Poprvé mistry světa v hokeji. Padl rekord, který ani Pastrňák nezlomí

Celé generace se o něčem podobném snad ani neodvážily snít, ale v únoru 1947 se to stalo skutečností.

Československo se stalo v Praze světovým šampionem v hokeji! Na prvním velkém turnaji po světové válce sice chyběla Kanada, ale díky účasti Američanů se hrálo o medaile světové, a ne jen evropské.

Československo s novými hvězdami Modrým, Zábrodským, Konopáskem či Roziňákem, ale i s předválečnými reprezentanty Trojákem, Drobným nebo kapitánem Pácaltem procházelo turnajem výborně. Postupně porazilo Rumunsko 23:1, Rakousko 13:5, Polsko 12:0, a Švýcarsko 6:1 a titul byl na dohled.

Jenže pak přišel smolný zápas se Švédskem.

Do duelu se seveřany tehdy nemohl kvůli zranění zasáhnout kapitán Pácalt a celek znervózněl po rychlém gólu soupeře hned po 50 sekundách. Byla z toho prohra 1:2 a všichni už byli smíření s druhým místem. Noviny ohlásily novými světovými šampiony Švédy.

Jenže tehdy už slaboučké Rakousko, které od Čechoslováků dostalo dardu 5:13, předvedlo proti Švédsku naprosto heroický výkon a vyhrálo zejména díky fenomenálnímu představení brankáře Josefa Wurma 2:1 (a vybojovalo tím nečekaný bronz).

Za odměnu posílali do válkou zdecimovaného Rakouska nadšení českoslovenští fandové na pomoc jídlo i uhlí. Domácím tak stačilo v posledním zápase turnaje jakkoli porazit Američany.

V 19 hodin 23. února 1947 se na Štvanici sešlo oficiálně 14 000 diváků, ale bylo jich určitě ještě víc a další tisíce se mačkaly před stadionem.

Československo tehdy snad ani nemohlo prohrát a od začátku šlo za vítězstvím. Ve 14. minutě se trefil obránce Sláma a dvě minuty na to zaznamenal nakonec rozhodující zlatý gól Josef Kus po přihrávce skvělého tenisty Drobného. Nakonec z toho byla výhra 6:1, ke které poněkud překvapivě nepřispěl gólově Vladimír Zábrodský, jenž se jinak trefil ve všech zápasech a s bilancí 29 gólů a 9 nahrávek v 7 zápasech zaznamenal rekordní zápis, který už stěží někdo překoná.

Vítězný tým dal dohromady tehdy stále teprve 33letý Kanaďan Mike Buckna. Prosadil si několik nečekaných tahů, jako bylo zařazení tenisty Drobného, který přijel na poslední chvíli z turné po světě, nebo návrat obránce Pácalta, jenž už v ČLTK víceméně dohrával kariéru a byl o rok starší než samotný trenér. Buckna z něj dokonce udělal kapitána a z nominace tím vypadl Oldřich Zábrodský, mladší bratr lídra celku Vladimíra, což nadělalo hodně zlé krve.

Jenže tahy kanadského „učitele“ se nakonec ukázaly jako účinné. Čechoslováci doslova drtili konkurenci a i jediná porážka se Švédy byla spíše dílem nervozity než nekvality. Nakonec se ale štěstí přiklonilo k připraveným. Druhý pokus s Američany zvládlo mužstvo bravurně a na prvním poválečném šampionátu poprvé naplnilo sen, který se zdál ještě před dvěma dekádami, kdy Čechoslováci dostali od Kanady 30 branek, zcela nemožný.

Jedním z účastníků MS byla už tradičně Belgie, která sice dávno nemohla pomýšlet na vyšší příčky, jako když v roce 1913 získala titul mistra Evropy, ale na velkých turnajích téměř nikdy nechyběla. Ostatně předsedou IIHF byl až do roku 1947 právě Belgičan Paul Loicq.

