Z pouště do hor. Historická událost, těší se Vejmelka na NHL v Utahu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Léto v Česku si užil ve znamení nekončících oslav titulu světových šampionů v hokeji. „Je to jeden z největších momentů mého života,“ váží si Karel Vejmelka zlaté medaile z domácího mistrovství, třebaže pokorně plnil roli třetího brankáře a do zápasů nenaskočil.

Na ledě se už však zase potí. S Brnem se tradičně připravuje na další sezonu v NHL, která bude pro osmadvacetiletého třebíčského rodáka úplně jiná než tři předchozí. Arizona zanikla, s týmem se přesunul do nově vzniklé organizace Utah Hockey Club v Salt Lake City. „Z pouště do hor,“ vyhlíží v rozhovoru pro Seznam Zprávy další dobrodružství.

Upravil jste něco v přípravě na sezonu?

Víceméně je to nastavené jako roky předtím. Kometa mi umožnila chodit s ní na led. V úterý, čtvrtek a pátek trénuji s nimi. Pomalu se dostávám do tempa. Je to příjemná změna, zpestření přípravy. Na led jsem se po takové pauze těšil.

Je lepší se připravovat na NHL s týmem než ve skupině?

Jo. Když je kluků méně, pauzy jsou větší. Hrají přípravné zápasy, ladí formu na sezonu, jedou na sto procent. Je super být toho součástí. Ne každý to má, někdo musí trénovat ve skupině. S kluky je i sranda, všichni se známe. Je to výhoda ve víc směrech.

V Kometě se pořád cítíte jako doma?

Ano, nějakou dobu jsem tam strávil. Znám prostředí, zimák, lidi kolem, vždycky se tam rád vracím. Je fajn tam na léto být, osvědčilo se mi, že to funguje, je to dobře nastavené.

Tohle léto v Česku je pro vás hlavně zlatá party, že?

Rozhodně. Oslavy byly moc příjemné, bylo jich hodně, protože jsem věděl, že takový okamžik se oslavit musí za každou cenu. Užíval jsem si každou minutu s rodinou, s kamarády. Každý z hráčů měl ještě možnost mít pohár pro sebe. Byla to poslední tečka za létem, vrchol oslav, teď se už budu plně soustředit na sezonu. Je to okamžik v kariéře, který si budu pamatovat do konce života. I proto jsem si chtěl oslavy užívat po všech stránkách.

Pohár jste ukázal i fanouškům doma v Třebíči.

Mohli si ho vyfotit, udělat fotky i se mnou. Je fajn, že do Třebíče, kde jsem začínal s hokejem, jsem mohl pohár vzít. Je to pro mě taková satisfakce. Navázala na to soukromá oslava, sešla se široká rodina. Velký den pro všechny.

I když jste na šampionátu plnil roli třetího brankáře, i to je krásné ocenění vaší práce nejen za sezonu, ale za celou kariéru.

Každou pozvánku jsem bral jako odměnu. Neváhal jsem ani vteřinu, protože jsem věděl, že to může být také naposled, že příště může to místo mít někdo jiný. Každé pozvánky jsem si velmi vážil, obzvlášť letos, když to bylo v Praze. Hlavně jsem doufal, abych byl zdravý. Dopadlo to zlatem, je to nepopsatelné. Každý malý kluk o tom sní. I když jste jen na tribuně. Užil jsem si to z jiného pohledu. Vnímal jsem daleko víc věcí. Tyhle vzpomínky si budu pamatovat navždycky. Jak jste řekl: Je to odměna za celou kariéru, za tu práci.

Role trojky je nevděčná, musíte být na ni dobře nastavený, což – jak vás poslouchám – jste byl. Bylo vaším hlavním úkolem udržovat v pohodě kolegy Dostála s Mrázkem?

Fungujeme jako jeden celek, v tréninku se v bráně střídáme. Když si jeden potřebuje odpočinout, jde tam další. Mimo led k tomu patří i srandičky, abychom neřešili jen hokej. Bavíme se také o životě, říkáme si různé historky ze sezony. Udržovat pohodu je potřeba, oprostit se od tlaku. Snažil jsem se být jako jeden z nich a roli vnímat tak, že jim mohu pomoci. Trávili jsme spolu dost času. Když byl zápas, nechal jsem kluky v klidu, aby byli stoprocentně koncentrovaní, aby měli veškeré podmínky pro to, aby jim zápas vyšel. Což se nakonec podařilo. Všechno si to sedlo a mohli jsme se radovat.

