Jak čtyři roky tragédií zničily výjimečnou hokejovou generaci

První tragickou událostí toho roku byla smrt talentovaného Vladislava Müllera. V roce 1947 už byl tenhle dvaadvacetiletý kromobyčejně rychlý hokejista třikrát mistrem republiky a jen těsně mu unikla nominace na zlaté MS 1947, kde dal kouč Buckna nakonec přednost navrátilci Drobnému.

Dva měsíce po turnaji chtěl Müller při zápase LTC proti americkým vojákům, za které nastoupil právě i Buckna, prokázat, že na turnaji měl být, a bil se, seč mu síly stačily. V jednom okamžiku se právě s Bucknou čistě střetl a narazil se o mantinel. Utkání normálně dohrál a nic nenasvědčovalo tragédii.

Jenže po návratu do hotelu začal zvracet a měl obrovské bolesti břicha, okamžitě byl odvezen do nemocnice. V té objevili lékaři vnitřní krvácení z natržené ledviny či sleziny a následovala operace. Ta se podařila, jenže zotavování zkomplikoval zápal plic. Vladislav Müller bojoval, kdyby nebyl trénovaným sportovcem, dávno by těžkému stavu podlehl, jenže 15. března 1947 chvíli před půlnocí nakonec stejně zemřel.

V roce 1948 čekaly sportovní svět první olympijské hry po světové válce a pro hokejisty to znamenalo první poválečnou konfrontaci s Kanadou. Tentokrát ale v nezvyklé roli mistrů světa. Turnaj ve Svatém Mořici šel podle plánu, úřadující šampioni i Kanaďané procházeli turnajem bez poskvrnky. Až přišel vzájemný zápas, který měl vše rozhodnout.

Čechoslováci se na pokyn trenéra Buckny drželi spíše zpátky a soustředili se na obranu. Znamenalo to, že poprvé v historii velkých šampionátů od Kanady nedostali ani gól a neprohráli. Výsledek 0:0 ale stačil na zlaté olympijské medaile zámořským borcům vzhledem k lepšímu poměru skóre. Československo bralo stříbro. K historickému zlatu tehdy chyběl jeden gól ve vzájemném duelu či lepší skóre…

Po nástupu komunismu v roce 1948 přišly další rány pro náš hokej. Nejprve šlo o emigrace lidí, na které měl režim spadeno či kterým se nedemokratické poměry zajídaly. Československo tak opustili kromě mnoha bývalých reprezentantů včetně hvězd, jako byli Josef Maleček či Oldřich Kučera, i mistři světa z roku 1947 Jaroslav Drobný a Miroslav Sláma či stříbrný olympionik z roku 1948 Oldřich Zábrodský. Z Kanady se do komunisty ovládané země nevrátil ani úspěšný trenér Mike Buckna.

Černý den pak přišel 8. listopadu 1948.

Reprezentace se tehdy přesouvala z Paříže do Londýna dvěma letadly. To druhé, se šesti reprezentanty, ale do cíle nikdy nedoletělo. Ve vlnách kanálu La Manche tehdy navždy zmizeli mistři světa Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják a Karel Stibor a spolu s nimi i reprezentační nováček Zdeněk Švarc.

Mistrovství světa v roce 1949 hostilo Švédsko a Čechoslováci museli přijet s mnoha novými tvářemi v sestavě. Odchozí či tragicky zemřelé kamarády nahradili zejména čtyři českobudějovičtí nováčci. Čechoslováci tak nebyli rozhodně favority a začali prohrou 2:4 se Švédskem. Jenže rutinovaní mistři i nezdolní nováčci pak předvedli bojovné srdce i vysokou kvalitu. Porazili Finsko 19:2, Rakousko 7:1, Švýcarsko 8:1 a i přes prohru s USA 0:2 nakonec bojovali o nečekaný triumf. Ve finálové skupině totiž rozhodoval zejména zápas s Kanadou. Ta hrála tak tvrdě, že Bouzek byl v zápase zraněn do konce turnaje a Trousílek turnaj dohrával se zlomenými žebry.

Ale co se týkalo branek, Čechoslováci vládli. Tři minuty před koncem za stavu 2:2 proletěl obranou Kanady Stanislav Konopásek a vstřelil nezapomenutelný gól – Československo zvítězilo 3:2! Poprvé po 29 letech porážek (a dvou remíz), kdy Čechoslováci s Kanadou prohráli i potupnými výsledky 0:30 či 0:15, se tentokrát radovali. A když se pak podařil i odvetný duel s domácími Švédy, který skončil 3:0, bylo Československo podruhé v historii nejlepším týmem světa!

