Jed na krysy, doping a vteřiny od vítězství. Jaká je vlastně Tour de France

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Píše se rok 1903 a francouzský deník L'Auto se snaží vyřešit neuspokojivé prodeje svérázným způsobem. Na návrh šestadvacetiletého vedoucího cyklistické sekce Géa Lefèvre uspořádává šestidenní cyklistický závod napříč Francií. Víceetapový závod byl tehdy v zemi něco unikátního, závody se odehrávaly zejména na dráze.

Když finanční ředitel deníku Victor Goddet autorovi myšlenky předával klíče od firemního trezoru se slovy: „Vezmi si, kolik potřebuješ,“ pravděpodobně netušil, jaký fenomén právě spouští. Nápadu pomohlo i to, že šéfredaktor Henri Desgrange byl sám výtečný cyklista, mimo jiné držitel tehdejšího světového rekordu v hodinovém závodu.

Původně marketingový tah měl hned v prvním ročníku takový úspěch, že následující rok se opakoval. A jeho stodvacetiletou historii přerušují jen léta, kdy probíhaly světové války.

Ve svém prvním roce měřila trasa závodu necelých 2,5 tisíce kilometrů rozdělených do pěti etap. Na startu se seřadilo 60 soupeřů, cílovou pásku protnula třetina. Nejdelší byla takzvaná Stará dáma v roce 1926, závodníci v tomto ročníku museli zvládnout 5746 kilometrů. Ze 126 startujících se to povedlo pouhým 41.

Letošní ročník byl o více než dva tisíce kilometrů kratší. Délka, kterou zvládnou sportovci ujet, je však stále úctyhodná. Pro představu - pokud bychom se rozhodli ji urazit z Prahy a vyrazili na sever, skončíme na pólu. Východní kurz by nás zavedl zhruba do poloviny Kazachstánu, jižní směr do hlubokého vnitrozemí Nigérie. Výlet na západ by znamenal, že by zbývalo „pouze“ tisíc kilometrů od kanadského pobřeží.

A pokud zůstaneme u přirovnání ke skutečným vzdálenostem: Letos jezdci vystoupali do téměř šestinásobku výšky Mount Everestu. Současní závodníci mají alespoň to štěstí, že již neplatí pravidlo zakazující používat kola s převody.

Letošních 176 závodníků spotřebuje zhruba 37 tisíc lahví vody. Co se týče energie, spotřebují cyklisté za jednu etapu okolo 3,5násobku toho, co je doporučený energetický příjem dospělého muže.

Kvůli extrémní náročnosti se od prvních ročníků závodníci pokoušeli získat nad soupeři nesportovní výhodu. Ze začátku byly oblíbenou volbou zejména léky tlumící bolest. Přeci jen sedla tehdy nebyla definice pohodlí.

Do zákazu v roce 1965 ale běžně závodníci sahali také po alkoholu, éteru nebo strychninu (jed na krysy). Dodnes jsou dokonce zachovány fotografie závodníků, kteří si vzájemně přidržují řídítka, aby si mohli zapálit cigaretu. „Roztáhnout plíce“ před náročným stoupáním.

Tour de France je mimo jiné známá i dopingovými skandály. Své o tom ví například americká hvězda Lance Armstrong. Vítěz hned sedmi ročníků o své tituly právě kvůli nedovoleným látkám přišel. A nebyl sám - podle serveru cyclisme-dopage.com mělo někdy v kariéře problémy s dopingem 44 z vítězů posledních 56 ročníků.

Celkový podíl cyklistů, kteří v kariéře někdy byli s pravidly na štíru a na Tour startovali, však výrazně dlouhodobě klesá. Byly ale doby, kdy byla nelegálně posílená skoro polovina pelotonu.

„Tour de France skončila a obávám se, že druhý ročník byl zároveň poslední,“ povzdechl si v roce 1904 zakladatel Desgrange. Právě navázání na veleúspěšnou premiéru totiž přineslo nespočet kontroverzí.

Mladičkému Henrimu Cornetovi někdo před důležitou etapou „vylepšil“ jídlo prášky na spaní a závodník měl druhý den těžkou havárii. Předpokládalo se, že již nemá šanci vyhrát, skončil na čtvrtém místě.

Pak se ale zjistilo, že všichni tři jezdci před ním - včetně obhájce titulu Maurice Garina - v průběhu závodu jeli vlakem a byli diskvalifikovaní. Cornet byl tak v 19 letech nejmladší vítěz Tour.

Mimochodem Garin v roce 1903 vyhrál s náskokem necelých tří hodin. Závod, který trvá mezi 80 a 90 hodinami, ale končívá i pouhými vteřinovými rozdíly. O tom by mohl vyprávět Laurent Fignon, kterému by k titulu v roce 1989 stačilo být o devět vteřin rychlejší. Hned dvakrát uteklo ani ne minutovým rozdílem prvenství Cadelovi Evansovi.

Výrazně se také změnila rychlost, kterou jezdci na Tour vyvinou. Zatímco v roce 1903 jel vítěz průměrně 25,68 km/h, v loňském ročníku byla průměrná rychlost prvního Jonase Vingegaarda 41,43. Ten také drží rekord - o rok dříve měl průměrnou rychlost přes 42 km/h.

Zrychlování jezdců ukazuje následující graf. Nejde navíc o rychlost maximální - ta při sjezdech přesahuje i stokilometrovou hranici. Například aktuální lídr Tadej Pogačar na svých stránkách jako svůj rekord uvádí 106 km/h.

Mimochodem pětadvacetiletý fenomén ze Slovinska ročně jen na závodech najezdí vyšší tisíce kilometrů. A pro představu, jaké parametry má tělo vrcholového cyklisty - při výšce 177 centimetrů váží 66 kilogramů.

Že se před více než 120 lety povedlo spustit opravdu velkou legendu mezi závody, svědčí i tradiční ukazatel - peníze. Vítěz si odnese půl milionu eur, závod se vysílá ve 190 zemích a jen v loňském roce se živě nakoukala více než miliarda hodin (pokud dva lidé sledují závod hodinu, počítá se to jako dvě hodiny, pozn. red.).

Týmy, které mezi sebou soupeří, pak mají rozpočty v desítkách milionů eur.