Článek
Letos se běží už 133. ročník s odměnou pro vítěze dva miliony korun. Zasloužené peníze, protože „Pardubická“ je extrémně náročný a také nebezpečný závod. Jen od roku 1970 zahynulo na trati nebo kvůli zranění později zemřelo na 30 koní. I úrazy jezdců jdou do desítek.
Historicky nejúspěšnějším koněm dostihu byl Železník, který ho vyhrál čtyřikrát (1987, 1988, 1989 a 1991). Josef Váňa starší je pak s osmi vítězstvími nejúspěšnějším žokejem a skutečnou sportovní celebritou. Vychoval také 10 vítězů Velké pardubické a šest koní, kteří skončili na druhém místě. Existuje o něm dokonce film z roku 2012 – Váňa od režiséra Jakuba Wagnera.
První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874. Mimochodem, bylo to o 50 let dřív, než se začala hrát v Československu fotbalová liga. Pardubice už tehdy měly v dostihovém světě jméno, přijížděli tam za prací někteří trenéři a žokejové z Anglie.
Na startu stálo 14 koní a vítězství s 8000 zlatými si nakonec odnesli plnokrevný hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem v sedle.
Dramatický dostih nebyl bez následků. Dokončilo ho pouhých sedm koní a první obětí se stal Strizzel, který si zlomil vaz. Byla to velká událost nejen v českých zemích. Od té doby se Velká pardubická běžela každý rok s výjimkou válečných let, roku 1968, kdy sousedící vojenské letiště zabrali sovětští vojáci, a roků 1876 a 1908 kvůli značné nepřízni počasí (mráz a sníh).
Hlavní inspirací Velké pardubické byl samozřejmě nejstarší světový dostih, Velká liverpoolská, který se poprvé konal v roce 1836. V Pardubicích první závodní dráhu postavili v roce 1856. Tehdejší Dostihový spolek v Čechách požádal obec Pardubice o postoupení pastvin i s lesíkem Cvrčkovem ke zřízení závodní dráhy.
Tři zakladatelé
Zakladateli dostihu jsou vévoda Maxmilian Ugarte, kníže Emil Fürstenberg a vévoda Oktavián Kinský, který vůbec jako první u nás uspořádal dostihy podle anglických pravidel. Ona trojice se rozhodla navrhnout trať náročného závodu, na který veřejnost netrpělivě čekala. Díky novému, nezvyklému uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná dráha.
Historie dostihu má však kořeny ještě hlubší. Za vším stojí kdysi oblíbené šlechtické parforsní hony, kdy koně s jezdci i psími smečkami překonávali také různé překážky. Kníže František z Lichtenštejna tyto hony nechal přesunout do Pardubic, kde charakter krajiny připomínal anglický park.
Trať závodu procházela několika změnami, naposledy v roce 1998, kdy se otočil směr závěrečné fáze závodu kvůli nové tribuně. Dříve se běhalo až k obci Popkovice a také za tribunami, kde je nyní parkoviště. Povrch závodiště je převážně travnatý, ale čtvrtina závodu se vede po zoraných polích, což v minulosti zabíralo téměř polovinu závodu. Některé překážky byly také změněny, většinou kvůli zlepšení bezpečnosti, i když tím prý utrpěla obtížnost závodu.
6900 velmi krušných metrů
Velká pardubická se koná vždy druhou říjnovou neděli. Dráha měří 6900 metrů, má celkem 31 překážek, koně běží přibližně 9–10 minut. Na startu bývá asi 15 až 20 koní s těmi nejlepšími žokeji a žokejkami převážně z Česka. Startovat mohou pouze šestiletí a starší koně, kteří se musejí kvalifikovat (s výjimkou loňského vítěze) v jednom ze čtyř kvalifikačních dostihů nebo v dostizích v rámci Crystal Cupu.
K závodům doprovodného programu patří v především Cena Labe, Cena Vltavy a Memoriál kapitána Rudolfa Poplera nebo Stříbrná trofej.
Nejrychleji závod běžel časem 8:56,01 valach Ribelino s žokejem Pavlem Kašným v roce 2015. Koho by zajímala průměrná rychlost, je to 46 km/h.
A teď opravdové kuriozity. V roce 1909 dostih nedokončil žádný kůň a za 11 let poté skončil závod znovu bez vítěze. Jediný Jonathan, který doběhl do cíle, byl diskvalifikován pro překročení časového limitu.
31 skoků Velké pardubické
1. Živý plot (po startu), 2. Živý plot s příkopem, 3. Malý vodní příkop, 4. Velký Taxisův příkop, 5. Irská lavice, 6. Popkovický skok, 7. Francouzský skok, 8.–9. Malé zahrádky, 10. Anglický skok, 10.a Prodloužený Taxisův příkop, 11. Živý plot s příkopem, 12. Živý plot – seskok, 13. Živý plot, 14. Poplerův skok, 15. Drop, 16. Kamenná zeď, 17. Hadí příkop, 18. Velký vodní příkop, 19. Malý Taxisův příkop, 20.–21. Velké zahrádky, 22. Suchý příkop (za lesem), 23. Steeplechase skok, 24. Živý plot (u hangáru), 25. Velký anglický skok, 26. Suchý příkop (mezi břízkami), 27. Havlův skok, 28.–30. Steeplechase skok.
Jediná vítězka – Lata Brandisová
Jedinou ženou, která kdy vyhrála, byla hraběnka Lata Brandisová. V roce 1937 zvítězila s klisnou Normou o sedm délek před profesionálním žokejem Willibaldem Schlagbaumem. Její vítězství nad nacistickými důstojníky se stalo malým symbolem českého odporu proti nacistickému Německu. Oslavily ho tisícové průvody a bylo i námětem knihy Richarda Askwitha Unbreakable: The Woman Who Defied the Nazis and the World’s Most Dangerous Horse Race.
Brandisová byla zároveň první ženou, která kdy vstoupila do závodu. Poprvé to bylo v roce 1927, kdy pětkrát spadla, zase nasedla a nakonec obsadila páté místo. V pozdějších letech se umístila na čtvrtém, třetím a druhém místě.
V letech 1890 a 1893 zvítězil v Pardubicích anglický jezdec George Williamsona, a je tak dosud jediným jezdcem, který vyhrál i Velkou národní v Liverpoolu. Před čtyřmi lety ho mohl napodobit Liam Treadwell, ale závod mu bohužel nevyšel.
Konečně nejstarším vítězem je amatér Vladimír Hejmovský, který v roce 1951 zvítězil ve věku 59 let na koni Salvátor.
