Od Malečka po Nedvěda. Hokejisté, které železná opona nezastavila

V letech 1948–89 z Československa emigrovalo téměř 300 vrcholových sportovců soutěžících v olympijských sportech. Z jednotlivých sportů jasně vede hokej: Zemi opustilo 47 hráčů, kteří za sebou měli minimálně domácí mistrovský titul. Ve hře byl dokonce pokus o založení exilového hokejového týmu, který by šířil slávu českého hokeje a škodil komunistům.

Mezi prvními odešel Josef Maleček. Největší meziválečná hokejová hvězda a na tehdejší poměry sportovní celebrita. Všestranný sportovec, který reprezentoval i v tenisovém Davis Cupu. Krátce po převratu se mu v roce 1948 podařilo dostat do Švýcarska.

Na konci roku se v rámci tradičního Spengler Cupu ve švýcarském Davosu setkal s bývalými spoluhráči z reprezentace a klubu LTC. A vyzval je, aby zůstali a vytvořili exilovou reprezentaci.

Už se nepodaří přesně zrekonstruovat, jak tehdy diskuse probíhala. Vzpomínky aktérů se totiž liší, (informace je možno nalézt například zde, zde, zde a zde). Navíc je deformuje průběh následného vykonstruovaného procesu, ve kterém komunistický režim hokejisty obžaloval z velezrady a poslal je do lágrů. (Procesu se budeme věnovat v samostatném textu – poznámka redakce.)

Reprezentanti tehdy v Davosu po několikadenních diskusích hlasovali. Nebyli jednotní, a tak se rozhodli vrátit. Cestu zpět si nakonec rozmysleli jen dva – Oldřich Zábrodský a Miroslav Sláma.

Právě Zábrodský v roce 1950 zorganizuje nostalgické vzpomínkové turné na velké plány a velký reprezentační tým: Podaří se mu do Lausanne sezvat alespoň část týmu, hráče, kteří jsou tou dobou už v emigraci. Pod názvem OK Lions sehrají ve Švýcarsku několik zápasů.

A to je už vše. Na dalších téměř 40 let je hokej rozdělený železnou oponou.

Na oficiální reprezentaci. A emigranty, kteří se snaží dobýt NHL.

Jako první hráč z bývalého Československa se v NHL prosadil Stanislav Guoth ze slovenské obce Sokolče. Není to typický příběh emigranta: Prozíraví rodiče ho jako osmiletého v roce 1948 poslali ke strýčkovi do Kanady.

V Kanadě přijal strýcovo jméno a proslavil se jako Stan Mikita. Do konce života ale říkal, že se cítí být Slovákem a je na to hrdý.

Celou kariéru v NHL strávil v týmu Chicago Black Hawks. Zpočátku jako tvrdý muž, který patřil k nejtrestanějším hráčům v soutěži. Později jako lídr, který čtyřikrát ovládl žebříček bodování NHL.

V roce 1972 nastoupil ve dvou utkáních v „Sérii století“ – v první konfrontaci kanadských profesionálů a reprezentace Sovětského svazu.

Doprovodnou akcí „Série století“ bylo i exhibiční utkání v Praze proti Československu. Mikita měl v utkání roli kanadského kapitána. Utkání skončilo remízou 3:3. A Mikita si zahrál třeba i proti Václavu Nedomanskému nebo Ivanu Hlinkovi.

Mikita se do dějin hokeje vepsal nejenom jako první Slovák, který vyhrál Stanley Cup. Podle časopisu Time začal Mikita jako první používat hokejku se zahnutou čepelí. Hokejku ohnul náhodou, když se mu zasekla ve dvířkách na střídačku. Zkusil s ní hrát. Šlo to.

I jiní hráči si nárokují tento objev, který proměnil hokejovou střelu. Každopádně platí, že Mikita a Bobby Hull zahnuté čepele na začátku 60. let minulého století používali. A zpopularizovali.

Dávali s nimi spoustu gólů.

