Rodí se nová česká hokejová DNA: Lepší, než čekáte

Často slyšíme věty, jaká je čest hrát za reprezentaci. A taky to, že je odměna natáhnout přes hlavu dres, který říká, že se jde hrát za Česko. Nic nerozporujete, protože se často jedná přesně o to klíčové klišé, které se sluší zahlásit, když hokejista přijíždí na sraz národního týmu. Tohle se přece říká.

Jen vidím jednu podstatnou změnu. Jako kdyby to přestávalo být klišé. Ti chlapi to regulérně začali myslet vážně, reprezentační turnaje je baví.

Ve čtvrtek přiletěl ze Stockholmu i jeden pádný důvod, proč. V týmu se cítí dobře, nováčci do systému rychle zapadnou. Kdo třeba nemá úplně ideální formu, v národním týmu vypadá daleko lépe než v běžných ligových zápasech, což je docela unikát. V kostce, hráči se v dresu se státním znakem rozvíjejí.

Porazit Švédy 4:1 v jejich nově otevřeném paláci nebyla jen tak obyčejná výhra. Soupeř nadupal sestavu téměř tím nejlepším, co se dalo po Evropě sebrat. No a Česko… Spíš zkouška, jak kdo obstojí.

Sice jde jen o obyčejný turnaj Euro Hockey Tour, dá se mávnout rukou, že to byl jeden zápas z mnoha. Ale právě tohle „jedno malé“ utkání ukazuje, jak se tvoří česká DNA. Principem je, že si přiznáte slabiny a najdete silné stránky.

Česko nemá hráče s nejvyššími dovednostmi ani nejžádanější beky na světě. Tenhle trend se tedy postupně trochu rovná, ale bude trvat, než ofenzivní obránci, kteří se blýskli v mládeži, dorostou. Není to urážka, jen konstatování faktu.

Silnou stránkou je bruslení a nasazení, boj. Takových hráčů má Česko dost, takže na nich taky trenér Radim Rulík staví. Dohromady jsou jeho týmy hodně protivné a hraje se proti nim dost špatně.

Pak vyniknou i detaily typu, že si dost fanoušků klepe na čelo, jak je možné, že jede na reprezentaci Jan Košťálek, který nemá vizitku ultra bojovníka. Navíc není tajemství, že Vítkovice z něj nadšené nejsou. Václav Varaďa ho dokonce po jedné třetině zápasu suše posadil.

Jenže proti Švédsku, tedy na vyšší úrovni, hrál mnohem lépe než v extralize. Kouč beků Marek Židlický ho v klidu vyslal i na oslabení, které v pohodě zvládl. Jako kdyby extrémní důvěra Košťálka zvedala na úplně jinou úroveň. To samé platí u Libora Hájka s Jakubem Zbořilem, pardubičtí zadáci vypadali na mezinárodním fóru rovněž jinak. Výrazně lépe.

Michala Kunce z Olomouce reprezentace zvedá na další výkonnostní stupeň, totéž se povedlo s Ondřejem Beránkem, který nyní vládne extraligovým střelcům a teď dostal volno.

Vidím v tom výhodu, že si Radim Rulík zkrátka bere hráče, kteří mu do systému pasují. Dokážu si představit, že s jeho náturou je k nim hodně přímý. Někdy jeho slova umějí bodnout, protože platí za velmi tvrdého kouče. Ale když si srovnáte, že upřímnost není nic osobního a jak vás dokáže zdrbat, stejně umí i pochválit, má vás.

Po každé akci národního týmu si ještě nechá sestříhat střídání každého hráče. Prohlédne, udělá si poznámky, vytočí hokejistovo číslo a proberou, co se systémově povedlo, co ne. Docela by mě bavilo tyhle hovory slyšet. Ale bohužel, to spíš začne orel kokrhat.

Když pozorujete chod kolem reprezentace, zaujme upřímnost. Někdy vás až napadne, že sledujete klubový trénink. Pryč je doba, kdy se chodí na trénink spíš jen sklouznout a hlavně se neutahat. Je vidět práce ve vysoké intenzitě, napřímo od trenérů slyšíte, když se něco nepovedlo, chválu, když věci běží podle plánu.

Důkazem, jaké klima u národního týmu panuje, je, jací hráči na reprezentační srazy jezdí.

Kapitánem výběru ve Švédsku je nyní Radan Lenc, třiatřicetiletý útočník, který poslední MS trávil jen mezi náhradníky. Volné léto s rodinou vyměnil za variantu, že bude připraven, kdyby někdo vypadl. Nedostalo se na něj, zlatou medaili nemá. V útoku poletuje i Petr Kodýtek, malinký bruslař, který reprezentační akce objíždí pátý rok v řadě a nikdy se nedostal do závěrečné nominace pro vrcholný turnaj. Stejně kývne a dorazí.

Éra plná slavných vítězství nebude trvat pořád. Jednou se trend otočí a ostatní země šlápnou zase Rulíkovi do plánů, jako to udělal teď on svojí koncentrací na detaily. Na tuhle dobu se teď kouč a jeho trenérský štáb musí chystat a věřím, že to tak i dělají. Přijde. Zatím si můžeme užívat, že Česko patří do evropské špičky. S Finy i Švédy hraje vyrovnané bitvy, někdy je porazí, někdy prohraje, ale nikdy se nejedná o jednoznačnou záležitost. Síly se vyrovnaly. Jestli Rulíkova cesta, kdy se dá z určitých individuálních hendikepů vylhat, funguje i na úplně nejvyšší úrovni, se uvidí za rok v únoru. V Itálii na olympiádě by měli nastoupit hráči z NHL.

Pro trenéry může být nakonec dobře, že teď Česko nemá pozvánku na turnaj čtyř národů, který začne příští týden v Kanadě. Budou moci pozorovat Finy, Švédy, Američany a Kanaďany v plné palbě, a přitom neodhalit vůbec nic. To může být ve výsledku výhoda.