Jágrův dres se stane nedotknutelný. Na Džegra vzpomíná jeho Presidento Czecho

V rozhovoru pro Seznam Zprávy bývalý ligový hokejista Lubomír Rys neskrývá radost nad tím, že Jágrův proslulý dres č. 68 bude v neděli večer navždy vyvěšen ve sportovní hale v Pittsburghu a fenomenální útočník se stane legendou.

Pro brzy 80letého muže to byly krásné časy, na které nedá dopustit. Život s Jágrem si pochvaluje. „Děkuju mu za všechno, co jsem s ním prožil, protože to bych sám nikdy neprožil. Viděl jsem skvělý hokej, podával si ruce s potentáty, slavnými hokejisty i dalšími sportovci. Cestovali jsme spolu, byl jsem třeba na Havaji nebo s týmem na audienci v Bílém domě,“ vzpomíná ve svém kladenském domku plném Jágrových fotek a dalších hokejových artefaktů.

Pittsburgh byl jeho nejmilejší štace, i když si rád připomíná i Washington a New York. „Byly to prostě krásné časy. Ve Washingtonu se mnou žila taky má žena Štěpánka a na všech třech místech i Jardova maminka Anička. Když odjela domů do Česka, tak jsem tam zůstal sám a měl vše na starosti. Hlavně dva psy a Jardu,“ směje se Rys.

Jak to celé začalo?

Jaromír měl po prvních dvou sezonách v Pittsburghu, vyhrál dvakrát Stanley Cup, když Rysovi zavolal Jágrův osobní kouč Marian Jelínek. „Řekl mi, abych letěl do Ameriky, protože Jarda potřebuje někoho k ruce – optimistického, veselého, chytrého, kdo je navíc z kladenského prostředí. Jarda byl mladý kluk, takže jsem měl být takový průvodce jeho života. Nakonec z toho bylo 15 let a já mu byl vším možným – s nadsázkou bratrem, sestrou, hlídal jsem mu psy, vozil jsem ho mercedesem na trénink, někdy mu vařil a večer s ním hrál playstation.“

Za tu dobu Lubomír Rys zažil s Jágrem například zisk pěti Art Ross Trophy pro vítěze kanadského bodování nebo jedné Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL.

V Americe byl Rys s Jágrem vždy celou hokejovou sezonu, kdy se hrála NHL. Na léto se pak spolu vraceli do Česka, na Kladno, kde různé akce se slavným hokejistou často pokračovaly.

Poprvé tenhle vtipný a vlídný chlapík do Pittsburghu přiletěl někdy v říjnu 1992. To už tam byl Jarda trochu otrkaný, mluvil anglicky. Jenže před tím to pro něj dlouho žádná pohoda nebyla. Když mladík přijel, musel se učit cizí jazyk, byl často smutný a chtěl se vrátit domů. Pak naštěstí přijela paní Jágrová. „Nakonec se naučil anglicky plynně a já byl rád, protože jsem sám neuměl a pořádně to nezvládám dodnes. Umím dvacet slov. Prostě jsem to tam nepotřeboval. Vše, co bylo potřeba, mi řekl Jarda. Byla to někdy legrace, Anička Jágrová mi říkala, ‚Čužáku‘, to není možné, já mluvím anglicky a nedomluvím se a ty anglicky nemluvíš a všechno si domluvíš.“

V Pittsburghu to prý bylo nejlepší. Do slavné Mellon Areny chodil Rys skoro na každé utkání. Bylo tam hodně Čechů, jak v týmu, tak i vůbec ve městě. „A já si to užíval, protože jsem byl vedle toho nejlepšího hokejisty. Všichni mne tam znali a hokejisti mi říkali v kabině ‚Presidento Czecho‘. Byl tam s námi Šlégr, Straka, Lang, Melichar, Beránek, Hrdina a pak i Hlinka. Úžasná česká parta. V kabině a na hřišti se samozřejmě mluvilo anglicky, ale když chtěli kluci o někom z hráčů mluvit, tak řekli jeho číslo česky.“

