Rulíkův rok II u repre: Staví generaci, která poslouchá a chce přidávat

Roky se kolem české reprezentace opakovaly dvě otázky. Proč to zase nevyšlo? Co je špatně? Bronz z mistrovství světa 2012 už začínal působit jako pravěk. Velké akce přinášely smutek, zklamání a bolestivé poznání, že svět vzal čáru úplně ve všem. Nedařilo se najít protizbraň.

Lepší atmosféru přivál bronzový šampionát ve Finsku. Pod vládou kouče Kariho Jalonena Česko v roce 2022 získalo vymodlený bronz. Národní tým nikdy nečekal na medaili tak dlouho, tíživých deset let se dost promítlo i do nálady kolem reprezentace.

Zlato z posledního MS v Praze pak všechno překlopilo úplně jinam. Stačí si všímat detailů: Hráči jezdí na srazy regulérně rádi, omluvenky přilétají z opravdu závažných zdravotních důvodů. Kdo si pracovní klima trenérského štábu Radima Rulíka už vyzkoušel, věří mu. Kdo ne, rychle vidí smysl a najde se v něm.

Pak stačí poslouchat a rychle docvakne, jak důležitý je jeden úspěch, když se správně uchopí. Zlato z Prahy totiž nemusí znamenat jen vzpomínku na bájný turnaj, kam přijeli David Pastrňák, Radko Gudas, Martin Nečas nebo Lukáš Dostál.

Povedená akce, která pobláznila republiku a končila oslavou na Staroměstském náměstí, by měla pomoci vytvořit jádro, které umí vyhrávat, věří samo sobě a chce další úspěchy.

Nebo aspoň to tak vypadá. „Každý rád jezdí na reprezentace. Hokej, který chceme hrát, nás baví. Chemie je na ledě vidět,“ přikývne na dotaz Seznam Zpráv útočník Matěj Stránský. Jasně, stručně, výstižně.

Je znát, že „rok dva“ pod Radimem Rulíkem se nese ve stejném duchu jako první sezona. Systém zůstal, trápení evropských velmocí taky. Jen se pilují detaily.

„Pomůže, že všichni jsou v systému zaběhlí. Je tady hodně kluků, kteří byli v přípravě na MS,“ říká Stránský, jinak jedna z největších hvězd bohaté švýcarské ligy. „Těšil jsem se sem hodně, i proto, že si užiju českou srandu,“ přidá.

Vzpomenete si? Takhle se mluvilo dřív, když do národního týmu jezdili Pavel Patera ze Švédska, Jiří Dopita ze Vsetína nebo David Výborný ze Sparty.

Česko vyhrálo MS v roce 1996 a dohromady se dala silná sestava, která šlapala pohromadě, každý zvlášť přitom patřil k lídrům v předních evropských klubech.

„Zrovna jsem v kabině říkal, že bych nějaké kluky potřeboval občas i v Zugu,“ usmál se Daniel Voženílek, když minulý čtvrtek pro Seznam Zprávy rozebíral výhru nad Finy 3:1. „Máme v klubu hodně Švédů, snažíme se hrát hodně na puku a rozehrávat za všech okolností. Je ale strašně účinné, když si dokážete poradit i jednoduše, jak to znám z Třince a jak jsme hráli tady. Asi je to budu muset naučit,“ přidal v dobré náladě.

Co tak specifického mužstvo předvedlo? To je právě ono. Vlastně nic extra, jen fanoušci mohli sledovat tým. Předváděl malé detaily, ze kterých se složila větší věc, výhra.

Vidět bylo sebevědomí a víra v kolektiv, který si už něčím prošel. To samé pak pokračovalo i při dvou zápasech ve Švýcarsku proti domácímu celku a Švédsku.

Češi plní taktiku do puntíku, vytvoří si náskok, nepustí ho. Mají od Rulíka, Marka Židlického nebo Tomáše Plekance noty, kterým na sto procent věří.

„Tréninky jsou teď jednodušší. Systém se dává do tréninku hodně a každý ví, co má dělat,“ popisuje Matěj Stránský pracovní atmosféru v druhém roce Rulíkova kralování.

Něco se nemění. Třeba to, že tým vždy trénuje v jiné sestavě, protože do každého zápasu jde jiná parta. Rulík rád bere na akce široký kádr, hráče protáčí, aby rozdělil zátěž a nikoho extra neutahal.

Kouč dál mluví stejně, když vyzdvihuje práci svých asistentů a to, jak hráči pracují v systému. O sobě nemluví, když už, tak minimálně.

