Článek
39letý rodák ze Sydney vypadá, že je dokonce víc než jen rozhodčí. Chvílemi působí jako starostlivý mentor. Muž, kterému leží na srdci hra.
Bylo to názorně vidět při jednom z utkání světového šampionátu minulý týden mezi Itálií a Uruguayí. S kapitány obou týmů Gardner úzce spolupracoval, aby se hra dařila, měla spád a byla fér. Diváka to nutilo sledovat vývoj utkání, ale zároveň obdivovat výkon rozhodčího. Jako by šlo o další paralelní špičkové představení.
Tak například…
Australan odpískal nepřehledné položení míče za brankovou čáru a ihned oznámil hráčům i stadionu svůj předpoklad. Že si osobně nemyslí, že to byla regulérní „pětka“. Protože však celou situaci dobře neviděl, ihned gestem znázorňujícím obrazovku požádal o podrobné přezkoumání videorozhodčí. Ti naopak pětku potvrdili a Gardener ji vzápětí odsouhlasil. Opakovalo se to několikrát během utkání.
Žádnou situaci neodbyl. Hru to překvapivě nebrzdilo. Naopak vznikaly dramatické situace, kdy se diváci mohli sázet, jak bude vše nakonec vyřešeno.
Dnes je Angus Gardener velkou hvězdou, ale před mnoha lety to s ním vůbec dobře nevypadalo. Rodák ze Sydney málem svůj milovaný sport nadobro opustil.
Slova lékaře po náročném vyšetření, které absolvoval jako začínající nadějný ragbista, si pamatuje, jako by to bylo dnes. „Už žádné ragby. Už žádné kontaktní sporty. S tím je konec. Můžete se věnovat třeba rybaření,“ vynesl lékař zdrcující verdikt.
Samozřejmě, že došlo na slzy. Šestnáctiletý teenager byl do ragby blázen. Sledoval napjatě své hrdiny Davida Campese nebo Nicka Farr-Jonese i to, jak v roce 1991 přebírá od královny Alžběty William Webb Ellis Cup pro vítězný tým světového poháru. Mladík byl šikovným obráncem v sydneyské škole Shore School. Jenže pak ho začaly trápit bolesti a křeče.
Zdrcující ortel
Gardnera poslali na magnetickou rezonanci, která ukázala vzácnou dědičnou chorobu –Scheuermannovu nemoc. Jde o strukturální vadu páteře, která nejčastěji vzniká v období zrychleného růstu. Lékaři měli jasno, už nikdy žádné ragby, žádné hrozby nárazů a úderů při kontaktních sportech.
Angus byl úplně zničený, a když přišel z nemocnice domů, rozbrečel se. Žádné tréninky a zápasy s kamarády. Už nikdy.
Naštěstí brzy svitla naděje, že se svého milovaného sportu nebude muset zcela vzdát. Ve škole se o jeho situaci hned dozvěděli, a tak ho oslovil učitel, který vedl program rozhodčích. Předběžně se zeptal Gardnera, jestli by neměl zájem o víkendech pomáhat a udělat si rozhodcovský kurz. „Řekl mi, že když nemůžu hrát, mohl bych pískat ze začátku juniorské zápasy. Nejdůležitější pro mne bylo zůstat zapojený do ragby. Neměl jsem co ztratit,“ řekl Gardner nedávno webu Rugbypass.
Jeho první dojmy z nové role však vůbec nebyly příznivé. „V tu chvíli jsem zoufale toužil po čemkoli, jakémkoli zapojení do hry, ale abych byl upřímný, zároveň jsem to nenáviděl. Po stranách fandili klukům rodiče, cítil jsem velký tlak na to, že se musím správně rozhodovat. Nakonec mne ale všichni povzbuzovali, a tak jsem to nějak vydržel až do konce školy.“
Od žáků k dospělým
Snaha ukrátit si čas a udržet se v kondici ho donutila pokračovat až do ukončení školy. A pak přišel další zlom. Angus byl připraven zamířit na univerzitu a pískání opustit, ale řekli mu, že ragbyoví rozhodčí z Nového Jižního Walesu provádějí nábor nových kádrů mezi žákovskými rozhodčími. Ptali se, jestli by neměl zájem vstoupit do jejich asociace a začít pískat seniorské ragby. Slibovali jeden trénink týdně, dobrou partu a o víkendu zápas. K tomu 40 australských dolarů.
A tak se student Gardner vydal na cestu rozhodčího na nejvyšší úrovni. „Postupem času nová role znovu zažehla mou vášeň pro ragby. Cítil jsem se součástí něčeho. Cítil jsem, že mám spojení s ragby, a to pro mě něco znamenalo.“
Poté, co získal práci v nemovitostech, se zároveň brzy stal rozhodčím zápasů první třídy v Sydney. Netrvalo dlouho a začal pískat vrcholovou pacifickou ligu Super Rugby. „Při práci pro developera v Sydney jsem odpískal dvě nebo tři hry měsíčně. Když jsem měl páteční zápas v Brisbane, udělal jsem půl dne práci a pak odletěl na zápas. Ale došlo to do fáze, kdy řekli: ‚Musíte si vybrat, buď my, nebo ragby.‘ Měl jsem v tom hned jasno a tak jsem jim řekl: ‚Ragby je moje vášeň, můj sen.‘ Jen málo lidí v životě dělá to, co je baví, a já jsem nechtěl mít výčitky.“
Rozhodla láska k ragby
Zaměstnavatelé to pochopili, podpořili ho a řekli mu, že má stále kvalifikaci a zkušenosti, o které se může později opřít a vrátit se k práci.
Od toho okamžiku Gardner odpískal více než 100 zápasů Super Rugby a teď při Světovém poháru v ragby ve Francii prokazuje, že patří k elitním profesionálním rozhodčím.
Za klíčovou před každým zápasem považuje přípravu. Svou práci označuje za náročnou, ale zároveň nesmírně obohacující. „Být rozhodčím je všechno, jen ne nuda. Připadá mi to jako skutečná horská dráha. Je to naprostý adrenalin.“
Když se Gardner ohlédne za první dekádou, říká, že požadavky na rozhodčí ragby se zvýšily. „Největší změnou jsou bezpochyby sociální média, ta navždy změnila hru. Do 10 minut po skončení zápasu je každé kontroverzní rozhodnutí online. To se v roce 2012 nestalo.“
Zároveň obrovsky pokročily i technologie. „Máme dvojnásobný počet kamer. Všechny extra prvky byly přidány ve jménu zábavy. Chápeme, že jako rozhodčí přidáváme k zábavě hodnotu, ale zároveň máme nad sebou po dobu 80 minut Damoklův meč. Klíčovou součástí práce je komunikace a v tom byl nejlepší Nigel Owens (anglický rozhodčí, který odešel nedávno do sportovního důchodu). Dostal se na úroveň, po které všichni toužíme. Pořád mu pravidelně posílám SMS.“
Zajímavě hovoří Australan Gardner i o pocitu odpovědnosti za chyby. „Jsme sami sobě nejtvrdšími kritiky. Nedokážu vysvětlit ten pocit, když odcházím po zápasu z hřiště a vím, že jsem udělal chybu. Je to mučení. Večer poté nemůžu spát. Lidé si pravděpodobně myslí, že jdete domů, dáte si pivo a zapomenete na to, ale celé týdny si to pak přehrávám v mysli. Byl bych rád, kdyby to lidi pochopili.“