Lubomír Rys chodil s kluky i do kabin. Hned si všiml skříněk se jmény hvězd jako Kasparaitis, Barrasso, Francis a samozřejmě Jágr. Ale hned vedle Jardy byla skříňka beze jména. „Koukám na to a povídám si, to tak nemůžu nechat. Šel jsem do byra a napsal na lísteček Lubomír Rys č. 19, které jsem nosil, když jsem hrál na Kladně. No a zašoupl jsem to do skříňky hned vedle Jardy. Asi mi neuvěříte, ale celou tu dobu, co byl Jarda v Pittsburghu, to nikdo nesundal. Možná si zprvu říkali, teď přijde nějaký borec s č. 19, nějaký Rys. A pak to tam nechali. Asi i proto, aby si nerozhněvali velkou hvězdu ‚Džegra‘.“

Lubomír Rys si tohle všechno nenechal pro sebe a sepsal vzpomínky do knížky Obsluhoval jsem hokejového krále. Vzpomíná na nejrůznější momenty, kdy byl třeba ve vířivce s Mario Lemieuxem, Ronem Francisem a dalšími hokejovými hvězdami. Pak jsem k tomu přidal ‚Básně psané hokejkou‘, je to taková pocta Jardovi a všem, které jsem tam potkal,“ říká Rys.

Jaký Jarda Jágr byl? „Fajn, hodný kluk. Dnes je možná někdy vážný, ale tehdy byl hravý a veselý. Jednou si vyrazil zub a měl ho přilepený. V salonku na letišti se pak něčemu tak smál, až mu ten zub vypadl. Existuje fotografie, jak ho společně hledáme na zemi a Jarda se tomu směje. Já mu vždycky říkal, vlídným slovem projdeš celým světem. Ale s kloboukem na palici jen do Unhoště, dál ne. To si Jarda pamatuje dodnes.“

V Pittsburghu byl slavný hokejista i jeho průvodce pořád obklopený fanoušky. „I když se Jarda objevil v obchoďáku s naraženou čepicí, stejně ho nakonec poznali a hned vykřikli ‚Džegr‘! A už to bylo. Byl ale vždycky hodný, nikomu neodmítl podpis ani fotografii. Dával peníze i bezdomovcům. Udělal to tak, že je dal mně a já to za něj vyřídil.“

Samostatnou kapitolou byly Jágrovy dlouhé vlasy, které dotvářely jeho image. Účes „na Jágra“ nebo-li „mullet“ si prý ale Jarda málokdy nechal upravovat u kadeřníka. Rys vzpomíná, jak mu je střihala maminka nebo prostě někdo v kabině.

Málokdo ví, že v Pittsburghu taky trochu kouřil. Ale kouřil tak, že cigarety vůbec nešlukoval. Měl to asi jako takovou image.

Jinak v Americe fenomenální hokejista žil vlastně docela jednoduchý život. Trénoval, hrál, jedl a spal. Doma v Pittsburghu si na zahradě rád hrál se svými dvěma psy. Rys ho vozil mercedesem na tréninky nebo na zápasy a pak zpět domů. Často s ním zůstal stát před domem, aby hráče nevzbudil a on se mohl vyspat.

Spíš výjimečně chodil Jágr do restaurace, nejraději jedl doma, ale nějakou sportovní dietu tenkrát nedodržoval. Měl rád domácí českou stravu. „Proto mu hodně vařila maminka Anička. A když odjela, tak jsem mu občas vařil i já. Jednou to bylo kuře na paprice, ale než jsem ho uvařil, tak bylo deset telefonátů domů, co tam ještě mám přidat. Taky třeba guláš, ten umím dobrý. K tomu knedlíky z prášku, protože v USA se jinak udělat nedaly. Jednou Jarda přišel za mnou, jestli mi knedlíky nezbyly. Už jsem měl jen omáčku, tak si ji Jarda vzal a chlebem ji pak vytíral.“

Jak Jágr obecně rád spal, tak večer byl prý nespavec. Když přijeli kamarádi, všichni hráli karty – třeba s Ivanem Hlinkou nebo Marianem Jelínkem. „Někdy koukal na filmy, ale hlavně jsem se kvůli němu musel naučit playstation. Já byl Manchester United a on byl Arsenal. Výjimečně jsem i vyhrál. Ale někdy jsem byl skoro až naštvaný, protože jsme hráli až do noci. On pak spal do půl desáté, ale já už musel být od osmi vzhůru. Pak jsem se s ním vrátil z tréninku, myslel jsem, že si odpoledne odpočinu, ale moje žena Štěpánka hned ‚Čužáčku, jdeme nakupovat‘. Tak jsem s ní šel nakupovat. Vrátil jsem se domů, večeře a pak hned zas ‚bum ke strojům‘ - playstation.“