Co jste říkal na famózní výkony Lukáše Dostála, pořád ještě mladého brankáře?

Znám ho dlouho, takže jsem věděl, co v něm je, že když půjde do brány, rozhodně to nebude špatné rozhodnutí. Jen to potvrdil. Všem dokázal, jak kvalitním brankářem už v tomhle věku je. Přál jsem mu, aby to vyšlo. Že to vyšlo takhle suprově, je jenom plus. Ale mě to zase tak moc nepřekvapuje. Znám ho už z Komety, kde byl skvělý i v 16 letech. Hrozně rád jsem se na něj díval, vím, jak na sobě pracoval. Je to svým způsobem pro něj zadostiučinění, dává tomu všechno. Teď se mu to vrátilo a zaslouží si to.

Zatímco českých branců v NHL stále ubývá a nostalgicky vzpomínáme na časy, kdy téměř v každém týmu hráli našinci klíčovou roli v elitních lajnách, brankáři se pořád můžeme chlubit – kvalitou i počtem. Čím to je?

Je to hlavně zásluha trenérů brankářů, kteří skončí profesionální kariéru a jdou trénovat. Pořádají kempy, dokážou předat zkušenosti správným směrem a ke každému klukovi přistupují jednotlivě. Na kempu ho mají pět dní a za tu dobu se mu maximálně věnují. Pamatuji si to sám, těch kempů jsem objel hodně a naučil jsem se tam tolik, co za celou sezonu ne. Potom jsem z toho mohl čerpat. Tyto kempy jsou strašně moc důležité. Trenéři klukům říkají, co kdy v jaké situaci udělat, a postupem času se to poskládá dohromady. Proto máme tolik dobrých brankářů v NHL. Kdo tomu dá všechno, obětuje se, zároveň poslouchá lidi, kteří tomu rozumí, tak se mu to pak může vrátit. Samozřejmě jsou k tomu potřeba i další okolnosti, ale hlavní je, že kluk se chce zlepšovat a poslouchá starší. Evidentně je nás pořád dost. Funguje to. Pořád jsme schopni se prosadit v konkurenci brankářů NHL.

Trenéři brankářů v Česku zachycují světové trendy, že nezaostáváme za severskými zeměmi?

Přesně tak. Je velmi důležité sledovat, co dělají ve Finsku, ve Švédsku, kde brankářská škola patří k dlouhodobě nejlepším a udává trendy. Každý je jiný, takže ne každému sedí zrovna to, co je trendy, ale vždy se to dělalo tak, že se ukázalo, co je momentálně populární, co funguje, a každý z brankářů si to mohl zkusit, ale když mu to nesedělo, zůstal u toho, co mu vyhovuje víc. Od toho právě byly ty kempy, kde se mohli zlepšovat.

V NHL máte za sebou třetí sezonu, na její ďábelskou rychlost jste už zvyklý. Musel jste brankářský styl pozměnit a také zrychlit?

Spoustu věcí jsem změnil. Pořád se to zrychluje, pozměnil jsem různá brankářská cvičení. Snažím se držet trendu. Jak se hráči snaží zlepšovat, tak i brankáři se snaží posouvat dopředu, aby byli na nejvyšší úrovni. Liší se to v detailech, ale ty rozhodují.

Nedávno mi David Krejčí říkal, že doufá, že se už NHL nezrychlí, že i druhé lajny začínají jen nahazovat puky a dojíždět. Souhlasíte?

Jako brankář musím stíhat pohyb hráčů, jak se to zrychluje, musím se adaptovat. Zatím to není problém. Také ale doufám, že už se to zrychlovat nebude. Je to vyšponované na nejvyšší rychlost, co podle mě jde. Pak už by to nebyl hezký hokej, také jde o kombinaci, je potřeba, aby se to divákům líbilo a nebylo to jen slepé nahazování. Věřím, že se to ustálí a hokej, i když je tak rychlý, bude koukatelný.

Jaký je váš průměrný energetický výdej v zápase NHL?

