Z útočníka televizním expertem: Velké minely, někteří rozhodčí se mi nelíbí

Dopoledne stráví doma s dvouletou dcerkou, pak se svědomitě připravuje a vyrazí do nedaleké vítkovické arény. Už bez výstroje. Rostislav Olesz v 38 letech poznává hokejové zápolení v roli experta České televize.

„Všechno je dobré, až si pak říkám, že se něco zákonitě pokazí. Musím to zaklepat,“ pochvaluje si novou životní etapu.

Přechod do role televizního experta si užíváte?

Nazývám to „kluk z oboru“, a ne expert. Dávám pohled z oboru na momentálně nejlepší hráče, co nejsou v play-off v NHL. Je to zábava a hlavně je to úžasné, zvlášť pokud to porovnám s tím, když jedu komentovat Chance ligu. Jako když půjdete do boxu formule 1 a pak na traktoriádu. Rychlost střely, bruslení, nahrávky, zpracování, pobyt s pukem na ledě, kolik kilometrů jste ujel s ním a kolik bez puku… Kvantum informací, které můžete předat divákovi, je tak velké, že se to nedá srovnat. Zázemí pro novináře je na jiné úrovni.

Musel jste si jako kluk z oboru na něco zvykat?

Musíte dbát na přípravu, hodně se učím od profesionálů, to jsou komentátoři. My kluci z oboru dáváme svůj pohled. Nejtěžší je, když jsou zápasy, ve kterých se nic neděje a za stavu 0:0 to podáváme jako krásný hokej pro diváka, který je 5:5.

Přípravu si jako stará škola píšete na papír, nebo do tabletu?

Zkoušel jsem tablet, ale nevyhovuje mi. Radši si udělám zápisek. Baví mě to, na stanoviště vám to centrum statistik nosí vytištěné každou třetinu. Před zápasem mám pět šest listů. Na iPadu je to komfortnější, ale když potřebuju něco srovnat, vytáhnu si papír. Spoléhám se na to.

A co se týče mluveného slova, absolvoval jste kurzy artikulace, fonetiky?

Kurzy jsem nenavštěvoval, ale mám zpětnou vazbu, nechávám si radit. Ze začátku jsem mluvil potichu, takový uklidňující tón, vlny na spaní. Snažím se mluvit nahlas, srozumitelně a neopakovat slova, aby to bylo zajímavější pro diváka. Někdy se zakoktám. Teď jsem hodně zápasů komentoval s Ondrou Zamazalem, udělali jsme si koutek pravidel. Snažíme se to uvést co nejpodrobněji.

Zůstal vám i typický smysl pro humor.

Na první schůzce mi Robert Záruba řekl základy pravidel České televize, co se týče vulgarismů, sexismu a tak dále. Říkal mi, že mě v ničem neomezuje, ať jsem přirozený, svůj: Mluv, jako když si s námi na pivu. Ale bez toho „vole“. Pro diváky je srozumitelnější.

Podobně do toho vpadl i Jakub Voráček.

Komentuji zápasy z Ostravy, kryjeme se, ale díval jsem se na to zpětně, protože mi žena říkala, že to i malého zaujalo. Přesně vím, v jaké roli se ocitl. Také brzdím emoce mimo mikrofon, kdy se postavím, začnu tleskat, protože mě ta akce nadchne. Má výhodu, že spolukomentuje českou reprezentaci, kluky zná, tak ho to strhne. Mně se to stalo třeba při zápase Amerika–Švédsko. Ale je tam i opak. Například když hráli Slováci s Polskem bez pohybu, bez všeho. Všichni se těšili na plnou halu, jak budou diváci šílet, ale 50 minut byla komorní atmosféra oproti tomu, co dokázali Poláci předvést v premiéře.

Šampionát se těší vysoké návštěvnosti. Jaké z něj zatím máte dojmy?

Potkal jsem pana Handla, ředitele ostravské arény. Zažil jsem ho ve Vítkovicích a pochválil jsem ho, protože zázemí pro hráče i média je výborné. Atletická hala se proměnila ve velké media centrum. Řekl jsem mu, ať pochválí i lidi pod sebou, je to úžasné. Pokecám s paní vrátnou a se sekuriťáky a vidím, jak se točí. Z organizace jsem nadšený. Prahu nemůžu hodnotit, ale asi to tam taky nebude špatné, ne?