Nebo klidně v noci v den zápasu Jaromír šlapal 20 minut na trenažeru. „Strašnou silou. Já bych to vůbec neušlapal, ale jemu to vyhovovalo. Byl v tomhle dost atypický.“

Zajímavé prý pro Lubomíra Ryse bylo sledovat, jak Jaromír trénuje. Hlavně v létě, když nebyla sezona. „Hráli jsme dost tenis, ale přišlo mi, že až tolik vlastně nemaká. Čekal na září, až do toho kolotoče znovu naskočí. Doma si spíš po sezoně orazil. Víc pak začal trénovat, když hrál za New York. Na pokoji měl hokejku s činkou a pořád s ní kvedlal, chodil hodně i do posilovny. Možná i proto dodnes hraje, protože je trochu odpočatější.“

Co Jágra bavilo, bylo sledování dalších sportů. Rys s ním chodil na baseball nebo na basket. „V New Yorku sedával hned u čáry i Jack Nicholson. A my byli jednou hned vedle něj.“

Obrovský zážitek byl pro Lubomíra Ryse památný zápas Tyson versus Holyfield v listopadu 1996. Do Las Vegas letěl Jaromír Jágr s Ivou Kubelkovou, Marianem Jelínkem a Rysovou ženou Štěpánkou. Lístek stál 1000 dolarů, ale na černém trhu ho nabízeli za 5000. Lubomír Rys prý říkal z legrace Štěpánce, že by ten její lístek mohli prodat a koupit si do domu v Kladně za ty peníze nová okna.

„Utkání začalo, seděli jsme přímo proti ringu. Ve třetím kole pak najednou Tyson ukousl sokovi to ucho. Nastala mela, Holyfield se s tím nechtěl smířit, do toho rozhodčí, ochranka, policie, pěkně se to tam mydlilo.“

Česká společnost kolem Jágra se pak rozhodla jít do kasina. Ale ani tam nebyl klid. Sotva se usadili na karty, najednou kolem nich někdo spustil palbu. „Všichni se vrhali na zem, my byli hned pod stolem. Nakonec tam zůstali dva mrtví a plno zraněných, prostě se postříleli kvůli jedné krásné černošské holce. Nám se naštěstí nikomu nic nestalo. Já se snažil chránit Jardu a Štěpánka ležela s tou černoškou, což mi potom pěkně vyčetla. Že jsem chránil Jardu a na ni se vykašlal. Já jsem to omlouval tím, že kdyby mne zastřelili, tak se Jarda o Štěpánku postará.“

Jágr si v kasinech rád zahrál Black Jack. Rys s ním létal občas do Las Vegas, ale častěji do Atlantic City, což nebylo tak daleko.“ Jednou jsme jeli na soukromé letiště, kde byl tryskáč pro pět lidí a za 50 minut jsme byli v Atlantic City. Tam na nás čekala dlouhá limuzína, v koupelnách hotelu zlaté kohoutky. Pamatuji, jak jsem jednou hrál s paní Gretzky, kousek vedle seděl Al Pacino. Nebo basketbalová esa. Michael Jordan měl před sebou pět 25 000 dolarových žetonů.

Když hrál Pittsburgh play off s Philadelphií, Jágr vyslal svého přítele napřed linkovým letadlem. „Tehdy byli Flyers neskutečně silní, elita. A představte si, že naši vyhráli dva zápasy a vedli. To bylo něco. Obrovská radost. Vběhnul jsem do pittsburghské kabiny a Jarda mi řekl, že poletím s nimi jejich tryskáčem. To byla velká pocta, protože tam normálně nikdo neměl přístup, jen trenéři, výbor, lékaři… a já najednou seděl na prvním sedadle s Ivanem Hlinkou.

Když jsme přistávali v Pittsburghu, tak tam bylo velké haló, houkačky, moře lidí. Protože porazit Philadelphii v play off, to bylo něco. Panovalo obrovské nadšení. Letuška otevřela dveře a kluci na mne křičeli, abych šel první. Tak jsem šel, na schůdkách jsem udělal Havla, prostě nádhera. Akorát to nakonec nedopadlo dobře. Hrdina mi ještě v letadle říkal, to by bylo, abychom je ještě dvakrát neporazili. Jenže už jsme je neporazili a byl konec.