Ženský hokej řeší cestu. Vyrůstat vedle kluků pomůže, ale pak přijde náraz

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ženský hokej už v Česku nehledá svoji pozici, spíš se ji snaží upevnit. Potřebuje se vyvíjet. Dost se změnil náhled, že je potřeba hráčky mezi kluky schovávat. Holčičky si někdy pyšně nasadí růžovou helmu, nebo mají hokejku omotanou růžovou páskou. Je normální hrát hokej, žádná exotika.

Když generální manažerka české hokejové reprezentace Tereza Sadilová rozebírá vývoj pro Seznam Zprávy, nadšeně se pousměje: „Tohle je přesně, co jsme chtěly. Aby holka byla hrdá, že hraje hokej, ať je to cool, ne divné. Běží tady různé projekty, holky taky vidí své vzory v televizi, což je super.“

V Českých Budějovicích začne 9. dubna mistrovství světa žen. Národní tým si zahrál na poslední olympiádě, třikrát za sebou postoupil do semifinále MS, v letech 2022 a 2023 získal bronzovou medaili. Výběr do osmnácti let může na stůl vyskládat celkem jedno stříbro a tři bronzy.

Český ženský hokej se nadechl a zažil asi i rychlejší skok, než původně čekal. Chytil vlnu, na kterou najel play-bookem Tomáše Paciny nádechem profesionalismu na té nejvyšší úrovni. A řeší, jak se posunout dál, co udělat za další kroky, aby vývoj pokračoval a časem se jen nevzpomínalo na krásnou éru.

Zásadním bodem je výchova hráček, hokejistky tradičně vyrůstají mezi kluky. Mohou nastupovat i proti až o dva roky mladším chlapcům, aby se pak eliminovala rostoucí muskulatura a síla, když se z kluků stávají muži. „Do určitého věku je hrozně fajn s kluky hrát, rozdíly si neuvědomujete. Jste na ledě a součást týmu. Ale jak přichází puberta, někam chcete patřit,“ popisuje svoji zkušenost reprezentační útočnice Vendula Přibylová. „Mezi kluky je to pak složitější, svým způsobem tam jste navíc,“ přidává.

„Přijde mi, že jak dojdeme do určitého věku, je těžké se vyrovnat klukům i třeba po fyzické stránce,“ doplní ji brankářka Viktorie Švejdová. Jednou z variant je, že se stoupajícím zájmem o ženský hokej a bobtnající základnou mohou vznikat vyloženě dívčí týmy a soutěže.

Cesta to je. Ale… Situace ve světě ukazuje, že s podobným směrem je třeba zacházet opatrně. „Ve Švédsku je třeba vidět, že holky začaly hrát spolu hodně brzy a možná to je trochu znát na výsledku jejich nároďáku,“ připouští manažerka Sadilová. Sama vidí spuštění mládežnických dívčích soutěží v Česku spíš jako alternativu, ne nutnost: „Beru to tak, že by to zkrátka mohla být jen možnost hrát spolu, být ve svém kolektivu. Nemusíte se o nic starat, neřešíte převlékání a další věci, které hokejistu nenapadnou.“

Realitou v Česku je, že když má malá hokejistka štěstí na klub a dobré vedení, zhruba do 15 let neřeší problém. Hrát hokej mezi kluky není v takovém případě potíž, spíš se jedná o benefit. Větší konkurence zlepšuje a posouvá.

Jako dokonalý příklad může sloužit reprezentantka Adéla Šapovalivová. Vždycky působila drobounce, ale v hokeji to nikdy problém nebyl. Podle serveru eliteprospects si od čtrnácti odskakovala do české soutěže žen, ale hlavně pořád nastupovala v Berouně mezi kluky.

Čtyři roky ji vedl bývalý hokejista Martin Podlešák, který později začal dělat agenta. Dva roky ji trénoval ve starších žácích, dva roky v dorostu. „Vždycky jsem jí říkal, že musí být chytrá. Nikdy jsem ji nedával na křídlo, vždycky hrála centra. Adélka je sama o sobě hodně agresivní, dokázala být dost vzteklá, nesnášela porážky,“ vybaví si Podlešák hned.