Dobrou předtuchu měl po konci turnaje jeden z nových mistrů světa Zdeněk Marek. Při recepci na stockholmské radnici se nenápadně vytratil. Rozhodl se totiž opustit Československo a dožil se jako úspěšný byznysmen a sportovec v Americe nakonec 93 let…

Stejné štěstí jako Marek ale neměla většina jeho kamarádů. Černou pečeť na první zlaté období československého hokeje totiž za další rok udělal nelidský komunistický režim. V roce 1950 poslal hokejisty místo za obhajobou zlatých světových medailí na MS do Londýna na dlouhá léta do kriminálů a uranových dolů. Neudělali vůbec nic, přesto za údajnou zradu a protistátní činnost obdrželi šílené tresty a náš hokej tak dostal ránu, ze které se vzpamatovával dlouhá desetiletí… Nejvyšší trest dostal oblíbený a populární brankář Bohumil Modrý, který se přitom už předtím reprezentace vzdal. Ani to ho nezachránilo. Drakonické tresty zněly:

Hráči se z otřesných podmínek v kriminálech a pracovních táborech vrátili nakonec dříve, než původně vyměřila komunistická prokuratura, ale často s podlomeným zdravím.

Brankář Modrý i kvůli tomu zemřel předčasně v pouhých 46 letech. Ostatní „muklové“ se k milovanému sportu na ligové úrovni ještě vrátili, někteří byli dokonce i po této šílené zkušenosti na tak skvělé úrovni, že by jejich výkony zdobily i reprezentaci. Pouze Španingera ale ještě jednou trenéři do národního týmu povolali. Když ale jeho odjezd na olympijské hry podmínili komunisté tím, že musí podepsat spolupráci s StB, hrdý obránce to odmítl, a tím jeho obnovená reprezentační kariéra záhy opět skončila…

Zvrácená doba přinášela i další neskutečné příběhy. V roce 1948 se do Československa vydal finský obchodník, ale také hokejista Henry Johan Robert Lindahl, který v Praze zastupoval jistou finskou firmu s kožešinami. Ještě před válkou si zahrál i na mistrovství světa v roce 1939, jinak hrával ve Finsku za HJK Helsinky. V roce 1949 si ve Františkových Lázních léčil záškrt a během procedur se tu zakoukal do dcery šéflékaře lázní Pavly Krčmářové a začali spolu chodit.

Následně se přesunuli do Čelákovic, kde bydleli u rodičů Krčmářových. V nedaleké Praze zrovna tým I. ČLTK Praha v lize zoufale sháněl hráče, protože utrpěl ztráty emigracemi a po leteckém neštěstí. Když se tu jednou na ledě ukázal jakýsi finský borec, okamžitě ho kluboví funkcionáři umluvili ke startu a překvapivě to povolilo i nové komunistické vedení svazu. Lindahl si tak zahrál ligové zápasy proti ATK Praha a ŠK Bratislava jako první finský krajánek v naší lize. Až o 44 let později v úplně jiné době na něj navázal v Českých Budějovicích Janne Laukkanen.

Lindahl si pak v poslední den roku 1949 i přes odpor rodičů Krčmářových vzal slečnu Pavlu za ženu a na konci ledna 1950 s ní odjel domů do Finska. Po třech měsících se ale tehdy už těhotná Pavla Lindahlová vrátila zpět do vlasti s tím, že je ze života na severu zklamaná. Její manžel to tak nechtěl nechat a nejprve se pokusil získat vízum do Československa. Když se mu to nepodařilo, rozhodl se i tak překročit československé hranice u Chebu. Okamžitě ho zadržela StB.

Lindahl tajným policistům převyprávěl celý svůj příběh, vyprávěl jim i o svém napojení na některé západní agenty, z nichž by mohl získat informace, a pod příslibem propuštění a pozdější možnosti spojit se s manželkou a svým budoucím dítětem uzavřel se Státní bezpečností tajnou spolupráci. Dostal krycí jméno Edwin Finek a měl za úkol zjistit v Německu nějaké informace od agentů pracujících pro USA, které pak měl v dopise napsaným tajným inkoustem poslat do Prahy. Mezitím měl zkusit získat vízum buď legálně, či si měl obstarat falešné od západních agentů a s tím měl pak přijet zpět do Československa. Nafasoval od StB 900 západoněmeckých marek a 1700 československých korun a odjel.

Jeden tajný dopis nakonec skutečně poslal a žádal v něm hlavně povolení přiletět do Prahy. To mu ale nebylo uděleno, protože mezitím československá Státní bezpečnost zjistila, že ji finský hokejista celou dobu vodil za nos. Ukázalo se, že dříve pracoval ve finském generálním štábu a do Československa byl nejspíš vyslán jako agent západních tajných služeb. V Česku po něm nakonec zbyly dva ligové starty a dcerka, kterou zřejmě nikdy v životě neviděl. Henry Lindahl zemřel 20. listopadu 1985 ve finském městečku Tanska.