Rostou tam hráči pro nároďák. „Část úspěchu jsou rodiče,“ říká kouč z Brna

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Národní tým má v kádru devět hráčů, kteří někdy oblékli dres hokejové Komety Brno, tři z nich za ni nastupovali už v mládežnických týmech.

Jihomoravský klub byl přitom ještě před 20 lety skoro na odpis a potácel se na hraně druhé a třetí nejvyšší soutěže. S novým vedením v čele s vlastníkem Liborem Zábranským se však postupně vzepjal. Je to znát i na práci s talenty.

Hokejoví mládežníci mají v Brně speciální karty, které prezentují ve škole. Dovednosti pilují pod dohledem široké sítě specializovaných trenérů. A když letos modrobílá juniorka bojovala v extraligovém finále s Třincem, na zápasy chodilo ke čtyřem tisícům lidí.

„Stavíme na věcech, které vedení od počátku nastavilo. Klubismus, pracovitost a parta v jednotlivých kolektivech. Pěstujeme v klucích týmovost a lásku ke sportu,“ říká mládežnický hokejový trenér Jan Konečný.

U Komety pracuje zhruba 15 let, dobře si pamatuje, jak tam hokejově dorůstali obránce Libor Hájek, který zažil extraligový debut v áčku v 16 letech nebo gólmani Lukáš Dostál a Karel Vejmelka, který se s Kometou úspěšně adaptoval v extralize a pak odešel do zámoří.

Konečný má zároveň místo lektora na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity a v Kometě působí jako spojnice mezi klubem a školami vyrůstajících hokejistů.

Když započítám i obránce Michala Kempného, který přišel do klubu až v juniorce, čtyři hráči současného reprezentačního výběru započali úspěšnou profesionální kariéru v Brně. Všechny jste na ledě zažil. Čím vybočovali?

Kempného jsem netrénoval, u ostatních jsem byl jak trenér nebo asistent. U všech platí hlavně pokora a velká míra intenzity v tréninku, také bezesporu míra talentu. Neradi prohrávali a měli mezi sebou zdravou konkurenci. Když chce někdo dosáhnout na úspěch, musí mít kolem sebe kvalitní realizační tým. A nelze opomenout ani rodiče. Kromě Kempase (Kempného) znám všechny rodiče osobně. Mockrát jsem s nimi jednal, věděli, co chtějí. Byli jsme na stejné vlně.

Gólmani Dostál s Vejmelkou už sbírají desítky startů v NHL. Co byste vypíchl v klubové práci s gólmany?

Je to v nastavení tréninku. Dříve kouč trénoval celý mančaft. Dneska máte kouče, trenéra, dovednostního trenéra, trenéra gólmanů. I tohle dělá kvalitní zázemí klubu. Brankáři mají speciální tréninky v přípravném období, někdy jsou s týmem, někdy mají oddělená cvičení. Máme další gólmanské naděje, v reprezentační dvacítce je Honza Kavan i náš bývalý hráč Míša Schnattinger.

Zmínili jsme čtveřici současných reprezentantů. Utkvěla vám nějaká konkrétní vzpomínka na ně?

Pamatuju si, když Michal Kempný už hrál v áčku a přišel na trénink juniorky. Dělali jsme stanoviště, hodně zaměřené na individuální bruslení. Když jsem viděl, s jakou intenzitou dělá cvičení, tak to byl jiný level. Jen jsme koukali. Také to dotáhl na takovou kariéru.

Lukáš Dostál sbíral medaile v mládežnických týmech. Mohl se chovat jako frajírek, ale byl pokorný, strašně slušný kluk. Nevyjde zápas, druhý den začínáte odznova. Už od té doby si jde za snem, který se mu teď plní. V nastavené filozofii klubu a jeho velkou pokorou i pracovitostí se vypracoval mezi brankářskou elitu.

Libor Hájek přišel v sedmé osmé třídě. Už byl posunutý, o kategorii výš než ostatní. V takovém případě ten kluk musí hrát prim, první druhou lajnu. A když se kluci sami chtějí zlepšovat, jako trenér o to raději jdete ráno na zimák. Těší vás, jak jeden druhého hlídá, kolik udělal kliků.

