso tím měla pro stáj velký význam. Je důležité, aby sponzoři byli spokojení. Jejich pocity se přenášejí na ředitele a z nich pak na nás závodníky.
Zdraví zatím funguje?
Celkem OK. Trochu trpím alergií na květy, ale neomezuje mne to. To je normální. Tady má teď spousta jezdců třeba žaludeční problémy. Já se zatím držím. Měl jsem trochu ucpaný nos, ale jinak to jde.
Asi není snadné do sebe při etapách cpát všechny ty gely?
To je strašné, horší, než když sedíš u televize a piješ Coca-Colu. Není to prostě optimální. Já mám rád normální jídlo, jsem všežravec a spořádám všechno. Ale když máme jídlo, které mi nechutná, tak využiju svůj jídelní box. Mám v něm jídlo z domova nebo to, co si nakoupím a udělám svoje. A nejsem vůbec stresovaný.
Co vlastně hlavně jíte?
To jídlo je během závodu jednou z hlavních věcí. Naše druhodivizní stáj nemá vlastního kuchaře. Třeba Israel – Premier Tech má větší rozpočet než polovina worldtourových týmů, ten vůbec na hotelu nejí. My jíme tam, kde nám uvaří. Hodně těstoviny, ale já mám třeba rád pizzu Margheritu. Energetický výdej musím nějak kompenzovat. Doma si dám klidně dvakrát za měsíc bůček se zelím a je mi dobře. Jídlo je důležité, dělá náladu a výkon, je to povolený doping. Teď v Bergamu jsme si zrovna vytáhli černého Petra. Byli jsme na hotelu blízko letiště a kuchyň tam byla strašná. Tak jsem šel raději na oběd do restaurace. Mám vždycky řešení, snažím se co nejmíň vyhledávat problémy a stresovat se.
Jak se těšíš do velkých hor? Měly by ti sedět? Ostatně naznačil jsi, že by ses mohl v průběhu závodu rozjíždět. Potvrzuje se to?
Doufám, že mi to bude sedět. Teď můžu něco říkat, ale teprve až tam budu, tak uvidím. Ale určitě první tři až čtyři etapy jsem se rozjížděl a dostával do tempa. A nakonec jeden výsledek jsem udělal.
Bylo to emotivní, křižoval ses na cílové čáře, bylo vidět, jak ti i na tom druhém místě záleží…
Křižoval jsem se poprvé v životě. Spadl mi takový kámen ze srdce, to jsem ještě nezažil. Teď už všechno bude bonus. Ale budu se dál snažit, i když nemůžu nic garantovat. Bude to peklo, ale já to mám vlastně rád. Vybral jsem si to, chci, aby to fanoušky bavilo. To je můj cíl. Zatím jsem tu našich moc neviděl, tak snad jich v horách bude víc.
Jaká bude strategie? Držet se v kopcích do posledního dechu, jak to půjde, nebo raději zkusit zas skočit do úniku?
Určitě je lepší skákat do úniků. V balíku je těžké se udržet v dobré pozici. Člověk tam vyplýtvá spoustu energie. Kdybych přijel pod kopec s těmi nejlepšími, tak to od nich nachytám. Jiné by to bylo, kdybych závodil ve worldtourovém týmu na celkové pořadí. Tam bych mohl trochu pošetřit síly a vyjet kopec třeba minutu za Rogličem. Věděl bych, že tým mne pohlídá a pomůže mne v popředí udržet. Ale v Corrateku je to jiné.
Rozdíl v úrovni stájí je asi dramatický?
Určitě, ten rozdíl je hodně vidět. To se prostě nedá srovnávat.
Máš nějakou vybranou etapu, kde něco zkusíš?
První etapu jsem si plánoval Gran Sasso, to vyšlo super. Pak jsem chtěl ujet v etapě do Bergama, to nevyšlo. Teď uvidím, už si nechci dopředu typovat, nechám to na situaci a budu zkoušet skákat do úniku.
Jak probíhají v týmu porady před etapami?
Spíš v klidu, řešíme kritické body v etapě. Každý má nějaké úkoly. Teď jsem tu já a Srb Stojnič, kteří máme na to, jít do horských úniků. Ostatním to nebude vyhovovat.
I vy si trochu pomáháte, jako v silných týmech?
U nás je to trochu jiné. Ti kluci za to u nás nejsou placení. Samozřejmě by mi hodně pomohlo, kdybychom byli v úniku třeba ve dvou. Mám jen 60 kilogramů, a proto si nějakou tu mezeru jen tak nedojedu. Někdy pomůžou, ale je to čistě na nich.
Jsi v italském týmu, bavíte se italsky?
Hlavně italsky, ale ten, kdo neumí moc italsky, jako Brit Charlie Quarterman, nemá problém. Trošku rozumí a pochopí to, co se po něm chce. Když něco neví, tak se zeptá nebo se to zopakuje anglicky.
Ty sám tedy mluvíš italsky, německy, anglicky…
Ano přesně, ale taky se ještě domluvím španělsky, i když to není na špičkové úrovni.
