Jak těžce se rodil Schumacherův dream team. Dnes se o něm Ferrari může zdát

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je to jen čtvrt století, ale zdá se, jako by šlo o dávnou historii. Schválně považte - než v Japonsku začala éra Michaela Schumachera, za posledního vítěze titulu ve formuli 1 za Ferrari platil Jody Scheckter z apartheidové Jižní Afriky.

Psal se tehdy rok 1979 a ikonická stáj od té doby dodnes nemá jiného vítěze titulu než právě německého pilota a Kimiho Räikönnena. Víc mistrovských pohárů nasbíral od roku 1979 i Red Bull, Williams, McLaren či Mercedes. Všichni historicky největší konkurenti Ferrari.

Jediná zlatá éra Ferrari za posledních bezmála padesát let - a její nejzářivější kapitola historie - tedy začala právě v Japonsku, kde se odehrála i víkendová Velká cena. Ferrari ani na třetí zastávce v sezoně nepřesvědčilo. Charles Leclerc sice obsadil alespoň čtvrtou pozici, ale italská stáj je mezi konstruktéry stále pátá na úrovni dlouholetého otloukánka Williamsu.

Velká cena Japonska má dnes v kalendáři brzký termín, ve své době jí ale šampionát vrcholil. V říjnu 2000 se ale Michael Schumacher stal poprvé mistrem světa s italským týmem a odstartoval sérii, o které si dnes v Maranellu mohou nechat jen zdát.

Ostatně Lewis Hamilton i Charles Leclerc jsou zatím v pořadí šampionátu po prvních dvou závodech až na devátém, respektive desátém místě. Třeba za Estebanem Oconem ze skromné stáje Haas.

Tehdy ale bylo všechno jinak.

„Vypadá to dobře, Michaeli… Vypadá to zatraceně dobře!“

Tato slova uslyšel Michael Schumacher, když v Japonsku před 25 lety vyjížděl z boxů a naposledy opouštěl své mechaniky.

Technický šéf, ale zároveň i stratég Ross Brawn ho tehdy prostřednictvím rádia informoval o tom, jak se vyvíjí situace za ním a zda nehrozí, že se před něj zařadí jeho rival v boji o titul Mika Häkkinen. K tomu však nedošlo.

Cesta Michaela Schumachera ke slavnému vítězství za Ferrari v japonské Suzuce přitom začala už téměř o dekádu dřív. Byla to dlouhá, trnitá, avšak strategicky promyšlená mise, která odstartovala už na začátku devadesátých let, kdy se Luca di Montezemolo vrátil do Ferrari, nově ve funkci prezidenta. S jasným cílem – vrátit Scuderii titul, který v té době chyběl už přes deset let (pokud nebudeme počítat vítězství v Poháru konstruktérů).

Di Montezemolo postupně budoval tým, který měl Ferrari vrátit na výsluní.

Že by mohlo jít o správnou cestu, naznačil již před sezonou 1992 v pořadu BBC mistr světa z roku 1976 James Hunt. „Ferrari prochází restrukturalizací. Konečně dostali rozum, že přivedli Di Montezemola a poskytli mu totální kontrolu, místo toho, aby měli celou skupinu lidí, kteří spolu bojují. Teď mohou mít tým, který může vyhrávat závody,“ prohlásil v rozhovoru s legendárním komentátorem Murrayem Walkerem. Hunt zároveň vyzdvihl talent v F1 začínajícího Schumachera.

Všechno ale nebylo okamžitě. Prvním klíčovým krokem bylo přivedení Jeana Todta v roce 1993. Dalšími milníky bylo získání Michaela Schumachera po jeho titulech s Benettonem a následně inženýrského mozku Rossa Brawna a designéra Roryho Byrna. Opomenout nemůžeme ani Rubense Barrichella, spolehlivou jezdeckou dvojku. Společně vytvořili tým snů, který měl jedno poslání – dostat tým zpět na vrchol.

Zajímavostí je, že v týmu tehdy působila i jména, která zpočátku nestála v centru pozornosti, ale dnes se řadí mezi nejvýraznější postavy formule 1. Patřil mezi ně například inženýr Andrea Stella, dnes boss mistrovského McLarenu, nebo Mattia Binotto, tehdejší specialista na motory, který se později stal šéfem Ferrari a v současnosti působí ve vedení týmu Sauber – budoucí tovární stáje automobilky Audi.

Cesta k vrcholu ale nebyla jednoduchá. Schumacher s Ferrari mezi lety 1996 až 1999 zažil mnoho bolestivých momentů. V roce 1996 vyhrál sice tři závody, ale vůz F310, který vzešel ještě z pera Johna Barnarda („úřadujícího“ z Anglie!), byl nespolehlivý a technicky zaostával za konkurencí.

Rok 1997 nabídl velkou šanci – Schumacher bojoval o titul až do finále ve španělském Jerezu, ale jím zaviněný střet s Jacquesem Villeneuvem mu přinesl diskvalifikaci ze šampionátu.

