Znechutil Hitlerovi olympiádu. Doma pak špičkový atlet závodil se psy

Jeho příběh se dnes vypráví především z jednoho úhlu pohledu: Zkazil Hitlerovi „jeho“ olympijské hry v Berlíně v roce 1936. Měla to být velkolepá oslava Německa, ale nějaká „méněcenná opice“ tu vyhrála čtyři zlaté medaile. 3. srpna Jesse Owens vyhrál běh na 100 metrů. Potom přidal ještě vítězství v běhu na 200 metrů a ve skoku do dálky. A zlato získal i jako člen štafety na 4 × 100 metrů.

Ano, to samo o sobě je fantastické. Ale ten příběh je ještě barvitější a zajímavější. Například: Do sestavy pro štafetu byl Owens nominován dodatečně. Původně běžet neměl. Americká výprava ale krátce před závodem stáhla Martyho Glickmana a Sama Stollera. Oba byli Židé. Snad proto, že tehdy byla v Berlíně „opice“ přijatelnější než Žid?

Po návratu domů vítaly Owense davy jako národního hrdinu. Ale na slavnostní setkání do hotelu Waldorf Astoria nesměl. Tedy přesněji: Byl sice hlavní hvězda, ale hlavním vchodem ho nepustili. Musel jít zadem a vyjet služebním výtahem. Nedej bože, aby v normálním výtahu nebo hotelové lobby potkal nějakého bělocha! Ano, ve výtahu jezdit mohl, dokonce si tím vydělával během studií, ale pouze jako sluha.

Pohled na „méněcenné opice“ tehdy obtěžoval i mnohé ctihodné Američany.

Není třeba detailně připomínat známá fakta. Adolf Hitler se dostal k moci v roce 1933. Od roku 1935 v Německu platily „norimberské zákony“, které z Židů učinily (zatím pouze) občany druhé kategorie. A v roce 1936 se konaly zimní olympijské hry v Garmisch-Partenkirchenu a ty letní v Berlíně.

Všichni měli vidět, co Německo dokázalo od ponížení a krize po prohrané Velké válce. A co plánuje do budoucna – proměnit svět na základě své síly a ideologie. Nepochybně, západní demokratické státy tím nadšeny nebyly. Ale válce se chtěly vyhnout, přinejmenším ji oddálit. A tak spolu s Hitlerem oslavovaly „svátek sportu, míru a přátelství“.

Němci do svého týmu nenominovali žádné židovské sportovce. A Američané kvůli diskriminaci Židů zvažovali i bojkot olympiády. Tehdejší předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage ale takové myšlenky označoval za „komunistické“. Byl Německem oslněn. A byl to antisemita.

Krátce před olympiádou řekl listu The New York Times: „To, že Německo nenominovalo žádného židovského sportovce, neznamená, že jsou Židé diskriminováni. Pochybuji, že během čtyřicetileté olympijské historie bylo mezi reprezentanty všech zemí více než jedno procento Židů.“

A po skončení olympiády Brundage přesně naplňoval Hitlerovo „zadání“. Říkal: „Od Německa se můžeme mnoho naučit… Inteligentní, prospěšná diktatura je nejefektivnější forma vládnutí. Podívejme se na to, co se stalo během šesti sedmi let v Německu.“

Her se účastnilo 3961 sportovců ze 49 zemí, což bylo nejvíc v historii moderní olympiády. I hlavní stadion byl největší. A poprvé hry nabídly i živé televizní přenosy. Byl to prostě úspěch!

A Hitler se nakonec dokázal vyrovnat i se zlatými medailemi Jesseho Owense a dalších Afroameričanů. Říkal: „Jasně že vyhráli, jsou to v podstatě zvířata, jsou fyzicky silnější než civilizovaní bílí lidé. Je prostě třeba jim účast na soutěžích zakázat.“

„Pokud jde o Strausse jako hudebníka, smekám klobouk. Pokud jde o Strausse jako o člověka, dávám ho zpátky na hlavu,“ říkal slavný italský dirigent Arturo Toscanini.

Richard Strauss složil hudbu k mnoha proslulým operám, například Salome nebo Elektra. Napsal mimořádné symfonické básně. A také znělku k berlínským olympijským hrám v roce 1936. Sám při zahajovacím ceremoniálu dirigoval orchestr. Před zraky Hitlera, Göringa nebo Goebbelse.