Na dotaz, jestli se někdy obával o zdraví své talentované hokejistky, protože byla menší než kluci, zavrtěl hlavou: „Nikdy jsem neměl strach, že by jí někdo ublížil, má skvělé čtení hry a umí předvídat. Za celé čtyři roky se stalo podle mě jednou, že se dostala pod špatný faul. Byl to loket na hlavu, nesmyslná likvidační věc. Ale jinak nikdy.“

Šapovalivová má talent, že nemělo smysl ji posouvat zpátky do nižších kategorií. „Dělali jsme to jen, když třeba bylo málo kluků. Ale jinak si svoje místo v pohodě vybojovala ve své kategorii. Nikdy jsem nedělal nic přes sílu. Byla tak dobrá, že si ligu dorostu uhrála v pohodě sama,“ říká bývalý útočník.

Možná i díky tomu, že dokázala dominovat mezi kluky, z Adély Šapovalivové vyrostla jedna z největších hvězdiček českého ženského hokeje. Vyvíjí se do pozice silné střelkyně, na což si museli i kluci zvyknout. Byla menší, ale talentovaná. Těžko se zastavovala.

Jestli to kluky někdy štvalo? „V tom jednom zápase, kdy na ni přišel zmíněný špatný faul, ano. Šlo o lokální derby proti Žebráku, Áďa si v zápase dělala, co chtěla. Frustrace u protihráčů byla vidět hodně. Na druhou stranu, neřekli byste to, ale Adélka ji vyvolávala záměrně. Byla jak Petr Leška,“ vypráví Podlešák. To znamená? „Někoho u branky strčila a odjela pryč. Dokázala být hodně nepříjemná,“ usměje se.

Dnes je Šapovalivová pokladem švédského klubu MoDo. Z trenéra Podlešáka se stal agent a má ji ve své stáji vedle jejího bratra Matyáše, Dana Vladaře nebo Lukáše Rouska.

Proto i s myšlenkou čistě ženské soutěže Sadilová nakládá hodně opatrně. „Nechceme přijít o to, aby holky hrály proti klukům,“ přikývne. Alternativa se hledá, ale i třeba z důvodu, že ne všude musí chápat rozvoj hokeje stejným směrem.

Dá se narazit i na názor, že kluby své hokejistky nerozvíjí tolik, protože z nich nic nemají. Pokud na stejnou pozici je k dispozici kluk a dívka, přednost často dostane první volba. Děvčata nikdy profesionální soutěž dospělých hrát nebudou, většinou se od kluků odpojí někde kolem dorostu. Tabulkové odstupné je u žen a dívek při přestupu jinam striktně určeno na 5000 Kč. U chlapců se pohybuje od 20 tisíc do 500 tisíc v extralize juniorů. Hráčka může být stejně dobrá, někdy i lepší. Jenže klub pak upřednostní chlapce s nějakou hodnotou než dívku.

Tohle je třeba jeden z problémů, na který v prostředí jde narazit. Samozřejmě rozhoduje lidský faktor, ale přesně kvůli podobným případům má smysl uvažovat o určitém zapojení společných dívčích týmů do chlapeckých soutěží. Ne každá hráčka má kliku na přístup a prostředí, ze kterého vzešla Šapovalivová a další, které se dostaly až na vrcholovou úroveň.

Krutá realita v českém ženském hokeji zní, že kolem patnácti let hráčkám přichází fáze, kdy se všechno láme. Domácí soutěž na profesionální úrovni nefunguje, navíc nemusíte mít klub s ženskou ligou úplně v dojezdové vzdálenosti. Mezi chlapci už třeba hokej nepřináší takovou radost a musí padnout verdikt, co dál: „Pak se objevuje trochu mezera, kdy se holka musí rozhodnout, jestli půjde do zahraničí, aby se mohla rozvíjet na odpovídající úrovni, nebo s hokejem skončit,“ na rovinu líčí brankářka Švejdová.