A Karel Vejmelka?

Toho jsem netrénoval, ale viděl jsem ho pracovat a vedl ho v programu podpory talentovaných sportovců na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, kterou vystudoval a zdárně dokončil magisterské studium.

Kometa byla ještě v roce 2004 s nadsázkou na zavření. Jak se práce s mládeží postupně nastartovala?

Majitel Libor Zábranský vybudoval organizaci, která funguje, a obklopil se týmem, který se snaží od samého začátku vkládat veškeré úsilí pro rozvoj hráčů a chod klubu. Byl to nárůst v tréninkových činnostech, zkvalitnění tréninků. Snažíme se dál zlepšovat, účastníme se školení a seminářů na hokejovém svazu. Mezi kolegy si předáváme informace. Kluci postupně dosáhli na úspěchy. Důležitá část úspěchu jsou rodiče. Hráči, kteří uspěli, je měli takříkajíc na své straně, i co se týče komunikace, férovosti.

Jak vypadá běžný tréninkový režim u dorostenců a juniorů?

Mají dvakrát a třikrát týdně dvoufázový trénink, víkend zápasy. Ráno přijdou, začínají společnou rozcvičkou, pak se jde na led. Odpoledne také. Časy jsou různé, podle možností ledu. V Česku nemáme zdaleka tolik ledových ploch, když se chceme srovnávat s Finskem nebo Švédskem. Když jste tam na stáži, vidíte, že tam může jít hráč na led úplně sám nebo v malé skupině. Tyto možnosti nemáme, proto musíme využít každou chvilku a snažit se cíleně upravit tu metodiku. Trénink určuje období: přípravné, předzávodní, závodní. Do toho patří i rozbory videa, příprava na soupeře. Dále od dorostu a juniorů je to hlavně o bruslení, organizaci družstva v útoku, obraně, taktice a také o kondičním aspektu.

V Kometě zároveň pracujete jako školní koordinátor. Co to obnáší?

Starám se o komunikaci mezi klubem, hráčem a školou. Týká se to hlavně devátých tříd, dorostu, juniorky. Mluvím s učiteli, řediteli škol. Posíláme do školy týdenní plány, tréninkové programy. Třídní pak ví, že má chlapec trénink v takový čas a nechodí třeba za školu. Probíráme společně, co jim ve škole nejde, v čem se zlepšovat. Máme nastavený systém hráčských karet.

Jak to funguje?

Na různých sympoziích se dřív probíralo, že když kluk neprospívá ve škole, nemůže hrát. Jeden nejmenovaný trenér vystoupil a říká: Já nemohu nastoupit k utkání, protože má polovina hráčů špatný prospěch. Také proto máme zavedené hráčské karty, které dostane každý svěřenec. Je to jako žákovská knížka. Každý měsíc dostávám jako trenér zpětnou vazbu. Napíše mi žák, napíše mi třídní učitel. Vede to k lepší komunikaci, k vyříkání si věcí. Určitě to pomáhá. Každá hokejová akademie to má nastavené trochu jinak.

Při diskuzích o stavu českého hokeje se často zmiňuje role rodičů. Z vašich zkušeností, co se z jejich strany osvědčuje?

Rozdělil bych to. Část rodičů v nějakém sportu uspěla, nebo jej aktivně dělala. Část nikdy sport nehrála a jsou to třeba úspěšní manažeři, ředitelé firem. Ti potřebují spíš poradit, více komunikace, jak se má jejich dítě zlepšit. Kolikrát se nechají strhnout, odvezou dítě mimo náš tréninkový program do jiného prostředí, třeba na nějaký individuální trénink. Jenže tam kolikrát o tom chlapci nic nevědí. Velký problém je neinformovanost rodičů. Dají dítě na kemp, kde je někdy zaměří na něco, co zrovna není potřeba. Klukovi to ještě může uškodit. Rodiče si někdy jedou svou vizi. Na některých dětech je pak vidět, že jsou nucené. Nikdo se jich neptá, jestli mají ten sport rády.

A jak je důležité skloubit školu s hokejem?