Udělal bys ve španělštině po etapě i rozhovor?
To jo, jednoduchý rozhovor bych určitě zvládl.
Jak vám funguje materiál?
Kola jsou dobrá, rozhodně nás materiál nijak nelimituje. S výjimkou časovkářských věcí. Ty jsou extrémně drahé a tam ten rozdíl cítím. Když porovnám watty, tak vidím v materiálu rozdíly. Jen dobrá helma člověku udělá v časovce 20 sekund. Ale mne naštěstí časovky tolik netrápí.
Jsi v týmu spokojený? Je tam někdo, s kým víc kamarádíš?
Jsem, i když vyložené kamarády tam nemám. To se stává málokdy, jsou to spíš týmoví kolegové, s nimiž ale nemám žádný problém. Říká se, že cyklistika je individuální sport uvnitř týmového. Opravdových kamarádů mám málo. Ono to velké kamarádství se vytváří časem. Mám třeba kamaráda Američana z týmu Axeon. I když se vídáme jen párkrát do roka, píšeme si a sdílíme pocity.
Jací jsou vaši šéfové, vy tam máte třeba Fabianu Luperiniovou, ona byla docela dobrá závodnice, že?
Je první ženou v mužském týmu jako sportovní ředitel. Je to něco jiného, ale všichni jsou s tím v pohodě. I když obecně jsou si mužští ředitelé s jezdci o něco bližší. Hlavnímu šéfovi Serge Parsanimu je 70 let, vyhrál etapy na Tour i na Giru, je to velmi zkušený chlapík.
Jak jsi zvládl to šílené počasí? Vadí ti hodně zima a déšť?
To je zajímavé. Bylo to strašné a dlouhé. Ale po těch letech, čím jsem si vším prošel, se už tolik nestresuju, jsem vyklidněný. I když nemám skoro žádný podkožní tuk, tak momentálně nemám problém. Jsou etapy, kdy je mi fakt zima, ale není to limitující. Už se tím dnes nezabývám. Je to i hodně o psychice.
Co jsi říkal tomu, jak se neustále měnila dynamika závodu? Nejdřív Remco Evenepoel versus Primož Roglič, pak najednou supersilný Ineos, pak odstoupení Tao Harta. Myslím, že jsme dlouho takovou Grand Tour nezažili…
Sleduju to, ale pro mne se nic nemění. Myslím, že to k tomu závodu právě patří. To je vlastně na dnešní cyklistice dobré, že nevíš, kdo vyhraje, a že se může stát úplně cokoli. Právě tohle by mělo fanoušky lákat. Ty staré časy, kdy jel vepředu 15 etap tým Sky, jsou pryč.
Na koho bys vsadil, že zvítězí? Může ještě vyhrát třeba Armirail, který dnes vyráží do nejtěžší etapy v růžovém dresu?
Asi na nikoho, ale pokud bych musel tipnout, tak asi Gerainta Thomase. Myslím, že většina lidí sází na Rogliče, ale já mám pocit, že Thomas je stabilnější. A Armirail? Ten rozhodně ne, ten ještě schytá 15 až 20 minut.
Jsi ve spojení s bratrem Mathiasem, s tátou? Radí ti něco?
Určitě, každý den. Radí mi, ale ve finále ani jeden Grand Tour neabsolvoval, tak mi zas tolik nemůžou předat. Teď spíš já budu moci v budoucnu trochu pomoct bráchovi, až nějakou Grand Tour pojede. Doufám, že to bude už v příštím roce. Brácha si letos všechny vyzkoušel a příští rok by mohl možná jet i na výsledek.
Ty jsi vyrůstal v Rakousku, pak v Itálii, v Bergamu. Kde vlastně pobýváš teď, kde žiješ?
Nežiju nikde. Hlavní základnu mám u nás doma na Šumavě, ale jinak celou zimu jsem ve Španělsku a doma netrávím moc času. Jsem dlouho na závodech a na soustředěních.
Máš přítelkyni, chystáš se s ní jednou do Monaka?
V Monaku asi neskončím, ale přítelkyně mne podporuje, cestuje se mnou a stará se o mne, klobouk dolů. V tom je bezvadná. Někdy to taky nemá jednoduché, ale je jednoznačnou součástí mých úspěchů.
Jak vidíš svou budoucnost?
V týmu Corratec to mám do konce roku. Rád bych se pak posunul do worldtourového týmu, i když to není úplně jednoduché. Sezona je ještě dlouhá. Budu se snažit to posunout. Nejraději do Treku za bráchou. Dvojice jsou v týmech oblíbené, bylo to i v Treku, kde závodili bratři Schleckové. Budu dřít, abych se tam dostal, ale uvidíme na konci sezony.
Co bude po Giru? Půjdeš na ryby?
Půjdu do restaurace dát si pořádné jídlo. A pak někam relaxovat do přírody, vypnout hlavu. Něco jiného než kolo, načerpat znovu sílu. Nejlepší je čerpat sílu z přírody, lepší než cokoli jiného. Příroda je klíč. Příroda chyby nedělá.