„On byl ten, kdo rozkopl dveře do NHL. Ukázal, že po emigraci sice začíná život úplně od začátku, ale dá se to zvládnout,“ vzpomíná hokejový komentátor Robert Záruba. Mluví o Václavu Nedomanském. Spolu s Richardem Fardou byli prvními reprezentanty, kteří emigrovali a zamířili do NHL.

Nedomanský i Farda hráli v památných zápasech proti Sovětskému svazu v roce 1969. Oba byli mistry světa z roku 1972.

Podle tehdejších režimních pravidel měl hokejista teoretickou šanci vyjet na sklonku kariéry na Západ. Muselo mu být 30, musel mít za sebou úspěšnou službu pro reprezentaci. Nedomanský požádal o možnost legálně za hokejem vycestovat v roce 1974.

Povolení nedostal. Naopak mu šéfové tehdejší centrální sportovní organizace připomenuli, že si ještě neodsloužil povinnou vojnu. Trocha šikany. Mohli si to dovolit. Jedna z největších hokejových hvězd a nejlepší reprezentační střelec neměl šanci na jakýkoli odpor.

Mohl jen utéct. A tak se z Václava Nedomanského stal „Big Ned“. Tak mu říkali v NHL.

Nedomanskému s Fardou se alespoň podařilo získat jinou mimořádnou výsadu: Možnost rodinné dovolené ve Švýcarsku.

Odtud odletěli do Spojených států a potom do Kanady. Nedomanský vzpomíná, že spolu s manželkou a čtyřletým synem přijeli do nového světa se třemi taškami. Trochu riziko, ale vyšlo to.

Richard Farda hrál tři roky ve WHL, soutěži, která se tehdy snažila konkurovat NHL. Do elitní soutěže se neprosadil a závěr kariéry strávil ve Švýcarsku.

Nedomanského si v roce 1977 vybral klub NHL Detroit Red Wings. A už v dalším roce byl nejproduktivnějším hráčem týmu.

8. prosince 1977 dal Václav Nedomanský v zápase proti Boston Bruins svůj první gól v NHL. První gól českého hráče v NHL.

„Série století“ a emigrace Václava Nedomanského ilustrovaly paradoxy tehdejšího – nejenom hokejového – světa. Nebyli to jenom hráči z Východu, kdo objevovali velký svět.

Kanada se teprve učila myšlence, že vynikající hráči žijí i jinde než v Severní Americe.

I Kanada objevovala svět.

A Kanada se nestačila divit. Nejenom, že se zpoza železné opony objevovalo stále víc dobrých hráčů. Najednou tu byli i tři bratři. A byli nejlepší.

Slováci Marián Šťastný a Peter Šťastný byli mistři světa z let 1976 a ’77. Stříbrné medaile s nimi v roce 1979 slavil i nejmladší bratr Anton. Nejlepší útok československé ligy, který dovedl Slovan Bratislava k triumfu v sezóně 1978/79.

V roce 1980 byli Marián, Peter a Anton se Slovanem v Innsbrucku. Peter a Anton měli s sebou manželky, na Mariána čekala rodina doma. Dva mladší bratři se rozhodli, že využijí příležitosti a odejdou. Marián se pokusí za nimi dostat později.

Byli slavní. Kanada o ně měla zájem. A podle toho útěk vypadal. Vedení klubu NHL Quebec Nordiques, kam měli bratři nastoupit, zorganizovalo policejní eskortu na vídeňské letiště. „Byli krmeni propagandou, různými špionážními historkami. V každém člověku pomalu viděli agenta KGB,“ vzpomíná Peter Šťastný.

Kličkující auta doprovázená policisty, ostražité pohledy do zpětného zrcátka, každou chvíli mohla začít divoká honička s nepřátelskými agenty… Zvládli to.

A hned v první sezóně NHL oslnili. 22. února 1981 v zápase s Vancouverem dosáhli oba bratři hattricku. A o dva dny později stanovili nový rekord.

