Tikající bomba hokeje. Poškozený mozek měla další legenda, NHL vinu odmítá

Zámořský hokej žil minulý týden především reprezentačním turnajem 4 Nations Face-Off. Ostře sledované finále se hrálo ve čtvrtek v Bostonu a Kanada v něm porazila tým USA 3:2 v prodloužení.

Možná proto trochu zapadla zpráva, již o den dřív, a ve stejném městě, prostřednictvím společnosti Concussion Legacy Foundation zveřejnila Deborah Hullová, vdova po slavném útočníkovi Bobbym Hullovi. Stálo v ní, že dvojnásobný držitel Hart Trophy a autor 613 gólů v NHL, který předloni zemřel ve věku 84 let, trpěl chronickou traumatickou encefalopatií (CTE).

Těžké poškození mozku potvrdili experti z Boston University, jimž ho jedna z největších hvězd hokejové historie věnovala pro vědecké účely.

„Posledních téměř deset let života se potýkal s mnoha kognitivními příznaky CTE, jako je ztráta krátkodobé paměti a zhoršený úsudek,“ tvrdí zpráva.

Bobby Hull je dalším – a rozhodně nikoli posledním – jménem na seznamu hokejistů s neurodegenerativním onemocněním způsobeným opakovanými údery do hlavy.

Patří k nim i jeho dlouholetý spoluhráč Stan Mikita. Rodák ze slovenské obce Sokolče zemřel v srpnu 2018 a poslední roky trpěl demencí. Nejdřív zapomínal klíče a mobilní telefony, potom nedokázal najít cestu domů. Ke konci života si už nepamatoval, že býval slavným hokejistou.

„Když Bobby viděl bolest, kterou utrpěli blízcí jeho celoživotního kamaráda Stana Mikity, byl přesvědčený, že rodiny by neměly snášet následky CTE,“ uvedla Deborah Hullová. „Proto trval na darování svého mozku vědcům. Cítil, že jeho povinností je pomáhat ve výzkumu této mučivé nemoci.“

Zkratka CTE je strašákem severoamerického sportu už dvě desítky let. V roce 2005 neuropatolog Bennet Omalu zdokumentoval souvislost mezi opakovanými otřesy mozku a následnou změnou chování u hráčů amerického fotbalu.

Hlavním podkladem byla pitva Mika Webstera, ofenzivní hvězdy týmu Pittsburgh Steelers, jenž po konci kariéry užíval drogy, trpěl výkyvy nálad, depresemi i návaly fyzické bolesti, nějaký čas žil na ulici. Zemřel v padesáti letech na infarkt. V roce 2015 byl o případu natočen film Concussion v hlavní roli s Willem Smithem, u nás je uváděn pod názvem Diagnóza: Šampion.

Zatímco NFL začala nové nebezpečí poměrně brzy brát vážně a od roku 2017 hráčům vyplácí odškodné (jde o celkovou sumu 1,2 miliardy dolarů pro zhruba 1600 bývalých profesionálů a jejich rodin), v hokeji se dlouho nic nedělo.

Přitom i tam přibývalo stejně postižených sportovců, se stejně tragickými osudy. CTE byla diagnostikována hráčům předchozích dekád Henrimu Richardovi, Ricku Martinovi a Larsu Zeidelovi, ale i mladším hokejistům, jako byli Bob Probert (45 let), Derek Boogaard (39 let), Wade Belak (35 let), Zarley Zalapski (49 let) nebo Steve Montador (35 let).

Většinou bývalí bitkaři, kteří už během kariéry začali mít příznaky odpovídající CTE. Někteří si život vzali dobrovolně, jiní zemřeli na různá selhání organismu.

A potíže se netýkaly pouze veteránů se stovkami tvrdých zápasů v profesionálním hokeji. V roce 2017 bostonská neuropatoložka Ann McKeeová objevila CTE u čtyř bývalých juniorských hráčů. Nikdo z nich se nedostal do NHL, všichni spáchali sebevraždu ještě před třicátými narozeninami.

Další případy prokázaly, že nebezpečí nehrozí pouze rváčům, nýbrž každému, kdo prodělal opakovaný otřes mozku. Ať už příčinou bylo cokoli. Mimochodem, podle studií pouze osm procent diagnóz lze připsat bitkám.