„Třetí třetina mi vyloženě připadala jak na MS,“ těší Voženílka vzpomínka na koncovku utkání s Finy v Pardubicích. „Jednoduše jsme vyhazovali puky, nikdo se nesnažil vyniknout, ale plnili jsme systém, abychom vyhráli. Když takhle funguje celý tým, je radost to sledovat,“ přidává. Pár tisíc lidí by jeho názor podepsalo.

Nakonec i dobře působí, jak český tým přistupuje ke zkušenosti, kterou si prožil v květnu na MS. Neutíká do nostalgie. „Nezapomeneme na věci, které jsme zažili,“ říká útočník David Tomášek, opora Färjestadu a hvězda švédské ligy. „Ale zase, teď to byla už druhá akce v sezoně, život jde dál. Je to kruté, ale je to i dobře,“ doplňuje.

Sám taky dobře dokáže pojmenovat, jak se změnily pořádky. Dřív si bývalí trenéři i hráči stěžovali na tlak médií, protože po neúspěších přicházely analýzy, kde se hledaly chyby.

Současný tlak vypadá jinak. Otázky typu, proč jsou ostatní o tolik lepší, zmizely. „Spousta hráčů si vytváří tlak sama na sebe,“ vidí Tomášek. „Cítím to tak, že když jsme vyhráli jednou, chtěli bychom zase, hlad by měl zůstat,“ zmíní svůj pohled.

Když mu nadhodíte, jestli ho napadlo, že by zlatá medaile znamenala třeba povolení a poletování na obláčku slávy, ztvrdnou mu rysy. Zakroutí hlavou. „Uspokojení určitě ne.“

Pokud si tenhle text čte i kouč Radim Rulík, nejspíš teď zapumpuje svým svalnatým bicepsem. Potřebujete, aby klíčoví muži sestavy přemýšleli jako David Tomášek, aktuálně jeden z nejžádanějších a nejkvalitnějších útočníků Evropy. „Spíš by nám zlato mělo dodat větší sebevědomí. Klid,“ věří útočník.

Ano, takhle potřebujete, aby klíčoví muži sestavy přemýšleli. Na MS Tomášek navíc ukázal, jak se dokáže adaptovat na změnu role. Ofenzivní kouzelník a borec, který ve Švédsku zahajuje i končí zápasy, se stáhl do defenzivní formace, když dorazili hráči z NHL. Nereptal, makal.

Je i znát, jak vydařený turnaj ve Švýcarsku bere Rulík s nadhledem: „Byly to vyrovnané zápasy, nám i zachytali gólmani. My se zaměřujeme na věci, abychom byli připraveni na příště. Teď to vyšlo, ale máme materiál, na čem pracovat dál. Nikde ve vzduchu nepoletujeme.“

Nastala chvíle, kdy by na evropské scéně mohl být český hokej zase hodně silný. Už před rokem, kdy začala éra Radima Rulíka na Karjala Cupu, jeho práce ukázala naději.

Rulíkovy plány poprvé vylezly na světlo světa ve Växjö. Švédští novináři se shodovali, že to je těžká písemka, protože domácí soubor postavil velmi silný výběr. Navíc tým pod trenérem Samem Hallamem umí opravdu dobře hrát s kotoučem.

Hlásili, že švédský soubor se nikdy nedostává do paniky, vrátí hru zpátky, rozehraje. Napadání překoná silou na puku.

Za 11 minut vedlo Česko 4:0 a nakonec vyhrálo 5:2. Pak se přesunulo do Finska, kde naložilo v Tampere domácímu výběru 7:3.

Finský trenér Jukka Jalonen snad poprvé v životě popadl svoji tašku s notebookem, kde nosí všechny plány, utekl novinářům a naštvaně si odešel třídit myšlenky.

Tenkrát se dalo trochu mluvit i o klice, ostatní Rulíkův hokej neznali, mohl je překvapit. Teď ho mají načtený, a stejně Česko na Švýcarských hokejových hrách vyhrálo tři zápasy ze tří. Nejcennější je, jak.

Přesně vědělo kudy, využívalo plánu, který Rulík šije už od chvíle, kdy vedl reprezentační dvacítku. Ví, že Marek Židlický mu dokonale připraví obránce, aby uměli otáčet hru a podporovat útok.

Vepředu si potrpí na urostlé útočníky, kteří mají i dobrý pohyb a prodají své centimetry v útočné třetině tak, že udrží v soubojích puk.

Přesně tohle na posledním turnaji řvalo do světa. Daniel Voženílek, Matěj Stránský, Jáchym Kondelík nebo Jiří Smejkal jsou hory. Vazouni, kteří mají potenciál hrany NHL.