Vypotím pět šest litrů. Piju extrémně hodně, doplňuji hořčík a veškeré vitaminy. Když jsem tolik nepil, musel jsem to pak dohánět a tělo bylo kolikrát tak unavené, že jsem nemohl nic. S týmovým nutričním poradcem jsem to řešil, doporučil mi několik doplňků a co pít během výkonu i potom. A zlepšilo se to. Byla to zásadní věc, kterou jsem musel upravit, protože tělo to nezvládalo. V extralize jsem to nedělal, protože takový výdej jsem neměl. Jak je NHL rychlejší a je i víc střel, tak jsem to pocítil i na fyzické stránce.

Byť jste nebyl dosud v NHL vyměněný, poprvé měníte adresu. Co očekáváte od stěhování z Arizony do Utahu?

Teď řeším bydlení a další náležitosti. Ale celkově se na to moc těším. Po sezoně jsem měl možnost tam letět s celým týmem na dva dny. Viděl jsme zázemí, kabinu, lidi kolem i nového majitele. Bylo to příjemné. Čas byl využitý na sto procent, podívali jsme se i do města, jaké jsou možnosti bydlení. Bude to změna, půjde se z pouště do hor. Ale po hokejové stránce to bude skvělé, zájem od fanoušků je obrovský. Nový majitel má velké plány, chce být konkurenceschopný hned od prvního ročníku. Těšíme se na to, bude to pro nás nová krev do žil, budeme vědět, že se do toho půjde na sto procent po všech stránkách. Vnímáme, že hlad po hokeji v Utahu je obrovský. Už jen proto budeme mít motivaci hrát co nejlíp, abychom fanoušky nezklamali a získali si je na svou stranu.

Poté, co byl přesun do Utahu oficiálně oznámen, tak jen za první čtyři hodiny přišly do organizace v Salt Lake City žádosti o 11 tisíc permanentních vstupenek. To značí slušný zájem.

Lístky, které dali do předprodeje, byly pryč během pár hodin. Zájem bude obrovský. Utah měl jen juniorskou ligu, nikdy tam hokej na nejvyšší úrovni nebyl. Je to pro ně historická událost a také pro nás, protože úplně často se nestává, že by se tým vytvořil takhle narychlo. Všichni se přesuneme do nového státu, budeme mít nový dres, nové barvy.

Nové logo i název. Jaký přesně?

Zatím je to Utah Hockey Club, dál se ještě nic nezveřejnilo. Sám jsem na to zvědavý. Bude se to řešit v sezoně. Snažím se to vnímat pozitivně. Tohle se často neděje.

Po problémech s halou jste měli v Arizoně kapacitu jen čtyři a půl tisíce diváků, což je na NHL bizarní. Těšíte se zase do velké arény?

Je to další plus, budeme v hale pro NBA s kapacitou kolem 17 tisíc. Atmosféra dělá zápas. Teď jsme tři roky takovou atmosféru neměli. I na to se můžeme těšit.

Jaký dojem na vás udělal majitel Ryan Smith, šéf společnosti Smith Entertainment Group, která vlastní i basketbalový klub Utah Jazz?

Řekl nám svou vizi. Pouští se do toho narychlo, ale je odhodlaný bojovat o play-off od první sezony a patřit mezi nejlepší týmy, to pro nás byla zásadní informace.

Na play-off v NHL stále čekáte.

Je to každoroční cíl, který dělá sezonu buď úspěšnou, nebo neúspěšnou. Chci se posouvat. Nejen já, ale také tým. Každý do toho jde s tím, play-off uhrát a pak se dívat na další metu.

Tým Arizony, tedy teď už Utahu, si prošel přestavbou. Je budování u konce?

Ještě se uvidí, ale hlavní trejdy už proběhly, i když nějaké zajímavé jméno se pořád objevit může. Myslím, že tým bude kvalitní. Na papíře vypadá dobře.

Coyotes působili v Arizoně 28 let. Bylo to pro tamní fanoušky dojemné loučení?

Obzvlášť poslední zápas byl emotivní pro všechny, probíhaly různé ceremoniály, spousta fanoušků brečela. Bylo vidět, že jim hokej bude chybět. I mě Arizona přirostla k srdci. Nikdy jsem si nemyslel, že někde v poušti budu takhle spokojený. Nebylo to jen tím, že se mi tam dařilo, ale i prostředím. Krásné počasí dělá moc, ovšem strašně moc udělají lidé, kteří tam žijí a jsou přátelští. Je to krásné město, čisté, na Ameriku relativně bezpečné. Těžko se odsud odchází, ale je to součást hokeje. Budu vzpomínat na roky, které jsem tam mohl prožít, pro mě specifické. Měl jsem možnost si tam odchytat své první zápasy v NHL. Velký zážitek. Budu si to pomatovat vždycky.