Trenér Carlos van den Driessche na šampionát nominoval dva zkušené gólmany, Henriho Heirmana z IHC Brusel, který už chytal i na MS 1939. A Boba van der Heydena, nizozemského rodáka hájícího branku týmu Brabo Antverpy. Ten právě nastupoval v Belgii na vlak do Prahy, když ho ještě na nádraží zastihla zpráva – manželka právě rodí! Bob se rychle rozhodl, sebral si své vybavení a uháněl k porodu. Se spoluhráči se dohodl, že do Prahy přijede o den později. Však druhý brankář Heirman cestuje po své ose a v Praze bude včas. Jenže chyba lávky, v poválečné složité dopravní situaci se Heirman zasekl ve Štrasburku a první zápas proti jednomu z favoritů ze Švédska nestíhal!

Co teď? Nikomu z hráčů z pole se do branky nechtělo, tím spíš proti favorizovaným Švédům. Až někdo dostal nápad. Jediným fanouškem Belgičanů, který do Prahy s týmem přicestoval, byl jakýsi Milo Jahn. Co kdyby si do branky stoupl on? Však ani moc nemusí umět bruslit, bude přece jen stát v brance. A aby Milo, který do té doby nikdy hokej nehrál, neměl obavy, pronajali si Belgičané večer před zápasem na hodinu led a svého nového gólmana rozchytali.

Jahn si vypůjčil brankářskou výstroj, s dopomocí dojel do branky a jeho noví spoluhráči na něj najížděli a pálili. Vychytralí spoluhráči ale nechtěli Jahna vystrašit, a tak na něj stříleli vyloženě propagačně. Žádné tvrdé projektily, vše mířeno do betonů, aby Jahna nic nebolelo, zkrátka piánko… Milo si po příjemné hodince, kdy za svá záda propustil jen pár puků, začal věřit a do postele před svým velkým debutem ulehl s klidem a sebedůvěrou.

Na neděli 16. února 1947 Milo Jahn nikdy v životě nemohl zapomenout! V 10 hodin dopoledne nastoupil na pražské Štvanici do branky a spustil se horor trvající hodinu čistého času. Švédům bylo úplně jedno, kdože stojí v brance soupeře. Od začátku spustili útočný uragán, kterému Belgičané nebyli s to čelit. Pálili přesné a tvrdé rány a pro Jahna překvapivě nikoli jen ve výšce nohou! Byla to od Seveřanů jasná ukázka toho, že si z Prahy chtějí odvézt světový titul. Milo Jahn nakonec lovil puk ze své sítě 24krát, téměř každou druhou minutu. Útočník Lars Ljugman sám nasázel Jahnovi 12 branek, z toho v posledních třech minutách vsítil čtyři! Největší aplaus publika si přesto vysloužil Belgičan Johny Hartog, který za stavu 0:8 vstřelil čestnou branku Belgie, která nakonec prohrála 1:24.

Přesto se referáty v novinách shodovaly na tom, že Jahn byl vlastně jedním z lepších hráčů Belgie. Že by ho ale ještě někdo někdy přemluvil k tomu, aby znovu vlezl do branky, to rozhodně nehrozilo. Tím spíš, že v pozdějších letech emigroval z Belgie do Řecka, kde po hokeji nebyla ani památka. Každopádně zbytek pražského turnaje strávil Jahn tam, kde původně plánoval, v hledišti jako nejvěrnější a teď už i nejomlácenější belgický fanoušek.

Zbylé zápasy turnaje dochytali v belgické svatyni Heirman a po jeho zranění v ochranné kukle chytající čerstvý otec van der Heyden. Belgie každopádně všechny zápasy prohrála a skončila na posledním osmém místě. Do dějin světového hokeje se ale bezesporu zapsal jako jediný fanoušek, který to dotáhl až do sestavy některého z týmů – Milo Jahn s průměrem 24 obdržených branek na utkání.