Ale teď hrají v Evropě. To samé Jakub Zbořil, Libor Hájek, Lukáš Sedlák, Dominik Kubalík, Filip Zadina, Michael Špaček, David Tomášek a spol.

Ano, tohle je opravdu silná generace, která se umí doplňovat, makat spolu a dobře chápe principy, které po nich vyžadují trenéři. „Hlavně pro ně je to dobře, že jsou teď v Evropě,“ odvětil Rulík na dotaz Seznam Zpráv, zda cítí benefit, když má teď celkem slušnou palbu v Evropě.

„V pozici, kterou měli v NHL, neměli šanci růst a zlepšovat formu. Máte tam mraky zápasů, netrénujete tolik. Jakmile nejste v prvních formacích, chybí vám led, nerostete. Tu možnost mají tady v Evropě, podle mě udělali kluci velmi správné rozhodnutí, když se vrátili sem,“ zmínil kouč.

Příběh o české reprezentaci, jak našla sebevědomí, má ale i svoje smutné hrdiny. Přesněji řečeno jednoho hlavního.

Jan Kovář byl evropskou megastar. Dvakrát vyhrál KHL, když ještě svět byl tak nějak v pořádku, dvakrát vyhrál švýcarskou ligu.

Mluvilo se o něm jako o nejlepším českém hráči mimo NHL. Vždycky bavila jeho geniální myšlenka. Nikdy nebyl nejrychlejší, ale jeho nahrávka a čtení hry z něj rychlého hráče dělaly.

Když se před ním otevřela cesta, že by mohl zkusit nejlepší ligu na světě, tak kvůli štaci u New York Islanders a v Bostonu výrazně zhubl.

Bohužel pro něj se mu dveře neotevřely.

Takže pravidelně objížděl velké reprezentační štace. Na své první mistrovství světa jel v roce 2013, tedy rok po bronzu ve Finsku. Jeho poslední velkou akcí byla olympiáda 2022, tedy pár měsíců předtím, než se pod Karim Jalonenem ukončilo čekání na medaili.

Reprezentoval, právě on jako kapitán odpovídal na kousavé otázky, proč je toho tolik špatně. A lepší časy, které si sám tak přál nastartovat, začaly bez něj.

Má na pažbě sedm MS, dvě olympiády, nula medailí. „To je trochu blbé,“ přikývne Matěj Stránský. „Ale někdy prostě nechytnete dobu, Kovy a další kluci by si to zasloužili. Vidíte, jak je sport krutý,“ říká.

Kovářovi je nyní 34 let, tedy je o pět let mladší než Roman Červenka, kterého Rulík do svých plánů tuze rád zamotává.

V Zugu, ve špičkovém švýcarském celku, dělá kapitána, hraje v prvním útoku s Danielem Voženílkem. Nevyklízí pozice.

Jen si říkáte, že se do Rulíkova hokeje typologicky zrovna nehodí. Leda kdyby vypadl Červenka, Kovář by mohl někdy přijet jako lídr. Jinak? Spíš se dá čekat, že se jeho éra zavře.

„Trochu mě to mrzí za něj,“ přikývne i Voženílek, že tahle story je hodně krutá. „Bavili jsme se o tom spolu, vždycky když měl možnost na reprezentaci vyrazit, jel. Poslední velké akce ho míjely, teď pozvánky nedostává. Je to škoda, rád bych si s ním tady taky zahrál,“ přeje parťákovi zažít i něco jiného než jen maléry a čtvrtá místa.

„Do starého železa ani náhodou nepatří. Ve Švýcarsku má velké jméno, kvalitu pořád potvrzuje. Třeba to ještě přijde,“ říká Voženílek.

Teď má národní tým kliku ve dvou věcech. V Evropě se nachází velmi dobrý hráčský materiál, zčásti za to mohou velké extraligové závody mezi Spartou a Pardubicemi, kdy oba kluby dokážou zaplatit hráče, kteří by jinak zkoušeli dál štěstí za mořem. Druhým faktorem je, že kouč Rulík s touhle sestavou dokáže pracovat.

Každý systém nakonec někdo prolomí a překoná, což se ukázalo u Finů. Sbírali zlaté medaile, vrchol si prožili v roce 2022, kdy vyhráli olympiádu i domácí MS. Vypadali neporazitelně. Teď začínají zase od začátku a hledají novou cestu. Česko ji v elitní kategorii našlo a záleží, jak dlouho po ní dokáže jít, případně ji ještě uhlazovat a vylepšovat.