A hokejová kvalita?

České výkony jsem neviděl, ale už před mistrovstvím jsem říkal, že základní skupina je jedna věc. Tlak veřejnosti a médií, co mají hráči na sobě, druhá. Hodnocení bude až po mistrovství světa. Beru to tak, ať se v základní skupině hlavně připraví. Ano, nedali přesilovku pět na tři, ale to se pořád mohou zlepšit. Fandím jim. Nebudu je zatracovat, kdyby klopýtli. Důležitý zápas teprve přijde. Hlavní je postoupit mezi čtyři. Pak se uvidí, co se bude dít. To je sport.

Jak moc se upínat k Martinu Nečasovi a Davidu Pastrňákovi?

Hráče vybíral plný autobus realizačního týmu, kde je šofér Radim Rulík. Nemyslím si, že jejich výběr se zakládá na tom, že Carolina vypadla a Boston vypadne, že drží palce ostatním, aby naši hráči vypadli, přijeli na mistrovství světa, a tím pádem budeme zachráněný národ. To ne. Síla týmu je, tohle by byly zbraně navíc, které nás mohou poposunout k úspěchu, jejž všichni chceme. Strašně se mi líbí, jak v Praze chodí na hokej pan prezident Pavel, který byl i na střídačce.

Mezi největší hvězdy turnaje patří osmnáctiletý Kanaďan Connor Bedard. Řeší se, jak neslaví své góly, přitom pokerová tvář je pro něj typická i v zámoří.

Kanadu tolik nemohu vidět, jsem úplně unešený ze hry Švédů, ale abych odpověděl: Connor Bedard je hokejová výjimečnost – jak hraje, kolik mu je let. Že neslaví góly? Dobrá, dá góly Británii nebo Dánům. Až přijdou klíčové zápasy, nemyslím si, že když dá gól, pojede s hlavou dole. Tak neslaví, no.

Jeho hokejové umění vás dostalo?

Kdo to hrál, tak sleduje jeho dovednosti – práce s pukem, jak vidí a čte hru, střílí, dělá kličky, někdy takové netypické pro hokej. Opravdu výjimečný.

Potvrdil to i v první sezoně v NHL: 68 zápasů, 61 bodů…

Každý by si to přál. Je to skvělé.

Také jste působil v Chicagu. Je organizace Blackhawks něčím specifická?

To už je dávno pryč. Byl jsem tam chvilku, ale každá organizace v NHL je trošku jiná. V té době jim opravdu šlo o hokej a výsledky na prvním místě. Všude probíhají kondiční testy, kolik má kdo procent tuku, kolik zvedne závaží, našlape na kole. A tam tehdy kondiční trenér říkal: Připravte se na hokej, na sezonu. Když řeknu, co budu testovat, připravíte se jako atleti, ale vy jste hokejisté. Chci, abys byl výborný na ledě, silný, dynamický a udýchal to. Tím se odlišovali. Hráli nejlepší hokejisté, ne ti nejlepší v testech. V extralize dělají z kluků hodně atlety.

Jak moc Chicago žije hokejem?

Když jsem hrál na Floridě proti Chicagu, ještě tam nebyl boom, nechodilo tolik lidí, ale potom se to zlomilo před sezonou, než vyhráli Stanley Cup 2011. Najednou začala chodit plná hala, město tím žije a sehnat lístky bylo téměř nemožné. Amerika je tak velká, že základnu si najde pro více sportů.

Pod palbou kritiky jsou po úvodu šampionátu rozhodčí. Váš pohled?

Na mistrovství světa mají nějaký systém, jenže rozhodčí to pískají asi podle toho, jak jsou zvyklí ve svých ligách. Tím pádem vznikají situace, že v jednom zápase to pískají a ve druhém ne. Není to dobré, někteří rozhodčí se mi nelíbí. Největší rozdíl je v čárových. Čeští čároví jsou skvost – umí vyhodnotit situaci v šesti, ofsajdy, zakázané uvolnění. Kdežto cizinci dělají velké minely. Třeba zápas Švédsko–Polsko za stavu 2:0, kdy Dahlin vyhodil puk v oslabení a nedostal trest za zdržování hry. Čtyři rozhodčí, a ani jeden to neviděl, což je katastrofální pro hokej, pro Poláky, kteří mohli hrát přesilovku pět na tři, zdramatizovat to. Bylo jim strašně ublíženo, tohle se kumuluje. Je tam hodně sekání na technické hráče, rychlejší týmy. Drobných faulů je hodně.

