Změnu v českém hokeji nikdo nechystal a neplánoval. Stejně přišla. Přidej!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pád dávného favorita většinou v hokeji přinese nějaký zlom. Bod, od kterého se začne pracovat jinak, vyvětrá se, věci se začnou hýbat. Zažily to všechny velké země, které mají zálusk na medaili. Česko se nyní koupe v radosti, že si užilo třetí medailové Vánoce reprezentační dvacítky v řadě a mohlo by být zase dobře. Seznam Zprávy i díky svědectví útočníka Jana Myšáka popisují velkou otočku v zavedených poměrech.

Liší se, je trochu jiná, než měli ve světě. Stal se totiž jeden detail, ve kterém nikdo žádný zásadní zlom neplánoval.

Kanadu rozhýbala situace na přelomu tisíciletí, kdy viděla, že starý hokej je pryč. Prohodit někoho přes plexi na tribunu a cenění zubů přestalo fungovat. Ke svému důrazu přidala do svého tréninku evropskou kombinaci. Vznikl ďábelský koktejl s důrazem a dovednostmi, který se těžko trumfuje.

Spojené státy založily v roce 1996 svůj projekt, kdy centralizují dva ročníky mladých hráčů na jedno místo. Nyní mají asi nejlepší systém v práci s talentovanými hráči na světě. Švédsko se zase na přelomu tisíciletí trápilo, že má příliš nevýrazné hráče, kteří nemají úspěch a na mládežnických akcích končí většinou ve čtvrtfinále. Kolem roku 2004 se investovalo hodně peněz do trenérů mladých hráčů a hokejových gymnázií. Výsledkem je, že země začala chrlit rok co rok výjimečné obránce. Přidali se i útočníci.

V Česku se vedly spíš debaty a hledal se spasitel. Člověk, který přijde, řekne, co se má dělat, a všechno se konečně rozjede. Od poslední medaile na MS do 20 let (2005) uplynulo deset let. Patnáct. A nic.

Nefungovalo desatero Slavomíra Lenera. Nic nezlomil projekt s Litoměřicemi, kam měli chodit nejlepší hráči z Česka a spolu trénovat. Zachránily možná pár hokejových kariér hráčů typu Daniela Voženílka, ale z pohledu celého hnutí se nestalo nic. Ani šéftrenér Filip Pešán neudělal otočku. Nachystal sice svůj play book, ale krize v českém hokeji byla tak hluboká a těžká, že se do ní populární sport nořil víc a víc.

Změnu přinesl rok 2022, netypický letní turnaj.

Klasický vánoční termín pro MS do 20 let zrušil covid, takže Mezinárodní hokejová federace nařídila repete. Turnaj dostal nový termín na srpen.

Atmosféra kolem mládežnických reprezentačních výběrů vypadala většinou tak, že se mluvilo hlavně o klidném postupu do čtvrtfinále. Hlavně žádné starosti se záchranou. Spadnout, to by byla teprve ostuda! Hrát s Kanadou a spol. je tak trochu svátek, ale s minimální nadějí na úspěch.

Juniorskou reprezentaci převzal v ne úplně utěšené náladě Radim Rulík, nejdřív kouč Mladé Boleslavi, který si na jaře plácl s Pardubicemi.

„Jezdili jsme s ním na kempy do Finska. Byl docela dost nespokojený, jak trénujeme, v jakém tempu. Pořád to nebylo ono. Srovnával nás s Kanadou, ať se někdy jdeme podívat na její tréninky,“ vybaví si čerstvě Jan Myšák, kapitán tehdejšího výběru. V roce 2022 končila jeho éra v mládežnických reprezentacích. Od 16 let hrál extraligu, pravidelně objížděl reprezentační akce.

Na letním MS bylo poprvé něco jinak. Nikdo Rulíkovi nedal noty, aby šel měnit české prostředí, český hokej nebo systém práce. Na svazu se totiž vyklízely kanceláře, Tomáš Král rezignoval. Alois Hadamczik se nadechoval, že začne vládnout on.

Hnutí mělo jiné problémy, než jaký turnaj odehrají junioři.

Rulík už u reprezentace působil coby asistent Jaroslava Holíka v roce 2000, když národní tým získal historicky první zlato. Po šesti letech vedl výběr jako hlavní trenér, ale hlásil se výpadek ve čtvrtfinále.

Když místo vzal v roce 2022 nejednalo se o nikterak prestižní pozici. Mezi trenéry se vědělo, že strkáte hlavu do oprátky. Navíc ani finančně se nejednalo o nijak zajímavý podnik. Šéf týmu po nevydařeném MS nikdy nepočítal statisíce na účtu.

Zásadní změna zní celkem jednoduše: Rulík zkusil přimět hráče pracovat ve větším tempu a stejně i hrát, což se promítlo do herního projevu i výsledku. Tým se vrátil se čtvrtým místem. Sice padl s Lotyši, ale vyřadil ve čtvrtfinále silné USA a se Švédy v zápase o bronz prohrál hlavně kvůli skvělému výkonu brankáře Wallstedta. Přijetí odborné veřejnosti bylo hodně vřelé. Pomalu jako kdyby se medaile vyhrála. Zaujal především způsob, jak se Česko prezentovalo: pohyb, rychlost, odvaha.

Změny se nedějí hladce, ani tady se zprvu zrovna nejásalo. Rulík před turnajem na hráče trochu vrčel a mluvil upřímně. Kritizoval. V médiích stál za nimi, ale jak se navlékl do pracovní šusťákovky, působil adresně a tvrdě.