Další sezona byla ve znamení prvních z mnoha dramatických bitev s McLarenem a Mikou Häkkinenem. Schumacher přišel o titul v rozhodujícím závodě poté, co mu před startem zhasl motor a nakonec se musel prodírat polem z úplného chvostu.

A rok 1999? Ten přinesl těžkou nehodu v britském Silverstone, po které si Schumacher zlomil nohu a přišel o velkou část sezony. Přesto Ferrari s pomocí Eddieho Irvina bojovalo o jezdecký titul až do posledního závodu. Šlo však o neúspěšnou snahu, přestože se „Schumi“ ke konci sezony (údajně chtě nechtě) vrátil a udělal pro Ira maximum. Útěchou byl pro Italy alespoň zisk Poháru konstruktérů.

To vše jen ukazuje, jak cenné a emotivní bylo vítězství a potvrzení titulu v Suzuce o rok později. Schumacher sice ovládl kvalifikaci s náskokem pouhých devíti tisícin sekundy, ale po startu přišel o vedení. Klíčový moment přišel po druhé sérii pit stopů, kdy díky perfektně načasované zastávce a skvělé strategii Ferrari převzal vedení. Triumf, který přišel po 21 letech čekání, znamenal víc než jen šampionát – byl symbolem vytrvalosti, jednoty a důvěry v dlouhodobý plán.

Když Schumacher v roce 2000 konečně dotáhl sezonu do vítězného konce, nebyl to jen osobní triumf. Byl to milník, který odstartoval jednu z nejúspěšnějších ér v historii formule 1. Následovaly další čtyři jezdecké tituly v řadě, naposledy v roce 2004, a dominance, kterou sport do té doby nepoznal. Ferrari se znovu stalo synonymem úspěchu, preciznosti a neporazitelnosti.

Co všechno dělá celý příběh silnějším? To, co následovalo po Schumacherově odchodu do „dočasného“ sportovního důchodu po ročníku 2006. V dramatickém finále sezony 2007 dokázal Kimi Räikkönen proměnit svou šanci a získal svůj jediný jezdecký titul.

Ferrari navíc o rok později ovládlo hodnocení konstruktérů, zatímco Felipe Massa přišel o jezdecký titul jen o vlásek. Tím se ale zlaté období uzavřelo. Od té doby Ferrari marně čeká na jakýkoliv další mistrovský triumf. A doba čekání se pomalu začíná rovnat té, kterou kdysi ukončil až Michael Schumacher.

A to i přesto, že Ferrari zkoušelo prakticky všechno. Přišli mistři světa – Fernando Alonso, kterému titul utekl v posledním závodě hned dvakrát. Vrátil se Räikkönen, podepsán byl čtyřnásobný šampion Sebastian Vettel. Od roku 2019 pak Ferrari věří v projekt vlastního pilota – Charlese Leclerca.

Nyní, po čtvrtstoletí od památného titulu v Suzuce, se Ferrari nachází na prahu změn. Tým třetím rokem vede Frédéric Vasseur, muž, který má za úkol najít stabilitu a výkonnost.

Do týmu letos přišel Lewis Hamilton – sedminásobný mistr světa, muž, jenž se historicky nejvíce přiblížil právě Schumacherovým rekordům a mnohé z nich, včetně těch zásadních, již i překonal. Jeho přestup do Ferrari pro sezonu 2025 rezonoval celým světem motorsportu (a nejen jím).

Není to ale jen o 40letém Hamiltonovi, který usiluje o rekordní osmý titul. Ferrari i nadále sází na výrazně mladšího Charlese Leclerca – jezdce, který už několikrát prokázal nejen rychlost a odhodlání, ale i cenné zkušenosti ze soubojů s Maxem Verstappenem, největší hvězdou současné formule 1. Ostatně právě Monačan měl v loňské sezoně nemalý podíl na tom, že Ferrari bylo velmi blízko zisku Poháru konstruktérů.

Zároveň je ale jasné, že cesta zpět na úplný vrchol nebude snadná. Dnešní Ferrari čelí nejen silné konkurenci ze strany McLarenu, Red Bullu a Mercedesu a vysokým očekáváním, ale i realitě rozpočtových stropů a nových pravidel, které mění způsob, jakým se budují vítězné týmy.

Nestačí mít jen hvězdy. Tým musí znovu najít svou tvář, věřit v dlouhodobý plán a umět se správně rozhodovat v důležitých chvílích. To vše bez možnosti nekonečně testovat, jako tomu bylo v éře Schumachera.

V roce 2000 to byla víra, vytrvalost a týmová jednota, která nakonec přinesla ovoce. Dnes už ale nezbývá než čekat, kdy a zda se v Maranellu ještě někdy dočkají podobných momentů.

Ferrari, které prochází určitou transformací, může najít cestu zpět na vrchol v nové generaci pravidel. Další cyklus technických regulací vchází v platnost od příští sezony. A vždy se jedná o obří přerod, který překreslí mapu F1.

Třeba se pak v týmovém rádiu znovu ozve:

„Vypadá to dobře, vypadá to zatraceně dobře!“