Dvě hokejová vítězství nad okupanty. Slavili všichni, StB byla připravena

Když se v novinách občas píše, že někteří sportovci bojují za celý národ, je to obvykle spíš určitý druh novinářské nadsázky. V roce 1969 to během hokejového mistrovství světa platilo doslova a beze zbytku!

Hokej se tehdy stal jednoznačně symbolem československého odboje proti okupaci a cítili to tak v naší zemi úplně všichni.

Rok 1968 vypadal zprvu jako velká naděje pro celé Československo, poměry se začaly uvolňovat, náznaky svobody se víc a víc hrnuly na světlo světa. Jenže přišel 21. srpen, kdy na příkaz kremelských vládců přijely do Československa okupační tanky.

Veškeré naděje na demokratizaci společnosti tím vzaly za své, Československo se nořilo do tmy přicházející z východu. Šance porazit Sověty vojensky neexistovala, ale na sportovním poli svou pochodeň proti okupantům zvedli právě hokejisté…

Na jaře roku 1969 se mělo na počest výročí 60 let hokeje v Československu hrát mistrovství světa po 10 letech v Praze a vůbec poprvé v nedávno postavené Sportovní hale. Jenže za dané situace to pochopitelně vůbec nebylo možné. A tak se šampionát, který poprvé hrálo dvoukolově jen šest nejlepších zemí, přesunul do Švédska.

Turnaj měl poměrně jednoznačný průběh. Zámořské amatérské výběry byly brzy ze hry a Finové ještě pořád neměli kvalitu, která by ohrožovala ty nejlepší. A tak se boj o titul smrskl jen na tři celky – domácí Švédsko, Československo a Sovětský svaz. Čechoslováci první zápas se Švédy prohráli 0:2, ale brzy se všichni soustředili na 21. březen. Československo čekal první souboj se Sověty od okupace, která začala přesně před sedmi měsíci. Dosud na světových soutěžích Čechoslováci narazili na Sověty čtrnáctkrát, jen dvakrát vyhráli a dvakrát remizovali. Teď ale šlo o mnohem víc!

Na tenhle souboj přišlo o 2000 diváků víc než na zápas domácích Švédů s Čechoslováky. A prakticky všichni přítomní fandili malému národu ze středu Evropy. Kde se ve Stockholmu toho března vzalo tolik československých vlajek, to byla malá záhada. Zápas samotný byl obrovskou bitvou a jeho velkou hvězdou byl obránce Jan Suchý. Dvakrát rozezvučel za zády gólmana Zingera tyč, ale ve 33. minutě v přesilovce smůlu zlomil a nadvakrát konečně skóroval. Radost hráčů i fanoušků byla prostě neskutečná. Když 13 minut před koncem přidal Josef Černý druhou trefu, nemohl euforii valící se ze Stockholmu až do Prahy nikdo zastavit. Fandové doma poprvé vyrazili do ulic.

Než se odehrály rozhodující zápasy druhého kola, došlo k událostem, které s tak velkým odstupem času už nelze dokonale rozklíčovat. Kdosi z našich hokejistů měl prohlásit v šatně po jednom z tréninků, že český lev měl vždycky na hlavě korunu a nikoli pěticípou hvězdu. A spontánní reakce následovala – někteří hráči vzali černé izolačky a hvězdu symbolizující na státním znaku uprostřed dresu komunistický režim, přelepili. V atmosféře pochopitelného strachu si to posléze někteří rozmysleli a pásky sundali, nicméně filmové záběry i fotografie dodnes potvrzují, že minimálně dvojice Jaroslavů – Jiřík a Holík – si tohle vylepšení zachovala i do samotných zápasů.

Byl to čin velmi odvážný a symbolický, nikdo nemohl tušit, co z něj budou po návratu vyvozovat z Kremlu instruovaní mocipáni.

V atmosféře sjednocení celé země proti okupačnímu zlu ale neměl nakonec nikdo odvahu dotčené hráče nějak více postihnout, i když se po příjezdu vše vyšetřovalo. Nakonec ale Jiřík po sezoně dokonce mohl odejít do NHL a Jaroslav Holík pocítil své protikomunistické postoje až později, když se naplno rozjela „normalizace“.

Druhý zápas mezi Sověty a Čechoslováky se hrál přesně o týden později.

Nejlepší hráč prvního duelu Suchý tentokrát kvůli zlomenému prstu hrát nemohl, zato se do hry s neskutečnou obětavostí vrátil Jiřík, který hrál se zlomenou vřetenní kostí dokonce se sádrou na ruce! Hokejku mohl držet sotva v jedné ruce, ale druhý podobný zápas prostě nemohl a nechtěl vynechat.

Tentokrát dali první dvě branky Jiří Holík a Václav Nedomanský, jenže Sověti ve druhé části vyrovnali. Brankář Dzurilla prý o přestávce prohlásil: „Dejte jim čtyřku a já už to nějak zmáknu!“ A přesně to se stalo. Branky Josefa Horešovského a Jaroslava Holíka dokázali Sověti jen zkorigovat na konečných 4:3 pro Československo. Víc Dzurilla nedovolil. Následná bezbřehá radost byla vystřídána hymnou vítězů, kterou při silném dojetí nemohli hráči ani fandové dozpívat. Hrdlo se všem svíralo.

28. března po druhé slavné výhře se po celé zemi na mnoha domech objevily nesmazatelné nápisy 2:0 a 4:3. Lidé se v ulicích radovali a slavili.

Jenže krom toho také dlažební kostky vymlátily prázdné kanceláře sovětského zastoupení Aeroflotu na Václavském náměstí. Že byly kostky složeny zrovna před touto kanceláří a že první z nich začali házet provokatéři z řad StB, to dosvědčil později v exilové knize „Špion vypovídá“ i bývalý estébák Josef Frolík. Právě tenhle „útok prozápadních živlů“ se stal záminkou k následnému řádnému utažení šroubů v Československu.

Pražské jaro 1968 tím bylo definitivně zašlapáno, naši zem čekalo dalších 20 let tuhé komunistické nadvlády.

Čechoslovákům stačilo v poslední den mistrovství světa uhrát jediný bodík s domácími Švédy a stali by se po dlouhých dvou dekádách mistry světa. Obrovské nervové i fyzické vypětí z předchozího duelu se SSSR ale sehrálo svou roli. Ani napodruhé ale nedokázali naši střelci pokořit švédského brankáře Holmquista a po prohře 0:1 skončilo Československo při bodové rovnosti tří nejlepších (Sověti dvakrát porazili Švédy) vinou skóre nakonec až třetí.

Fanouškům doma to ale pramálo vadilo. Po příletu vítali své hrdiny, jako by přivezli zlato. „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!“ Tohle heslo na transparentu asi nejlépe vyjadřovalo pocity celé tehdy okupované země. Hokej dal lidem naději, že žádná nadvláda není na věky.