Žádné trosky, žádná těla. Havárie letadla pohřbila elitu českého hokeje

Ve studených vlnách Lamanšského průlivu zemřeli před 75 lety Zdeněk Jarkovský (30 let), Miloslav Pokorný (22 let), Karel Stibor (24 let), Vilibald Šťovík (31 let), Zdeněk Švarc (28 let) a Ladislav Troják (34 let).

Československý hokej přišel o jedny ze svých nejlepších hráčů, členy první zlaté mistrovské party.

Nejprve si shrňme tehdejší reálie. V roce 1947 v Praze vyhrálo Československo poprvé v historii titul mistrů světa v hokeji. Na olympijských hrách v roce 1948 Čechoslováci poprvé na velkém turnaji neprohráli s Kanadou a jen o skóre za ní skončili v olympijském turnaji druzí. V únoru stejného roku se pak odehrál puč, po němž se k moci v naší zemi dostali komunisté. A ti začali pořádně utahovat šrouby.

Výsledkem bylo mimo jiné to, že Československo, sužované sovětskou nadvládou, opustily desetitisíce obyvatel a mezi nimi pochopitelně i hokejisté. Za hranice postupně odešly i předválečné hvězdy evropského formátu, jako byli Josef Maleček nebo Oldřich Kučera, či mistr světa a pozdější wimbledonský tenisový šampion Jaroslav Drobný. Z Kanady se do komunisty ovládaného Československa nevrátil ani strůjce velkých úspěchů trenér Mike Buckna.

Nové komunisty dosazené vedení hokejové sekce nemělo potřebné zkušenosti – ani trenérské, ani organizační. A podle toho vypadal také hned první zájezd nové sezony 1948/49. Původně se mělo v listopadu letět poprvé v historii na zkušenou do zámoří, ale nakonec se vedení svazu rozhodlo vyrazit na dobře zaplacenou cestu do Velké Británie. A aby se vydělalo ještě víc, domluvili mocipáni ještě předtím vložený zápas v Paříži s místním Racingem. Novým trenérem reprezentace se stal bývalý vynikající fotbalista Antonín Vodička, který přitom hokej nikdy pořádně nehrál. A měl velké problémy už s nominací – uvolňování z klubů, ale i z armády, kam někteří reprezentanti narukovali, zamávalo s jeho původními záměry. A když konečně mužstvo jmenoval, zjistilo se, že čtveřice Šťovík, Pokorný, Troják a Stibor nemá platná víza.

Letět se mělo v pátek 5. listopadu, v sobotu se měl hrát zápas v Paříži, v neděli měl následovat přesun do Londýna a v pondělí se měl hrát první z pěti zápasů tam. Kvůli oněm chybějícím vízům se ale musel odlet odložit na sobotu, jenže v ten den už bylo zase vyprodané letadlo! Marnost nad marnost.

Když se to ale někteří cestující dozvěděli, uvolnili místa hokejistům. Ne však dost, protože letadlem cestoval i ministr zahraničí Clementis a jeho doprovod a ti měli pochopitelně přednost. Tým se tak stejně musel rozdělit. Náhradní brankář Jarkovský a obránce Švarc tedy letěli do Paříže s objemnými zavazadly spoluhráčů až v neděli, a zápas ve Francii tudíž vůbec nestihli. Byl to zkrátka od počátku chaos a zmatek.

Zbytek týmu se ale v pařížském Palais des Sports v sobotu večer předvedl v dobré formě a porazil zdejší výběr plný velmi dobře placených kanadských a amerických legionářů 4:3. Dvě branky dal Vladimír Zábrodský, jednu Vladimír Kobranov a svůj bohužel poslední gól v dresu Československa vstřelil obránce Vilibald Šťovík.

Hráči pak v neděli nakoupili různé dárky pro rodiny a chystali se k odletu do Londýna. Jenže zasáhla jedna z neblahých francouzských „tradic“ – stávka leteckého personálu. Nebylo možné sehnat dostatek letenek pro celou výpravu od Air France, a tak se musela výprava rozdělit na dvě části. Už v neděli letěli do Londýna s první soukromou francouzskou leteckou společností Escadrille Mercure Modrý, Sláma, Hainý, Roziňák, Bubník, Kobranov, oba bratři Zábrodští a všichni funkcionáři. A ti zanechali v Paříži osamocenou šestici hráčů, která měla odcestovat v pondělí se stejnou společností, dokonce přímo s jejím zakladatelem, majitelem a šéfpilotem Reném de Narbonnem. Augustin Bubník tehdy ještě marně přemlouval Pokorného, chtěl v Paříži zůstat o den déle kvůli soukromé záležitosti, ale nakonec musel letět. A to mu zachránilo život…

René de Narbonne byl šestatřicetiletý nesmírně zkušený pilot. Byl otřískaný nejen z bitev druhé světové války, kde bojoval za RAF, ale i po válce podnikl několik rekordních leteckých cest, například 3400 kilometrů dlouhou cestu z Paříže přes Ženevu, Řím, Vídeň, Prahu a Brusel zpět do Paříže, která trvala 15 hodin a 40 minut a kterou s ním absolvoval i jeho třináctiletý syn Roland. Nebo dokonce na svou dobu neskutečně daleký let Paříž–Nice–Tunis–Alžír–Oran–Tanger–Madrid–Bordeaux–Paříž, který trval 24 hodin, 10 minut a 30 sekund! O jeho nevšedním kousku tehdy psaly noviny v celé Evropě. Zkušenosti měl tedy obrovské.