„Hodně dbal, aby každé cvičení probíhalo v maximálním tempu. Jakmile to tak nebylo, dal to hned najevo. Zapískal a znovu. Snažil se tohle změnit,“ říká Myšák, který se dnes pere o šanci v NHL na farmě Anaheimu. „Věřím, že to mělo dopad. Měli jsme tam mladší kluky, stejně jsme důležité zápasy zvládli a došli do semifinále,“ přidává tehdejší kapitán.

Po návratu ze šampionátu dal Rulík své upřímnosti průchod. „Nečekal jsem, že to dopadne takhle,“ spustil na letišti, když se tým vrátil do Prahy. „Na kempu v Brně jsme viděli úroveň tréninku a já si říkal, že to bude průšvih. Takže asi tak nějak k těm očekáváním.“

Chválu klasicky strkal do zadní kapsy a spíš vykládal, co je potřeba dál vyvíjet. Líčil, jak je potřeba věci dělat hodně ve sprintu, neztrácet v rychlosti puky. „Tohle musí být naše cesta, abychom dokázali v téhle intenzitě trénovat a potom hrát kvalitní zápasy. A taky je potřeba se posouvat dál, ne si říkat, že tohle bylo dobré a skončit. Vůbec. Když dostaneme hráče dnes a denně do tréninku ve sprintu, začnou se posouvat,“ rozjel se.

Trenérova náročnost se přenesla i na jeho hráče. První myšlenka, když klukům kolem dvaceti někdo nakládá, že nepracují dobře? Naštvete se. Přece jste ti nejlepší z nejlepších. Podle Myšáka ale Rulíkovo lpění na rychlosti a tvrdší práci přineslo jiný efekt: „Spíš to do nás zasadilo takovou myšlenku. V čem jsme tak odlišní od těch kluků, že nás pořád srovnávají? Oni jsou neskuteční a my jsme na tom hůř. Proč?“

Tým na letním kempu začal pracovat ve vyšším tempu. Viděl změnu. „Jsme stejně staří jako oni, taky přece můžeme předvést stejné věci. Ve mně trenérova náročnost mířila k tomu, že jsem chtěl hrát stejně jako ostatní, dokázat, že to taky dokážeme,“ popisuje Myšák, co s ním Rulíkova vize udělala.

Jako hráč ročníku 2002 v kategorii končil, ve skupině ale pokračovali Jiří Ticháček, David Špaček, Stanislav Svozil. Další dvě mistrovství světa měli před sebou ještě Jiří Kulich a Matyáš Šapovaliv.

Myšák dobře vstřebal, co po něm trenér chtěl, a jako lídr všechno do puntíku s dalšími staršími hráči plnil. Tím dal příklad i mladším spoluhráčům: takhle, pánové.

„Tým v něm měl svého jasného šéfa. Hrál opravdu výborně. Dělal body, výborně se choval v kabině. Chová se jako absolutní profík už teď, což je ideální příklad pro všechny mladé kluky, které jsme v Edmontonu měli,“ vysekl mu poklonu Rulík. „Doufám, že si toho mladší hráči všimli, viděli cestu, jak se posouvat k dalším výkonům,“ přidal.

Evidentně všimli, protože navázali extrémně povedeným MS (stříbro), dalším (bronz) a dalším… Tahle zkušenost a náročnost na rychlost a práci se začaly přenášet. Z Myšáka na Kulicha a Jiříčka, z nich na Šalého, teď třeba na Sikoru nebo Hradce. Trenéři mezi sebou začali víc komunikovat.

Z léta 2022 se stala „Rulik’s rules“. Hlavní kouč je u reprezentačního áčka a trenéři v mládeži pracují hodně podobným stylem, jaký vykopl. Drží linii, pomáhají si, zůstávají v úzkém kontaktu. Rulík vyrazí s trenérem brankářů Ondřejem Pavelcem na dvacítky, Patrik Augusta mu zase pomáhá při dospělém MS.

Posun na juniorském MS tedy nepřišel proto, že by Česko chrlilo víc talentů směrem k NHL. Důvodem je jiné myšlení, nastavení způsobu práce, které by časem mělo dovést víc hráčů do elitní kategorie za mořem.

Aby byl příběh kompletní, zaslouží si doplnit, jak dopadl Jan Myšák. Na mistrovství světa do 20 let se stal nejproduktivnějším českým hráčem s 8 body (5+3) a rozloučil se. Dál teď pracuje na své kariéře, aby jednou oblékl dres Anaheimu, kam ho vyměnil Montreal.

Sám byl důležitým článkem, aby se nastartovala změna. Ale žádnou odměnu nemá. „Víte, co je nejčastější hláška, kterou slyším?“ usmívá se. „Od té doby, co tam není Myšák, vyhrávají se konečně medaile,“ odpovídá účastník tří MS do 20 let.

„Kamarádi si ze mě dělají srandu. Mrzí mě, že medaile z juniorských nároďáků nemám, to je jasné. Ale pro mě jde život dál. Hrozně rád se dívám na kluky, které znám a kterým se úspěch povedl. Je to krásný,“ říká.

Sledoval i poslední MS, jak si junioři vedli. „Byla to pecka. Nejlepší je, jak si kluci věří, že jsou schopni porazit kohokoliv. Tohle se hodně posunulo,“ dodává.