Po nástupu nacistů k moci byl Richard Strauss jmenován ředitelem Říšské hudební komory. O dva roky později musel ale funkci opustit. Mimo jiné proto, že nadále udržoval styky se spisovatelem Stefanem Zweigem. Zweig byl Žid.

Podle hudebního kritika Michaela Kennedyho si Strauss pochopitelně uvědomoval morální a profesní dilema. Ale byl ambiciózní, trochu sebestředný a hodně pragmatický. V rodinném kruhu říkal: „Skládal jsem za císaře. Přežiju i pod touhle bandou… Prostě tady sedím doma za stolem a skládám. Všechno ostatní je pro mě nedůležité.“

Taková dilemata známe i z nedávné doby. I podobná řešení. Abych mohl sedět doma a skládat, tak také někdy musím mocným složit nějakou znělku a chvilku jim podlézat. Tuhle bandu nějak přežiju…

Mnozí nepřežili.

Luz Long byl vysoký, svalnatý blondýn s modrýma očima. Ideální hrdina nadřazené árijské rasy. Byl německým rekordmanem ve skoku do dálky a v roce 1936 favoritem na berlínských olympijských hrách. Tam se ovšem potkal s Jesse Owensem.

Jejich setkání má dvě části. První je po mnoho let velmi slavná legenda. Druhou částí je skutečně velké gesto.

Owensovi nevyšly první dva kvalifikační skoky, zbýval mu poslední a hrozilo, že nepostoupí do finále. Před rozhodujícím kvalifikačním pokusem za ním podle legendy přišel jeho hlavní konkurent Luz Long. Poradil mu, aby si posunul značku rozběhu dozadu, pak že snadno trefí odrazové prkno. Stalo se a Owens hladce postoupil do finále.

Sportovní novináři a historici si ovšem všimli toho, že Owens často tuto příhodu popisuje různými způsoby. V roce 1965 se ho přímo zeptali, zda to není jen legenda. A Owens připustil, že si to vymyslel. Proč? „Lidé mají takové příběhy rádi, tak proč jim je neříkat?“ vysvětlil Owens.

Druhá část setkání je nezpochybnitelná. Soutěž ve skoku do dálky byla dramatická až do závěrečných pokusů. V páté sérii se ujal vedení Luz Long, skočil na tehdejší dobu fantastických 787 centimetrů. Jenže Owens odpověděl skokem ještě o sedm centimetrů delším. A posledním pokusem skočil nový světový rekord 806 centimetrů.

Prvním gratulantem byl Luz Long. Dlouze se s Owensem objímal a posléze si vysloužil ostrou výtku od Hitlerova stranického zástupce Rudolfa Hesse: „Už nikdy neobjímej žádného negra!“

„Chtělo to od něj hodně odvahy, takhle mě obejmout před Hitlerovou lóží,“ vzpomínal na Longovo gesto Jesse Owens. „Můžete roztavit všechny moje medaile a poháry a nebudou ničím ve srovnání s 24karátovým přátelstvím, které jsem v tu chvíli prožíval.“

Během druhé světové války sloužil Luz Long ve wehrmachtu. Zemřel v roce 1943, po zranění, které utrpěl v rámci bitvy o Sicílii.

„Tu chvíli si budu pamatovat navždy. Byl to nejvíc ponižující okamžik mého života,“ zapsal si Sam Stoller.

A Marty Glickman vzpomínal: „Hněv mě úplně pohltil. Když jsem vycházel z tunelu pod stadionem, rozhlížel jsem se kolem sebe. Viděl jsem ten obrovský prostor, viděl jsem Hitlerovu lóži a chtěl jsem křičet na ty lidi, kteří mně a Timovi vzali šanci tady vyhrát. Málem jsem omdlel vzteky.“

Hlavní trenér Lawson Robinson jim oznámil změnu v sestavě štafety na 4 × 100 metrů. Místo původně nominovaných Stollera a Glickmana poběží Owens a Metcalfe. Ano, byli to nejúspěšnější sprinteři dosavadního průběhu her, ale americká štafeta byla horkým favoritem v jakémkoli složení, neměla v té době konkurenci.