Například slovenský útočník Marek Svatoš nikdy v NHL nenasbíral víc než 60 trestných minut za sezonu. Ztrátou paměti trpěl od pětadvacátého roku, ve 34 letech zemřel na předávkování antidepresivy, morfinem a kodeinem. Je zdokumentováno, že za kariéru prodělal šest otřesů mozku.

V úvodu zmíněný Stan Mikita dokonce dvakrát získal Lady Byng Trophy udělovanou nejslušnějšímu hráči NHL.

„Každý úder do hlavy je špatný,“ tvrdí Ken Dryden, jeden z nejlepších brankářů historie a bývalý ministr kanadské vlády, který o CTE napsal knihu Game Change. „Není důležité, jestli je úder záměrný, nebo nešťastný, jestli má oběť hlavu nahoře, nebo dole, jestli jde o ránu ramenem, loktem nebo pěstí. Mozku je to jedno. Problémem je důsledek, ne příčina.“

Podle jeho názoru je současná generace paradoxně víc ohrožená než borci z 60. a 70. let, kdy v NHL ještě nebylo povinné nosit helmu.

Po roce 2005 se totiž zavedla pravidla eliminující destrukční hru, hokej se stal rychlejší, dynamičtější, atraktivnější – ale také nebezpečnější. Přibylo nezaviněných střetů i tvrdých soubojů u mantinelů. Dokud byla hra v NHL založená na nahazování puků, hrozily srážky méně než dnes, kdy hokejisté musejí tvořit hru, přebírat a rozdávat přihrávky, hledat volné spoluhráče.

„I když teď hokejisté mají lepší výstroj, jsou zranitelnější než dřív,“ píše Dryden. „Všimněte si, že jejich držení těla je jiné než před třiceti roky. Hlavu mají častěji skloněnou, proto jsou snadnějším terčem při hitech.“

Navrhuje takovou úpravu pravidel, aby ze hry zmizely jakékoli údery na hlavu. Není pouze pro nulovou toleranci bitek a úmyslných srážek, chtěl by zakázat i dohrávání soubojů u mantinelu.

Zatím ho však zodpovědní lidé nevyslyšeli.

S postojem NHL nepohnula ani hromadná žaloba, s níž přišlo 126 bývalých hokejistů. Požadovali náhradu za poškozené zdraví a tvrdili, že liga udělala málo pro jejich ochranu. „Je to hra médií a právníků, kteří hráče zastupují,“ reagoval Gary Bettman, šéf NHL.

Podle názoru ligy se žalujícím hokejistům dostalo nejlepší lékařské péče, jaká v době jejich kariéry byla dostupná. Navíc všichni věděli, že hokej je rizikové povolání.

Právní zástupci hráčů tento pohled zpochybňovali. Kluby NHL sice mají a v posledních desítkách let vždy měly své lékaře, ale ti bývali víc loajální k zaměstnavatelům než k pacientům. Jejich úkolem bylo dostat zraněné hráče co nejdřív na led (často hlavně za pomoci prášků proti bolesti), ne je stoprocentně vyléčit.

NHL také dlouho přehlížela problémy spojené s otřesy mozku. Počet těžkých zranění hlavy rostl po celé 20. století, přibývalo hráčů, kteří kvůli nim museli předčasně ukončit kariéru, přesto toho liga pro ochranu hráčů dělala málo – a obvykle pozdě. I box se o své šampiony dokázal starat lépe.

Navzdory všem zjištěním vedení soutěže dokola opakuje, že neexistuje jednoznačně potvrzená souvislost mezi CTE a hraním hokeje. „Všechno jsou izolované případy hokejistů, kteří měli CTE. Ale to neznamená, že jde nutně o důsledek let strávených v NHL,“ řekl Bettman před třemi roky rozhlasové stanici NPR.

Se žalujícími hráči se nakonec dohodl na vyrovnání. Bylo však výrazně nižší než v případě NFL – každý z poškozených dostal vyplaceno 22 tisíc dolarů a ti, kdo neobstojí v předepsaných zdravotních testech, mají nárok na úhradu léčebných výloh do výše 75 tisíc dolarů.

