Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Nikdy jsem nekalkuloval s tím, že Martin musí hrát NHL. Chtěl jsem z něj hlavně sportovce. Ale viděl jsem, že je ctižádostivý. Šli jsme postupnými kroky. Vždycky je potřeba určit míru. Jeho jsem musel spíš brzdit,“ vzpomíná Martin Nečas starší.
Jeho syn se za šest let v zámořské NHL vypracoval v dresu Caroliny Hurricanes mezi nejlepší české hokejisty. A v těchto dnech v Praze válčí o medailový sen na domácím mistrovství světa.
Martin Nečas starší (vlevo) s koučem Martinem Sobotkou pomáhali s rozletem kariéry útočného esa.
Pro velký svět hokeje přitom vyrůstal tady. Na zimáku ve Žďáru nad Sázavou. Ostatně velká fotka 25letého útočníka na dveřích fanshopu nikoho nenechává na pochybách.
Místní áčko Plamenů hraje třetí nejvyšší soutěž v Česku. Teď na startu léta je dávno po sezoně. Dvojice hráčů zrovna klábosí s koučem Martinem Sobotkou a v kanceláři s výhledem na skromné ochozy podepisují nové kontrakty. I pod dohledem generálního manažera a jednatele klubu Nečase staršího.
Zimní stadion ve Žďáru nad Sázavou.
Vedle vstupu na zimák stojí řada beček od piva, ve zhasnuté hale za mantinely leží čtyři pneumatiky od auta. Letitější stadion už vyhlíží dohodnutou opravu.
Ale nenechte se zmást, právě v těchto kulisách pravidelně vyrůstají nejlepší hokejisté pro reprezentaci. „Však vidíte,“ ukazuje Nečas starší ke stropu haly. Visí tam dresy mistrů světa z roku 2010 Tomáše Rolinka, Petra Vampoly i Petra Koukala.
Taky k nim malý Nečas vzhlížel. Brusle si oblíbil už ve dvou letech. „Pamatuju si, že jsme prolézali sportovní obchod. Nazul se tam do kolečkových bruslí a s nadsázkou z nich už neslezl. To bylo v létě a v zimě dostal i klasické brusle. Byl zarputilý. Když mu něco nešlo, nedalo mu to a chtěl se to za každou cenu naučit. Snažil jsem se mu jít vzorem,“ vzpomíná Nečas na úplné začátky slavného syna.
Silný hokejový ročník ze Žďáru nad Sázavou.
Mladého Martina bavily všechny možné sporty. „Později třeba hráli u supermarketu na oploceném hřišti s kluky šest hodin v kuse hokej s míčkem. Koupili si basu kyselek. My jim tam dovezli oběd, vůbec nechtěli domů. Měli super partu,“ vrací se Nečas do minulosti.
Jak se mění výchova šampionů
V partě přitom byli další budoucí slavní hokejisté. Znalci na starých fotkách poznají útočníka s 56 starty v NHL Martina Kauta nebo Tomáše Havránka, extraligového mistra s Kometou Brno. A mezi nimi taky kouče Sobotku, který stál na startu většiny jmenovaných hráčů.
Sobotka také vnímá, jak moc se přístup k mládežnickému hokeji mění. „Dětem hodně schází všestrannost. V některých zemích se rozhodují třeba až v deseti, co za sport si vyberou. Tady rodiče pošlou dítě v pěti na led s tím, že z kluka musí vyrůst hokejista,“ popisuje Sobotka.
V klubu mají osm mládežnických týmů. Pořádají pravidelné nábory.
Nečas starší mládežnický hokej vnímá z pozice manažera i otce úspěšného hráče. „Největší problém vidím v tom, že rodiče jsou často víc ambiciózní než jejich děti. Někdy se stane, že jdou přes závit a dítě vyhoří. Taky nemůžu být inženýr, ale byl jsem profi sportovec,“ zdůrazňuje někdejší lyžař.
„Je důležité, aby se udělala parta, jak mezi hráči, tak rodiči. Dneska kolikrát rodič vidí miliony z NHL, ale ta cesta je hodně trnitá. Z pozice trenérů bychom potřebovali větší klid od rodičů. Snaží se do toho hodně mluvit,“ srovnává Sobotka s uplynulými dekádami.