Glickman vzpomíná také na reakci Jesseho Owense. „Trenére, už jsem vyhrál tři zlaté medaile. Jsem unavený. Nechte Sama a Martyho běžet, zaslouží si to,“ řekl. Reakce byla ostrá, trenér ukázal na Owense prstem a odpověděl: „Uděláš, co jsem řekl.“ Udělal.

Stoller i Glickman shodně vzpomínají, že se jim trenér později omluvil, za „obrovskou nespravedlnost“. Nikdy jim ale neřekl, proč ke změně došlo. Byli jediní dva Židé v americké atletické výpravě. A jediní dva američtí sportovci, kteří byli na berlínské olympiádě staženi ze závodů.

Glickman je přesvědčený, že za zásahem do sestavy stál Avery Brundage, který chtěl vyjít vstříc požadavkům nacistů. „Byl to jasný antisemitismus,“ říká Glickman.

V roce 1998, tedy po 62 letech, se oběma běžcům americký olympijský výbor oficiálně omluvil. Sam Stoller byl už deset let po smrti.

„Když jsem se vrátil domů, tak jsem přes všechny ty příběhy o Hitlerovi nesměl jezdit v autobuse vepředu, musel jsem jít zpátky k zadním dveřím,“ vzpomínal Owens. „Nesměl jsem bydlet, kde bych chtěl. Hitler mě nepozval, aby mi pogratuloval, ale nepozval mě ani americký prezident.“ Prezident Franklin Delano Roosevelt dokonce Owensovi neposlal ani telegram.

Ale Owens si nestěžoval, věděl, jak se věci mají. Narodil se v roce 1913 na Jihu, v Alabamě. Byl vnukem otroků a od sedmi let pracoval na bavlníkových plantážích. Měl ale štěstí, když mu bylo devět, odstěhovala se rodina do Clevelandu v Ohiu. Tam se později dostal na střední i vysokou školu. Nebyl dobrý student, ale byl nejrychlejší běžec.

Ano, byl sice nejrychlejší běžec, ale stipendium nezískal. Tak si musel přivydělávat jako poslíček, sluha ve výtahu nebo pomocník v opravně obuvi. Bydlet musel mimo univerzitní kampus, ten byl jen pro bílé studenty. A na závodech bydlel v hotelech pro černé a jedl v restauracích pro černé.

Nestěžoval si, věděl, jak se věci mají. A dokázal vyhrát čtyři zlaté olympijské medaile. Ani pak se ale nic nezměnilo. „Mám čtyři zlaté medaile, ale těch se nenajím,“ říkal Owens.

Owens už brzy po olympiádě ukončil kariéru amatérského sportovce. A začal vydělávat, dokud ještě žila jeho sláva hrdiny a olympijského vítěze. Závodil proti chrtům, koním, autům. Závodil proti vyzyvatelům, kterým dával dvacet metrů náskok. „Lidé říkali, že to je pro olympijského vítěze nedůstojné, ale co jsem asi tak měl dělat?“ Měl tou dobou už rodinu, se svojí školní láskou měl dvě děti.

V 50. letech v sobě objevil nový talent. Stal se vyhledávaným řečníkem na firemních i veřejných akcích. Mluvil o sportu, zdraví, výchově. Založil vlastní PR agenturu a slušně vydělával. Přestal závodit se psy.

A dočkal se nakonec i prezidentského uznání. Trvalo to 40 let. V roce 1976 mu prezident Gerald Ford udělil nejvyšší americké civilní vyznamenání. O tři roky později ho vyznamenal i prezident Jimmy Carter. Při té příležitosti řekl: „Žádný jiný atlet není lepším symbolem lidského boje proti tyranii, chudobě a rasové nesnášenlivosti.“

Ano. Ale možná ještě lépe vystihují Owense jeho vlastní slova. Jako člověka i jako atleta. Jako dvaadvacetiletého frajera, který si do Berlína přijel pro čtyři zlaté medaile. A jako velkého profesionála. I jako člověka, který bere věci tak, jak jsou.

Druhý den po vítězství na 100 metrů řekl Jesse Owens deníku The Guardian: „Díval jsem se na cílovou pásku a věděl jsem, že deset vteřin rozhodne o vyvrcholení osmileté práce. A jedna chyba může tu osmiletou práci zničit. Tak proč si dělat starosti s tím, že tam sedí Hitler?“