Quebec porazil Washington 11:7 a oba bratři se na vítězství podíleli 8 body. Peter měl čtyři góly a čtyři nahrávky, Anton tři góly a pět asistencí. Nováčkovský rekord. Bratrský rekord.

Peter Šťastný měl za sezónu 1980/81 109 kanadských bodů a byl vyhlášen nejlepším nováčkem NHL. Během 80. let minulého století byl druhým nejproduktivnějším hráčem soutěže za Waynem Gretzkym.

V Československu se ale jeho góly nepočítaly. V roce 1984 reprezentoval na Kanadském poháru Kanadu. V zápase s Československem dal gól, ale komentátoři československé televize nesměli jeho jméno vyslovit.

Gól? Jaký gól?

Mariána Šťastného po emigraci bratrů režim šikanoval. Nesměl hrát hokej, nesměl pracovat jako právník. Celý den ho sledovali agenti StB, dvakrát týdně se musel hlásit. Vyhrožovali mu, že jeho děti se nedostanou ani na střední školu.

Šikanu agenti stupňovali. Nabídli Mariánovi, že může vycestovat, pokud slíbí, že se nikdy nevrátí. A prodá veškerý majetek a hotovost si nevezme s sebou. Udělal to. A dozvěděl se, že odjet stejně nesmí. Situace začínala být zoufalá.

S pomocí kamarádů nakonec zfalšoval dokumenty a přes Maďarsko se s rodinou dostal do Jugoslávie a potom do Vídně. Odtud telefonoval bratru Antonovi. „Přijel pro mě osobně prezident klubu Quebec Nordiques a potom to už šlo jako po másle,“ vzpomíná Marián Šťastný.

Připojil se k bratrům. V sezóně 1981/82 se zařadil mezi nejproduktivnější hráče týmu, dosáhl 89 kanadských bodů.

Nikdy ale bratrům úplně neodpustil, že odjeli bez něj.

„Byl jsem tvůrcem našeho útoku, tvůrcem jejich štěstí a budoucnosti. Hádal jsem se s trenérem, když nás chtěl rozdělit a dokázal jsem mu, že jsem měl pravdu, že to pro hokej bylo dobré. Neuměl jsem si představit, že mě nechají na rozcestí. Odpustil jsem jim, ale zapomenout na to nemohu,“ popisuje Marián Šťastný.

Železná opona. Hokej.

A lidé objevují nejenom hokejové světy.

V lednu 1989 se z juniorského turnaje v Calgary domů nevrátil Petr Nedvěd. Je to symbolické završení období útěků.

„To nevěděl nikdo. To byla taková moje cesta za snem, moc jsem o tom nevěděl ani já. Rozhodoval jsem se vyloženě poslední den,“ vzpomíná Nedvěd. „Sice jsem už o tom přemýšlel před odletem z domova, ale byla to cesta do neznáma. Nešlo to plánovat. Samozřejmě, kdybych byl starší, prošel třeba draftem a měl něco připraveného, situace by byla jiná. A daleko jednodušší. Tohle bylo, nechci říci spontánní, ale odehrálo se to opravdu až poslední večer, než jsme měli jet zpátky. Buď, anebo. Vrátím se, nebo zůstanu.“

Bylo mu necelých 17. Nepřemýšlel o tom, jestli to nějak uškodí jeho rodičům. Ani o tom, co ho čeká.

Měl štěstí. S rodiči se viděl už o rok později. Režim padl.

V roce 1994 reprezentoval Kanadu na olympijských hrách v Lillehammeru. Získal stříbrnou medaili. V roce 2012 získal bronz na mistrovství světa jako reprezentant Česka.

Dnes je generálním manažerem české hokejové reprezentace.

Vypadá to už jako normální svět. Bez železné opony. Kanada, nebo Česko? Povoleno je obojí.

Normální svět? Bohužel. Světový šampionát 2022 patří k těm nejméně normálním.

Rusko vede zrůdnou válku na Ukrajině. A hokej se učí vnímat novou „železnou oponu“.