Jenže 8. listopadu 1948 bylo počasí, že by psa nevyhnal. Mrholilo a všudypřítomná mlha byla tak hustá, že následující čtyři dny z Paříže žádné letadlo neodletělo. Jenže hráči, které už ten den v Londýně čekal zápas, pochopitelně spěchali. A pilot za sebou měl takové zkušenosti i v podobném počasí, že věřil svým schopnostem a nakonec se rozhodl riskantní cestu podstoupit. Spolu s ním se do letadla odhodlal i navigátor André Robert. Mlha ale nebyla jejich jediným problémem, druhým byla hmotnost hokejových zavazadel, která byla na malý dvoumotorový Beechcraft 18 s registrační značkou F-BGAF dost těžká, tím spíš, když bylo natankováno mnohem víc paliva, než bylo na poměrně krátkou cestu potřeba.

Nakonec ale po všech peripetiích letadlo v 16:28 z letiště Le Bourget vzlétlo. Jenže už od začátku mělo evidentní problémy s udržením správného směru. Respektive je možné, že pilot chtěl nejhustější mlhu obletět, a tak zvolil cestu oklikou. V 17:39 se každopádně počtvrté spojil s pařížským letovým provozem, nehlásil nic výjimečného a přihlásil se z prostoru nad městem Rouen. Od té chvíle nastalo ticho… Dlouhé, trýznivé a bohužel smrtelné.

Mezitím v Londýně první část výpravy marně čekala na chybějící šestici. Na místě byli tři českoslovenští funkcionáři, ale jen osm hráčů připravených nastoupit. Přesto se zápas proti Velké Británii v hale ve Wembley nakonec uskutečnil. Domácí sportovně nasadili také pouze osm hráčů a před návštěvou 6000 diváků nakonec podlehli mistrům světa 3:5. Hattrick zaznamenal Vladimír Zábrodský, který v zápase ani jednou nestřídal, další branky vstřelili Bubník a Roziňák. Britové skórovali třikrát v přesilovkách. Výsledek zápasu ale československé hokejisty pramálo zajímal. Po utkání všichni chtěli vědět jediné – kde je šestice kamarádů…

Jenže zprávy nepřicházely žádné. Brzy po zmizení letounu ho vyrazili hledat Britové, přidali se pak i Francouzi, hledala i pobřežní stráž, ale i kvůli špatnému počasí bylo úsilí hledajících zcela marné. Zbytek výpravy v Londýně po zápase vůbec nešel spát a čekal na sebemenší informaci, jenže žádná zpráva o jejich kamarádech nepřišla. Místo turné po Anglii se všichni sbalili a odletěli domů.

Spousta lidí živila naděje, že se pilot, navigátor a šestice hokejistů někde objeví. Pilotova manželka odmítala uvěřit tomu, že by její manžel, tak velezkušený pilot, mohl havarovat. Verzi o možné emigraci hráčů, kterou chtěli provést pomocí únosu letadla, ale odporovaly informace jak od spoluhráčů, tak z letiště, které při hlášeních pilota nezaznamenalo nic neobvyklého. Bohužel tuto verzi se neštítili prověřovat ani příslušníci československé Státní bezpečnosti. Rodiny, které trpěly hrůzou z velmi pravděpodobné smrti svých blízkých, byly místo útěchy vystaveny výslechům a prohledávání svých domovů. Ještě v roce 1950, kdy StB zatkla Modrého a další hráče ve vykonstruovaném procesu, ve výpovědích zkoušela z hráčů dostat informaci, zda nevědí něco o možné emigraci zemřelých hráčů. Nic takového ale nedávalo žádný smysl. V Paříži, ve svobodné části světa, hráči už byli před nástupem do letadla. Neměli žádný důvod vzdušný koráb unášet či něco podobného.

Vyšetřování nehody trvalo dlouho, zejména proto, že se nenašly ani trosky letadla, ani žádná těla. Mezitím se v Československu stala spousta dalších důležitých politických událostí a navíc na konci sezony slavili českoslovenští hokejisté ve Švédsku další titul mistrů světa, i bez pomoci svých mrtvých spoluhráčů. Na tragédii se tak pomalu zapomnělo. A co se skutečně stalo, zajímalo v zemi zřejmě jen rodiny a kamarády zemřelých. Ti ale žádné odpovědi nedostali.

Vyšetřování ve Francii přitom bylo velmi pečlivé a až po roce a půl přineslo pravděpodobné výsledky. Zhruba rok po nehodě se na francouzském pobřeží našly pozůstatky dvou těl a jedno z nich bylo s velkou pravděpodobností identifikováno jako tělo pilota Reného de Narbonne. Vzhledem k tomu, že se nenašly trosky letadla, je nejpravděpodobnější, že se letadlo zřítilo do rozsáhlých bažin francouzského pobřeží u městečka Dieppe. A důvod zřícení? Souhra mnoha nepříznivých okolností. Kromě špatného počasí a pravděpodobného přetížení vyšetřovací komise konstatovala, že zásadním problémem bylo zřejmě to, že brusle hráčů byly uloženy v prostoru přímo pod palubní deskou a jejich železné součásti s velkou pravděpodobností narušovaly správné fungování navigačního zařízení. Skvělé československé hokejisty Jarkovského, Pokorného, Stibora, Šťovíka, Švarce a Trojáka tak zřejmě pomohla sprovodit ze světa výstroj, kterou potřebovali ke hře, již na světě nejvíc milovali…