Žaloba neuspěla také proto, že byla akcí „pěšáků“. Nepodpořila ji žádná z významných hokejových osobností.

„Hodně z nich pro NHL pracuje, jako skauti, ambasadoři nebo komentátoři, a tak měli strach, že by mohli přijít o místo,“ tvrdí bývalý útočník Bernie Nicholls v memoárech vydaných v roce 2022. „Jeden hráč mi vyprávěl, že mu dokonce bylo řečeno, že pokud chce, aby se jeho syn dostal do NHL, měl by podpis odvolat. Další kluci pracující pro kanadské kluby slyšeli, že není v jejich zájmu, aby se k žalobě připojili.“

Nicholls za 1127 zápasů v NHL otřes mozku neutrpěl, přesto se stal mluvčím skupiny. Podle svých slov hlavně proto, aby uctil památku někdejších spoluhráčů, kteří za roky v profesionálním hokeji zaplatili životem, a pomohl těm, kdo si právě teď procházejí těžkostmi.

Jedním z nich je Joe Murphy, jednička draftu 1986 a vítěz Stanley Cupu s Edmontonem. V posledních letech je bezdomovcem, trpí změnami nálad, depresemi, má problémy s alkoholem a drogami. Také on prodělal několik otřesů mozků a blízcí tvrdí, že ten nejvážnější z ledna 1991 zcela změnil jeho osobnost.

„Při nárazu do mantinelu mu praskla lebka, ale vrátil se na led a zápas dohrál. Takhle tenkrát fungovala NHL,“ vypráví Nicholls, jenž byl Murphyho spoluhráčem ve třech klubech. „Potom už to nebyl on. Začal být vznětlivý a náladový. Pryč byl ten pohodový bezstarostný kluk, kterého jsem znal.“

Jestli je na vině CTE, bude jasné po Murphyho smrti. Dřív nemoc zjistit nelze.

Vedení NHL nemá moc touhu zabývat se stíny minulosti. Mohlo by ji to stát další peníze z případných žalob a navíc každá medializovaná diagnóza CTE může odrazovat rodiče od toho, aby své děti dali právě na hokej.

Víc se proto snaží upozorňovat na všechno, co teď pro zdraví hráčů podniká.

Už před lety byl zaveden soubor pravidel určujících, za jakých podmínek se hráč s otřesem mozku nebo podezřením na něj smí vrátit na led, a stále se zpřísňuje. Každý zápas sledují speciální pozorovatelé, jejichž úkolem je registrovat potenciálně nebezpečné srážky.

Otázkou zůstává, jak dlouho se podaří udržet linku, že případy CTE s hokejem nesouvisejí. Zvlášť když je pravděpodobné, že jich bude přibývat.

Už za měsíc jde k soudu devět let trvající spor otce předčasně zemřelého Steva Montadora. Žaluje ligu za to, že podporovala násilnou hru a vydělávala na ní, aniž by hokejisty dostatečně upozorňovala na nebezpečí opakovaných poranění hlavy. Jeho syn utrpěl v NHL jedenáct otřesů mozku, z toho čtyři v rozmezí tří měsíců – a další údajně nebyly diagnostikovány nebo zdokumentovány.

Loni v prosinci Boston University zveřejnila dosud nejrozsáhlejší studii mapující případy CTE u hokejistů. Vědci zkoumali mozky 77 hráčů různých úrovní (jedním z nich byl právě Bobby Hull) a mezi profesionály v 96 procentech případů zjistili CTE. U juniorských a univerzitních hokejistů to bylo 46 procent.

Dále prokázali, že čím déle trvá kariéra, tím četnější je výskyt tohoto onemocnění. Pravděpodobnost s každým rokem stoupá o 34 procent.

„NHL stále bezostyšně odmítá uznat vědeckou pravdu, takže doufáme, že se tato zpráva dostane k současným hráčům, aby mohli hrát minimálně s informovaným souhlasem,“ říká Chris Nowinski, předseda Concussion Legacy Foundation.

K diagnóze u Bobbyho Hulla se vedení ligy zatím nevyjádřilo.