Určitý směr nabízí svazové projekty Future Olympians U15 a U19. Jenže dva jednodenní kempy měsíčně nenahradí pravidelnou práci v klubu, byť jde o dobrou myšlenku, není v současné době ufinancovatelná, aby se všechno odehrávalo na pravidelné bázi.

Hráčky na úrovni reprezentace tak v drtivé většině případů odcházejí po základní škole do zahraničí. Buď se jim povede dostat na školu v Americe s tím, že plánují cestu na univerzitu. Nebo je reálná ve hře i varianta, že švédské kluby mohou nabídnout talentovaným hokejistkám profesionální kontrakty. Tam je nyní pět Češek, kterým ještě nebylo 20 let.

Hokejistky pak většinou dál pokračují ve studiu na dálku, jejich cílem je většinou elitní zámořská soutěž, kde se mohou svým sportem plnohodnotně živit. Minimální plat v PWHL je 35 tisíc dolarů za sezonu (zhruba 800 tisíc před zdaněním), průměr se pohybuje kolem 55 tisíc dolarů (zhruba 1,27 milionu).

Třeba už zmíněná Šapovalivová jde zatím evropskou cestou. Studuje a hraje profesionálně hokej v nejlepší evropské lize. „Teď ještě dodělávám maturitní slohy a musím se učit,“ omluvila se těsně před mistrovstvím světa, že na velké povídání o hokeji nemá nyní buňky. Potřebuje dotáhnout školu a pak hrrr na hokej.

Ve Švédsku dělá průměrný plat kolem 37 tisíc Kč měsíčně před zdaněním. Podle údajů webu svt.se bere 23 % hráček minimálně 52 tisíc (přepočteno na české koruny), což je bráno jako úroveň, kterou se dá hokejem uživit. Největší část hokejistek, 41 % se dostane aspoň na 33 tisíc korun a 36 % hokejistek dostává nejméně sedm tisíc.

„Makáme každý den, aby šel ženský hokej dopředu i u nás. Bavíme se často o reprezentačním áčku, abychom měly úspěch. Ale ten boj je mnohem větší, spíš se jedná o sociální problém, který se snažíme posouvat dopředu. Nejlépe to samozřejmě jde přes úspěch,“ dobře si uvědomuje pozici ženského hokeje v Česku Tereza Sadilová.

Medaile, velké výsledky, hráčky, které se nebojí vystupovat na veřejnosti, pozitivní obraz spojený s MS v Českých Budějovicích, dostává do prostředí víc témat o ženském hokeji. S tím souvisí i větší zájem partnerů a očekávaný příliv peněz do části hokeje, která sice dlouhou dobu funguje pod svazem, ale spíš se při životě držela jen díky nadšení. „Nemluvíme, ale opravdu vidíte, že se věci dějí. Kolikrát jsem slyšela mužské kolegy, jak říkají, že ono se na to dá docela koukat,“ pousměje se Sadilová. „Tohle je přesně věc, kterou chceme… Pojďme s tím pracovat dál,“ pokračuje generální manažerka reprezentace.

Jednou se křivka, kdy je všechno růžové, zastaví. Reprezentace nepostoupí ze čtvrtfinále, přijde nečekaný výsledkový výbuch, což je cyklická věc, které se ve sportu nejde vyhnout nikdy. „Musíme na to být připravené,“ přikývne Sadilová. Věří, že neplánovatelný sportovní nezdar nezboří image sportu, který v Česku roste a rozvíjí se. „Kdyby pak přišla hned nějaká negativní vlna, asi bychom naši práci nedělaly zrovna dobře, jestli všechno spočívá jen v úspěchu a neúspěchu na velkém turnaji. Takže doufám, že ani tohle by nic nezměnilo,“ přidává Tereza Sadilová.

Větší počet holčiček v růžových, nebo klidně úplně jinak barevných helmách, bude důkaz, že hokej táhne. Dalším krokem je jim pak nabídnout stabilní program, který pomůže s hokejovým rozvojem.