První dvě sezony jste nešel pod 50 zápasů v základní části, ve třetí to bylo o něco méně, ale s vytížeností v NHL můžete být spokojený, což?

Rozhodně. Nechci říct, že bych to nečekal ani já sám, ale první dva roky byly extrémně dobré. Byl jsem překvapený, jak jsem se dokázal adaptovat. O to víc mi to dodalo sebevědomí a šťávy do další práce. Vím, že jsem na dobré cestě, ve které chci pokračovat.

Výměna dosud ve hře nebyla?

V podstatě jsem to neřešil, věděl jsem, že kdyby něco bylo, agent mi zavolá. Nestarám se o to, soustředím se sám na sebe, abych odchytal dobrý zápas, a když se bude něco takového dít, včas se to dozvím.

Střídáte se s osobitým brankářem Connorem Ingramem, který získal Bill Masterton Memorial Trophy za oddanost hokeji. Dlouho žil s nediagnostikovanou obsedantně-kompulzivní poruchou a depresí. Kvůli strachu z infekce si například neplácá s fanoušky. Jak spolu vycházíte?

Úplně v pohodě. Hodně se o něm napsalo, spoustu osobních informací je veřejných. Svým příběhem zaujme. Sedli jsme si i lidsky, v kabině jsme vedle sebe, máme si co říct, je dobrý parťák. Našli jsme si k sobě cestu hodně rychle, spolupráce je skvělá.

Je tohle běžné, nebo výjimečné? Mezi brankáři bývá často rivalita, bojujete o jedno místo, o peníze a kariéra je krátká.

Záleží na povaze, na komunikaci. Potkal jsem se se spoustou brankářů, kteří byli zavřeni jen do sebe a nechtěli se bavit, ale my jsme oba k sobě našli cestu, řekneme si cokoli. Některé věci neřešíme s hráči, ale jen mezi sebou. Víme, že se jeden na druhého můžeme spolehnout. Držíme se navzájem, i když jsme konkurenti, jsme jeden tým, a kdybychom se dohadovali, tým to ovlivní. Takhle to oba vnímáme. Rivalita je fajn, ale musí mít míru. U nás je to vyvážené.

V NHL jsou nejlepší hráči světa, fantastičtí střelci. Kterému se nejhůř čelí?

Není to žádné překvapení, je to jen jedno jméno: Connor McDavid. Je nevyzpytatelný, z každé situace umí vybruslit jinak než ostatní, moment překvapení je u něj zásadní.

A čí rána vás nejvíc štípla?

Těch hráčů je víc. Když mě ale dva roky zpátky do ramene trefil Ovečkin, cítil jsem to dost. Třeba to nevypadá, ale bolí to často.

Věnujete se také charitativním projektům. Měl jste to tak nastavené vždy, nebo i v tomto vás posunula NHL, kde mají hráči větší přesah do společnosti a komunity, ve které žijí?

Taky mi to víc otevřelo oči, charita je tam u sportovců relativně běžná, zakládají i své nadační fondy. V hlavě jsem to měl delší dobu. Tím, že jsem členem Saves help, tak se mi ta myšlenka líbila. Chtěl bych pomáhat potřebným. V Americe jsem viděl, že to jde i způsobem, že hráči mají svůj merch nebo značku a z prodeje jde část na dobrou věc. U nás tohle není tak standardní. Teď se to podařilo zrealizovat. Jsem za tuhle možnost pomoci rád.

Teď jste dražil výstroj na pomoc Lukáši Adamcovi, který bojuje se zákeřnou nemocí ALS (více na www.jdemeslukasem.cz).

V dražbě byly rukavice z mistrovství světa dva roky zpátky, kdy jsme získali bronz. Potom rukavice z první sezony v Arizoně, kdy jsem odchytal nejvíc zápasů. Řekl jsem si, že než aby mi to někde leželo doma, tak bych to využil na dobrou věc. Merch je na mých stránkách, kde lidé, co budou chtít pomoci, najdou veškeré informace.

Dozrál jste v Americe nejen jako brankář, ale i jako člověk?

Zkušenosti sbíráte, ale v nitru jsem pořád stejný. Vím, co chci, proč, co a jak dělám. Jen se snažím s možnostmi, co mám, pracovat, využívat je dobrým směrem a rozvíjet se.