Trenér hokejistů zahynul pod koly náklaďáku. Tým poprvé porazil ruskou mašinu

Rok 1961 nevěstil pro československou reprezentaci nic dobrého.

V posledních letech se na světovém fóru Čechoslovákům příliš nedařilo. Na sovětské roboty nestačili, lepší byly i kanadské výběry, které začala kolébka hokeje skládat z nejlepších amatérů a reamaterizovaných profesionálů, a pokořit československé výběry dokázali často i Švédové či Američané. A do toho vstoupily ještě další nečekané domácí problémy…

Konec 50. let už sice nebyl tak šílený, jako jeho začátek, který odnesla většina tehdejších reprezentantů pobytem ve vězení za zločiny naprosto vymyšlené. Že by ale hokejistům nehrozily rozličné tresty, to se rozhodně říct nedá.

V lednu roku 1959 bojovala o svůj první titul v nejvyšší soutěži poměrně nečekaně, ale zcela zaslouženě, Plzeň. 4. ledna v Ostravě předvedla husarský kousek, přestože ve 24. minutě s Vítkovicemi prohrávala už 0:4, duel zázračně otočila a po výhře 5:4 hráči dlouho do noci slavili. Za prvním Kladnem byli jen o 3 body druzí. Oslava to tehdy v ostravském hotelu byla velmi bujará a příliš se nelišila od toho, jak dokázali mnohem později hýřit třeba čeští fotbaloví reprezentanti v hotelu Praha.

Problém nastal ráno u snídaně, hráči si totiž vesele vyprávěli o dívce, která se „oslav“ zúčastnila. Jenže to neměli dělat! Jeden z přítomných číšníků byl totiž jejím přítelem a hned poté, co všechno vyslechl, na svou slečnu udeřil. Ta si svou původně prý dobrovolnou účast na večerní akci v mžiku rozmyslela a výsledkem bylo obvinění ze znásilnění!

Nakonec za něj skutečně padly nepodmíněné tresty! Vězení na dobu od 15 měsíců až do dvou let obdržela před soudem čtveřice plzeňských hráčů Šuchman, Taflík, Štogr a Vinš a podmínku pak dostal nejmladší z dotčených Uher. Mezi odsouzenými nechyběli ani uvažovaní reprezentanti. Nakonec ale nikdo z dotyčných hráčů do vězení nenastoupil. V roce 1960 totiž vyhlásil prezident Novotný amnestii, která se vztahovala i na jejich tresty. Nicméně plzeňský sen o titulu se tehdy rozplynul a odsouzení hráči mohli na reprezentaci definitivně zapomenout.

A aby toho tehdejší justice neměla málo, v srpnu roku 1960 vynesl lidový soud velké tresty v rozsáhlé sázkařské aféře. Nelze si ji představovat jako dnes, tehdy musel výherce trefit celý tiket 10 předepsaných zápasů napříč sporty. A některé filuty tak napadlo, že by si mohli přilepšit tím, že dohodnou výsledky vypsaných, často jen přátelských, zápasů. Vše ale prasklo a z hokejistů aféru odneslo tresty 12 hráčů Sparty včetně Zábrodského, Guta či Tikala, 11 hráčů Kladna včetně Kulíčka, Bacílka či Jiříka, 5 hráčů Chomutova, 3 hráči Tatry Smíchov a 3 hráči Karlových Varů.

Nejhorší trest si od soudu odnesl už bývalý brankář Sparty a dříve i reprezentace Jiří Hanzl. Při domlouvání sázek byl víceméně jen kurýrem, protože vlastnil auto, určitě nebyl organizátorem. Přesto byl odsouzen ke třem letům vězení. Odseděl a odpracoval na různých stavbách nakonec 30 měsíců, přičemž někteří slavní, ale režimu povolnější reprezentanti, kteří ony podvody skutečně organizovali, dostali často jen zákazy na několik sportovních utkání.

Pro mistrovství světa 1961 nicméně všichni výše jmenovaní nemohli být v nominaci.

Že nebyli k dispozici někteří hráči, to je jedna věc, bohužel záhy přišla reprezentace i o svého trenéra.

Tím byl už druhou sezonu bývalý kouč brněnských mistrů republiky Eduard Farda. Ten definitivně skončil v klubu a od sezony 1960-61 se věnoval naplno už jen reprezentaci. Pečlivě sledoval hráče a objížděl celou republiku. 25. ledna 1961 ve 22:30 minut na silnici mezi Stupavou a Malacky, kudy se vracel z Bratislavy domů do Brna, dostala jeho Škoda Octavia smyk a skončila pod koly naproti jedoucího nákladního vozu Tatra 111.

Spolujezdec rozhodčí Bartík nehodu přežil, Eduard Farda bojoval o život, ale po převozu do nemocnice svým zraněním ve 46 letech podlehl. Zůstala po něm manželka Ludmila a tři synové - Eduard, Richard a Jiří. První dva si zahráli dokonce i československou nejvyšší hokejovou soutěž a Richard to dotáhl až do reprezentačního dresu a k titulu mistra světa.

Na Fardovo trenérské místo se po jeho smrti v těžké situaci a nedlouho před šampionátem nikdo moc nehrnul. Nakonec se tak kormidla ujala dvojice Zdeněk Andršt - Vladimír Kostka, která neměla prakticky žádné trenérské zkušenosti. Andršt hrával v 30. letech rok ligu za Slavii, jinak byl hlavně dlouholetým funkcionářem svazu a Kostka byl zejména vynikajícím hokejovým teoretikem a profesorem na FTVS. Jejich o mnoho jmen nuceně ochuzený výběr pro švýcarský šampionát tak obsahoval třeba i tři hráče druholigových Vítkovic! Jedna důležitá věc se ale trenérům podařila – k návratu do reprezentace po čtyřech letech přesvědčili zkušenou a nejspíš stále nejlepší útočnou dvojici ligy z mistrovského Brna – Vlastimil Bubník, Bronislav Danda.

Přesto československému výběru takřka nikdo nevěřil a při odjezdu kdosi utrousil, že úspěch bude i páté místo a výhra nad tehdy ještě hodně slabými Finy. Jenže, všechno bylo jinak! Československo zdolalo nejen Finy 6:0, ale i USA 4:1, západní Němce 6:0, východní Němce 5:1 a Švédy 5:2! Ta nejzásadnější výhra pak přišla 7. března 1961, tehdy totiž Čechoslováci poprvé na velkém šampionátu dokázali skolit i ruského obra! Výhra 6:4 byla výsledkem skvělé defenzivní práce proti bleskovým Sovětům, hbité střelby a neuvěřitelné formy druholigového brankáře, třiadvacetiletého důlního lokomotiváře z Ostravy Josefa Mikoláše! Branky proti Sborné stříleli i nováčci na šampionátu Gregor či Dolana. Rázem byla otevřená cesta i ke světovému titulu…

Rozhodoval duel s Kanadou, ve kterém poslal Československo do vedení druholigový útočník Vlach. Kanaďané ale zvládli vyrovnat a remíza jim v konečném součtu díky podílu skóre stačila ke světovému titulu. Pro Čechoslováky z toho bylo světové stříbro, ale zároveň zlatá medaile pro mistry Evropy. Poprvé před ruskou mašinou. Fandové doma tehdy mohutně slavili naprosto nečekaný a o to sladší úspěch.

A tehdy ještě vůbec netušili, že si na další podobný budou muset počkat celé desetiletí.