Řeknu vám jeden příklad. Stalo se mně v dorostu, že přišel rodič, jeho syn měl problém ve škole. Předem jsme se s otcem domluvili. Dorazil do kabiny, přede všemi synovi sbalil tašku, že nebude hrát. Kluk se rozbrečel, hráli tehdy play off. Byla to osvěta pro ostatní, toto je výchova. Je potřeba nastavit řád, disciplínu.

V Česku je okolo 30 tisíc aktivních hokejistů. Jak je to vůbec se zájmem o tento sport v mládežnických kategoriích?

Samozřejmě pořádáme nábory, hokejové víkendy. Máme v průměru 20-22 hráčů v jednotlivých žákovských kategoriích. Největší boom a zájem přichází vždycky s úspěchem. Když vyhrajete titul, žije tím město, rodiče, děti. A platí to i pro úspěch na mistrovství světa. Je potřeba děti vést ke vzdělání, ale také ke sportu.

Hodně diskutovaná záležitost je v tomto ohledu tělocvik na školách. Každý ředitel má ve škole takzvané disponabilní hodiny (mohou být využité ke specifickým nárokům dětí - pozn. red.), které lze rozdělit. Je tak možné zavést i několik tělocviků za den. Kdyby se obnovily hokejové třídy, jsou ti žáci schopní se rychleji zlepšovat v obecné pohybové průpravě jako gymnastika, basketbal, atletika. V tomto vidím obrovský problém. Pohybová aktivita klesá.

Děti přitom mají obrovský výběr z mnoha zájmových kroužků.

Oproti historii je mnohem víc možností. Ale jak už bylo mnohokrát zmiňováno v médiích, dřív šly děti po škole hrát fotbal, basketbal, tenis. Teď rodiče děti většinou vozí na zimák. Je tam minimální pohybová aktivita mimo trénink. Potřebujeme zapojit všestrannější průpravu. Stane se, že vám přijde do výběru v šesté třídě chlapec, který neumí kotoul, neumí pořádně skákat. Pak je opravdu těžké z něj udělat hokejistu. Dřív děti už se základkou chodily bruslit, teď s tím někdy mají problém i učitelé.

Třeba v Norsku, kde až 93 procent dětí sportuje, děti až do 12 let často vůbec nehrají na góly, na body. Je to za vás správná cesta?

Měli bychom jít naší cestou, kterou jsme si vytvořili. Ne úplně děti, ale v sedmých, osmých, devátých třídách bychom měli hrát konkurenční zápasy se stejně zdatnými soupeři. Jde o nastavení systému v soutěžích hokejového svazu. Týmy jako Brno, Zlín, Vítkovice, Třinec jsou konkurenceschopné, děti se těžkými zápasy vyvíjí. Děti z menších klubů také mají být v kontaktu s těmi většími, ale samozřejmě neprospívá, když někde dostanou 20 gólů. To je velký problém. Nicméně myslím, že se nastavení zlepšuje. V menších městech by se kooperace mezi kluby mohla prohlubovat. Vždycky by měla převažovat radost z toho sportovního prožitku.

Od prvního ledna se změnil systém hokejových akademií, které jsou dělené podle účasti mládežnických týmů v soutěžích. Kometa je společně s dalšími 14 kluby v AAA kategorii. Je to podle vás dobrá změna?

To ukáže čas. Je důležité, aby fungovala spádovost a také dlouhodobé programy. Pořád se vyvíjí poznatky v hokeji a je potřeba se vzdělávat. Akademie vznikly k propojení se školou. Už jsme řešili, že je tam prostor ke zlepšení. Nicméně tyto organizace jsou prospěšné v tom, že představují motivaci pro hráče z menších klubů, aby se do nich dostali.

Zažili jsme hubená léta v mládežnickém hokeji, Češi nebyli na draftu NHL moc vidět. V posledních dvou letech však na MS hráčů do 20 let národní tým vybojoval medaile, daří se i mladším. Je to signál dlouhodobějšího zlepšení?

Myslím, že se trenéři napříč kluby snaží dělat svoji práci nadstandardně. Medaile nám ukazují, že jdeme správným směrem. Práce se ukazuje. Není to tak zlé, právě naopak.