Podle Nečase se v každém ročníku mezi rodiči najde „blázen,“ který začne třeba už u prvňáků trénink dítěte příliš hrotit. „Jdou šestkrát týdně na led. Děcka vozí po republice jak medvědy na cirkuse. Takové dítě má pak samozřejmě náskok,“ popisuje Nečas.
Bolest? Přestupy už v žácích
Velkou bolest českého mládežnického hokeje vidí v brzkých přestupech už v žácích. „Svaz by měl zatrhnout přestupy malých dětí. Když malého kluka hodíte do auta a jezdíte s ním jinam, úplně jej vytrhnete z kolektivu. To je zmar,“ míní.
A vzpomíná, že i jeho syna už brzy lanařily extraligové kluby. „Z Třince nebo Pardubic se ozvaly už někdy v sedmé třídě. Namítal jsem, proč by měl jít pryč? Zdálo se mi, že trénuje na dobré úrovni. A věděl jsem, že tady mám dobrého trenéra,“ ukazuje na Sobotku.
Podle Nečase ostatní rodiče uvěřili, že je to správná cesta a z Vysočiny odešli až v juniorském věku. Víc hráčů pak prorazilo do profi hokeje. „Ukažte mi, kolik mančaftů v republice to má,“ chválí početnou základnu úspěšných odchovanců.
Konkurence levnějších sportů
Když oba přemítají, co se za posledních 20 let v přístupu k hokeji změnilo, zdůrazňují i konkurenci dalších sportů. „Hodně nahoru šel florbal, ale děti hrají třeba i frisbee,“ popisuje Nečas.
I tak mají ve Žďáru osm mládežnických celků plus A tým. Dohromady okolo 200 hokejistů. Rodiny nejstarších mládežníků platí na příspěvcích 13 tisíc korun ročně, mladší začínají na nižších jednotkách tisíc.
„Když to řeknu blbě vůči hokeji, je určitě spousta lacinějších sportů. Ve Žďáru máme taky fotbal, basket. Kdyby byly všude stejné příspěvky a stačilo koupit třeba jen cvičky, tak bychom dětí měli víc. Základ všeho je, abychom měli k dispozici pro děti třeba padesátku, stovku výstrojí,“ přemítá Sobotka. Součástí výstroje jsou třeba helma, brusle, kalhoty, hokejka. Vyjdou na vyšší tisíce korun. A dorůstající hokejisti je musejí často měnit.
Dobrý trenér stojí ročně půl milionu
Právě menší kluby těžko hledají peníze do rozpočtu. Klub z Vysočiny na dotacích od kraje, města či Národní sportovní agentury (NSA) dostane ročně maximálně nižší jednotky milionů korun.
„Od města jsme nedávno dostali na mládež 1,2 milionu korun, od NSA 400 tisíc. Vezměte si náklady na dopravu, rozhodčí. A když chcete kvalitně trénovat, musíte kouče zaplatit. Na profesionálního trenéra potřebujete minimálně půl milionu ročně. Takové ale potřebujete třeba tři, čtyři,“ zdůrazňuje Nečas.
Nekvalitně připravený trenér může totiž vštěpit mladým hokejistům špatné návyky.
Největší současná hvězda z líhně Plamenů na dvěřích klubové prodejny.
A jaká je Nečasova rada pro výchovu kvalitních hráčů? „Musí se toho sejít víc. Nehrají individuální sport. Chce to dobrou partu rodičů. Kluci musí mít respekt a pokoru ke všem spoluhráčům v týmu. A hlavně k trenérovi. Když dneska vidím, co se někdy děje ve škole… Děti se chovají strašně, protože to vidí doma. Rodiče často špatně smýšlejí o učitelích, trenérech. Podkopávají autority,“ přemýšlí.
Mluví zapáleně. Máchá rukama, levačku má obalenou sádrou. „Zlomil jsem si malíček. Třeba to přinese štěstí,“ připomíná s úsměvem Jágrovu „zlatou zlomeninu“ z vítězné Vídně 2005.
„Očekávání je velké, ale znáte to. Záleží na jednom zápase. Když ho zvládneme, věřím, že pak medaili uděláme,“ loučí se.
Za pár minut míří i se svými rodiči na synův ostře sledovaný zápas s Kanadou.
„Předešlý zápas vzala manželka i ty svoje. Je to super. Tohle je taky hodně důležité – naučit děti respektu, že si váží rodičů. Prostě, jak se chováte vy, tak se chovají vaše děti,“ dodává otec české hvězdy NHL.