A nepískají se?

Tři se nepísknou, čtvrtý ano. Snaží se to vypilovat. Viz posouzení videa první den – na jednom gól platil, na druhém neplatil. Ale viděl jsem, jak pískli faul, který nebyl, podívali se na video a odvolali ho. Umí to vzít zpětně, i když ne vždy mohou svůj verdikt změnit.

Vy jste si to také s píšťalkou zkusil. Láká vás to ještě, nebo jste dráhu rozhodčího zavrhl?

Nezavrhl, ale je to zase úplně něco jiného, těžkého. Musel bych si hodně zvykat. Časová náročnost je podobná jako u hráče. Sledovat hru 60 minut je těžké. Když hrajete, přijedete na střídačku, vydechnete. Když jsem pískal, stalo se mi, že jsem clonil brankáři.

V této sezoně jste nastupoval ve druhé lize za Nový Jičín. Bavilo vás to?

Už ne, děkuji. Druhá liga končila ještě později než extraliga. Po práci, trénujete čtyřikrát týdně a večer máte zápas dvakrát týdně, zbývá vám jeden den volna. Neříkám, že bychom se měli jít vyprdět, ale je to náročné i s cestováním. Poděkování všem městům, která udrží druhou ligu, manažerům, kteří seženou peníze, hráče. Ale druholigoví nadšenci ani nechtějí hrát proti profesionálům, kteří chtějí postoupit, mají čtyři pětky, přebruslí vás a po první třetině vedou 4:0.

Stačilo?

Ano. Jsou tam kluci, kteří nejsou schopni se dostat do první ligy, natož do extraligy, a dají vám krosček do lopatek zezadu. Začne ještě po vás vulgárně řvát, a kdybych po něm skočil, tak v médiích bude, že si Olesz vylévá zlost. Na rozbruslení po mně jeden inteligent střílel puky, to nemáte zapotřebí. Ani nechcete dohrávat hráče a něco si dokazovat. Chtěl jsem se s kluky zasmát, ne se s někým prát.

První ligu jste už hrát nechtěl?

Nedá se v ní postoupit. Kdyby byl přímý postup do extraligy, má první liga větší úroveň, přitáhne více jmen, sponzorů, byla by zajímavější pro lidi. Pak bych do ní šel hrát, protože bych věděl, o co hraju. Ale v baráži nemáte moc šanci. Celkově to je s cizinci a tabulkami nastavené tak, že se hokej zabíjí sám. Přivázal si na kotníky betonové kostky a skočil do vody. Převažují ekonomičtí hráči než kvalitní. A to je proto, že kluby mají jistotu, klid.

Takže se už jen sklouznete někde pro zábavu?

Se synem, na soutěžní zápas už to nevidím hlavně kvůli času.

A kdo vyhraje šampionát?

Vidím jen ostravskou skupinu. A Švédové jí prochází opravdu suverénním způsobem, pak je tam Amerika… Slováky jsem trošku favorizoval, když jsem viděl, jak postavili tým. Ale hledají se. První útok se totálně trápí, bez rychlosti. Jestli si promluví, změní nastavení, dynamiku, aby jim to začalo jezdit, tak mají šanci na úspěch i oni.

Ani Juraji Slafkovskému to zatím moc neklouže?

Má od nás velkou kritiku. Co jsme od něj čekali, jak hrál na olympiádě, tak bych neřekl, že mu to neklouže, ale ani nechce klouzat. Kdyby tak silový hráč nabral rychlost, jakou může, tak silou projede přes soupeře, odstaví je, ale vestoje za bránou nebo ve středním pásmu to nepůjde. Vynikající Libor Hudáček má hodně bodů na turnaji jako v sezoně v Třinci. Ale na mistrovství světa má pobyt na ledě před střídáním minutu, to v tomhle tempu nemůžete udýchat. Něco je špatně. A když to správně nepojmenují, tak mají problém. Ale samozřejmě jako aspiranta na titul musím říct Česko.