Památnou hokejovou bitku s Kanaďany Češi zvládli. A prohráli

Porušovali všechna pravidla. Ta oficiální hokejová. Ta nepsaná bitkařská. I pravidla elementární slušnosti. Byli frustrovaní, vzteklí, neunesli prohru. Šli čtyři na jednoho. Ne, na kanadské hvězdy nebyl hezký pohled. Památná bitka mezi českými a kanadskými hokejisty se strhla na mistrovství světa před 25 lety.

7. května 1997, Helsinky, Hartwall Arena. Česko i Kanada mají ještě reálné šance na postup do finále. Na obou stranách stojí hotové či budoucí hokejové hvězdy. Reichel, Šlégr, Lang, Procházka, Patera, Dopita, Výborný. A proti nim Blake, Pronger, Iginla, Nolan, Recchi, Primeau, Burke.

Průběh zápasu je ale překvapivě jednoznačný. A to především díky útoku Martin Procházka, Pavel Patera, Vladimír Vůjtek. Formace technicky brilantních hráčů Kanaďany jasně přehrává.

A platilo to nejenom v zápase proti Kanadě: Procházka s Vůjtkem byli shodně se 14 body nejproduktivnějšími hráči šampionátu. A oba byli nominováni i do All Stars Teamu.

„Na co jsme sáhli, to nám vyšlo. To bylo až neskutečné,“ vzpomíná Vůjtek.

Kanaďany přiváděli k zoufalství a zuřivosti. Na 3:2 zvyšoval Vladimír Vůjtek po nájezdu s Procházkou. Nebyla to nijak jednoznačná šance, žádné přečíslení, před brankou byli dva Kanaďané. Jenže Procházka vymyslel geniálně překvapivou přihrávku: Puk napálil do betonů brankáře Seana Burka a ten se odrazil k Vůjtkovi. Kanaďané už jenom přihlíželi.

Čtvrtý český gól dával zase Vůjtek. Završil hattrick a čeští hráči padli na kolena, objali se a ze středu hřiště doklouzali až k mantinelu.

Na 5:2 upravoval Rostislav Vlach. Při nájezdu vystřihl Seanu Burkovi klasickou kličku a nedal mu nejmenší šanci.

Na Kanaďany toho už bylo zjevně moc. Dokázali ještě snížit, ale jak se blížil konec zápasu, převážil pocit ponížení, bezmoci a vzteku.

A kanadský kouč Andy Murray neudělal nic pro to, aby svoje hráče zklidnil. Spíš naopak. Vladimír Vůjtek je dokonce přesvědčen, že Kanaďané takové vyústění zápasu plánovali: „Člověk si uvědomí, co ten trenér udělal. Prostě víme, že to bylo cílené, že to bylo z jeho hlavy,“ říká Vůjtek.

Končí 18. minuta třetí třetiny, stav 5:3 pro Česko. Kanada hraje bez brankáře. Owen Nolan nejprve ve zcela zbytečném střetu sráží přilbu Davidu Výbornému. Vzápětí posílá k zemi Vladimíra Vůjtka.

Chová se jako nepříčetný.

Vladimír Vůjtek se těžce zvedá – později se ukázalo, že Nolan mu způsobil otřes mozku –, ale nechce si napadení nechat líbit. Než se stačí zorientovat, obklopí ho několik Kanaďanů a pošlou ho zpátky na zem.

Do víceméně běžné bitky Green vs. Šlégr zasahuje opět Nolan a odtrhává zezadu Šlégra od jeho rivala. Je to zásadní porušení nepsaných bitkařských pravidel: Nikdo další se nesmí plést do souboje jeden na jednoho.

Brankář Burke přejíždí přes celé kluziště a snaží se k bitce vyprovokovat Romana Čechmánka. Byl by to první podobný střet brankářů v dějinách světových šampionátů. Čechmánek se ale strhnout nedá.

Mezitím se přesila Kanaďanů znovu zaměří na otřeseného Vůjtka. Autor hattricku jde opět k zemi.

Nolan konečně naráží na svoje limity. Vyzývá na souboj Jiřího Šlégra. Ale jak glosuje komentátor Petr Vichnar, „Nolanův zájem ochabl, když si prohlédl Šlégrovo svalstvo. Od té chvíle se už jen věší“.

Český trenér Ivan Hlinka po celou dobu hráče krotí a odvolává je z ledu. Nepřipustí masové zapojení hráčů do rvačky. Nejde přitom ani tak o slušnost nebo o pravidla. Zásadní je, aby si hokejisté nevykoledovali trest do konce zápasu, který by znamenal distanc na další utkání. A v tom duelu se Švédskem půjde o postup do finále.

Čeští hráči i trenér působí dojmem bytostí, které se snaží ctít pravidla a logiku.

Kanadský kouč Murray odvolává hráče, až když je prakticky po všem.

A hra bez pravidel, či přinejmenším s podivnými pravidly, pokračuje i na úrovni rozhodčích a vedení šampionátu. Oba týmy dostávají shodné tresty. A distanc na další zápas mají 4 hráči z každého týmu.

Po protestu do rozhodnutí zasáhne direktoriát šampionátu. A fraška je završena: Omilostněni jsou dva Kanaďané a dva Češi. Jedním z Čechů je Vladimír Vůjtek, který pro otřes mozku stejně nastoupit nemůže.

V následujícím zápase podlehnou oslabení Češi Švédům 0:1 a nakonec berou bronz. Za daných podmínek je to „nejcennější bronz“.

Na světových šampionátech nedochází ani zdaleka k tak častým a tvrdým bitkám jako v kanadsko-americké lize NHL. Nicméně jedna „mistrovská“ rvačka se v řadě žebříčků umisťuje dokonce i v první desítce „nejbrutálnějších“ hokejových bitek. A byla opravdu mimořádná. Nezastavilo ji ani zhasnutí světel.

4. ledna 1987 na zimním stadionu v Piešťanech proti sobě v rámci mistrovství světa juniorů nastoupily týmy Kanady a Sovětského svazu. Na obou stranách budoucí hvězdy: Mogilnyj, Fjodorov, Fleury, Shanahan…

Nezkušený hlavní rozhodčí Hans Ronning nechal hře volný průběh a netrestal tvrdé zákroky na obou stranách. A atmosféra rychle houstla: Už v páté minutě slavil Fleury gól tak, že se klouzal po kolenou přes hřiště a hokejkou naznačoval střelbu na sovětskou střídačku.

Na konci druhé třetiny vedla Kanada 4:2. Šarvátek přibývalo a přišla „poslední kapka“: Pavel Kostičkin sekl hokejkou drženou oběma rukama Fleuryho.

Nejprve se do sebe pustili hráči, kteří byli na ledě. Po chvíli jim přispěchali na pomoc téměř všichni jejich kolegové ze střídaček. A ztratili zábrany: Kopali se bruslemi, neváhali útočit v přesile, používali dokonce i rány hlavou…

Rozhodčí byli zcela bezmocní, nakonec na pokyn organizátorů odjeli z ledu. A přišel poslední zoufalý pokus, jak rvačku zastavit: Pořadatelé v hale zhasli světla.

„Byla taková tma, že jste neviděli ani obličej kluka, kterého jste právě mlátili,“ vzpomíná Brendan Shanahan. Když se opět rozsvítilo, hráči jako by se pomalu začali probírat z transu. Odjeli do šaten.

Tam se později dozvěděli, že zápas se dohrávat nebude a že oba týmy jsou diskvalifikované.

„Bylo to spíš ragby na bruslích než moderní hokej,“ píše Ross Bernstein o zámořském hokeji v období 1920–1960. Bitky nebyly sice příliš časté, ale zato byly brutální. Bernstein se sledování hokejových bitek věnuje systematicky a napsal i knihu o nepsaných bitkařských pravidlech.

Vrcholným obdobím bitek byla v NHL 80. léta minulého století. V sezoně 1983/84 zaznamenala NHL rekord: V průměru došlo k 1,17 bitky na jeden zápas.

Bitky jsou uznávanou součástí zámořského hokeje. A odpovídají tomu i pravidla. Zhruba řečeno: Pokud hráč dodržuje nepsaný „kód“ bitkaře, může očekávat pouze trest na pět minut. Nikoli vyloučení do konce zápasu a distanc na další utkání, případně několik utkání.

Základní pravidla: Jeden na jednoho, rukavice dolů, nepoužívat hokejku, nesrážet přilbu a ponechat si svoji, nezapojovat se do střetů ze střídačky.

Do hokeje podle pravidel Mezinárodní hokejové federace, což se vztahuje i na mistrovství světa a olympiádu, bitky naopak nepatří. Hráč musí počítat s vyloučením do konce zápasu a dalšími tresty.

Zastánci bitek v NHL tradičně používají několik argumentů: Bitky jsou divácky atraktivní, pomáhají uvolnit napětí, a tím jsou vlastně prevencí mnohem vážnějších a nebezpečnějších střetů ve hře, bitkaři chrání týmové hvězdy a odrazují protihráče od nefér hry.

Od sezony 2010/11 začalo bitek v NHL výrazně ubývat. Během následujících pěti let jejich počet klesl o 50 %.

Přibývá fanoušků, hráčů i funkcionářů, kterým bitky připadají jako absurdní přežitek. Roli sehrála i sebevražda Dereka Boogaarda v roce 2011. „Nejtvrdší muž NHL“ se předávkoval sedativy. Posmrtně mu lékaři diagnostikovali chronické degenerativní onemocnění mozku. A média přinesla i další příběhy bitkařů, kteří kvůli zranění mozku po konci kariéry bojovali s psychickými problémy.

Pomalu, ale jistě začíná převažovat názor, že není důvod, aby byl hokej v určitém ohledu zcela výjimečným týmovým sportem:

Sportem, kde je dovoleno udeřit protihráče pěstí do obličeje.