Neporazitelní v hokeji. Když se Češi s nikým nemazali, natož s Američany

Český hokej pamatuje i jinou éru než tu dnešní, v níž jde do čtvrtfinále se Spojenými státy na hokejovém šampionátu v roli kurzového outsidera.

Po zlaté éře 70. let přišla léta osmdesátá a během nich nakonec jen jediný titul světových šampionů pro Čechoslováky, doma v Praze v roce 1985.

Nejen hokejový svět se ale začal rychle měnit a největší přelom pochopitelně znamenal rok 1989.

To, co do té doby mohli okusit vesměs jen ti, kteří opustili naši zem, rázem bylo reálné pro všechny. Nejvyšší československou soutěž postupně opustilo více než 100 hráčů, kteří toužili vyzkoušet zahraniční angažmá. Hokejem se brzy bylo možné zajistit do konce života, zejména pokud šlo o ty nejlepší, kteří se rozjeli do NHL. Rokem 1990 začala velká éra českých hvězd, jejichž jména se už naučil celý hokejový svět!

Ještě v roce 1992 se v Praze a Bratislavě odehrál světový šampionát, kde se Československo snažilo o další velký domácí úspěch. V novém formátu play-off ale neuspělo v semifinále po nájezdech. Útěchou mu tak byly aspoň bronzové medaile získané v duelu se Švýcary.

V roce 1993 ale přišel velký zlom. Česko a Slovensko od toho roku už netvořily jednu zemi, ale každá z bývalých federálních republik šla svou cestou.

Po předchozí velké vlně odchodů to byla další rána pro ligu i reprezentaci. Slovenští hráči i slovenské kluby měli velkou kvalitu, která pochopitelně chyběla. Nicméně i tohle dokázal český hokej nakonec nahradit. Vášeň a rvavost slovenských borců nahradila česká chytrost a brzy i zkušenosti těch nejlepších nabrané po celém světě. Poslední gól československé seniorské reprezentace vstřelil 21. prosince 1992 v Moskvě v zápase s Ruskem Roman Horák.

Nová česká éra začala tam, kde skončila ta československá.

Na bronzové příčce, tentokrát při MS v Německu. Dál už to ale tak dobře nešlo. Do reprezentace se zapracovávalo obrovské množství nových hráčů z různých klubů po celém světě a nebylo to vůbec jednoduché. Než přišla Vídeň 1996. Čeští fandové čekali na zlato z mistrovství světa už 11 let a ono opravdu konečně přišlo. A znovu u toho byl jako tehdy trenér Luděk Bukač.

Ten dokázal namixovat vynikající výběr kombinující skvělé hráče z extraligy, evropských lig i z NHL. Češi prošli postupně vítězně přes Švédsko, Finsko, Francii a Itálii, ve skupině klopýtli jen remízou s Nory. Ve čtvrtfinále zdolali snadno Němce (6:1), v semifinále si poradili s USA (5:0) a zbývalo si poradit s Kanadou. Díky památné brance Martina Procházky 19 vteřin před koncem se to podařilo! Samostatné Česko se stalo poprvé světovým šampionem. A to byl teprve začátek…

Už několikrát měli čeští hokejisté olympijské zlato nadosah, vždyť v letech 1948 nebo 1968 by býval stačil k triumfu jeden gól navíc. V roce 1998 v Naganu to ale se zlatými českými ambicemi nevypadalo moc nadějně. Vůbec poprvé se mohly olympijského klání zúčastnit i hvězdy NHL, a tak šlo skutečně o „turnaj století“. Českému výběru Ivana Hlinky sice mohly pomoct hvězdy NHL, jako byli Jágr nebo Hašek, jenže s tím mohly počítat úplně všechny týmy. A že podobných megastar bylo i v ostatních mužstvech plno – Gretzky, Lindros, Yzerman, Roy, Pronger, Bourque, Leetch, Chelios, Hull, Modano, Lindström, Forsberg, Sundin, Koivu, Selänne, Tikkanen, Bure, Fjodorov, Jašin a další a další, to byla záplava fantastických hráčů a legend hokejové historie.

Někteří Češi se poznali až v Naganu, ale na ledě si rozuměli skvěle. Porazili ve skupině Finsko a Kazachstán a jen těsně prohráli s Ruskem. Znamenalo to pro čtvrtfinále těžkého soupeře – hvězdami NHL nabité Spojené státy americké, které dva roky předtím vyhrály poslední měření sil nejlepších hráčů světa – světový pohár. V první třetině držel Čechy nad vodou jen nepřekonatelný Hašek, ale pak se probudili i střelci Růžička, Jágr, Ručinský a Dopita a překvapivá výhra 4:1 byla na světě.

V semifinále už to ale přece musela být konečná. Kanada se všemi nejlepšími borci a legendárním Waynem Gretzkym přijela jednoznačně pro zlato. Jenže Češi si ten den na obra vyšlápli. Šlégrovo dělo od modré čáry ještě stihl minutu před koncem vyrovnat Linden. Došlo až na nájezdy a v nich se na úvod trefil Reichel. Pak už nedal gól vůbec nikdo. Dominátor zkrátka zamkl branku a poslal Čechy do finále.

Tam čekala poslední překážka – pokolikáté už to byli hokejisté z Ruska? Jenže někdejší nadvláda východní země už byla ta tam, dávno jsme měli svobodu. A taky Svobodu! Petra Svobodu. Jeho nejslavnější a jediný reprezentační gól rozhodl naganské finále. „Přepište dějiny!“ křičel do éteru komentátor Robert Záruba. Česká reprezentace poprvé v historii vyhrála olympijské hry v ledním hokeji. A hned na dosud největším turnaji historie.

Po historickém triumfu se mohlo zdát, že český hokej nemá kam stoupat, ale omyl!

Zlatá horečka tím pouze začala. V roce 1999 se hrál světový šampionát v Norsku a trenér Ivan Hlinka už dopředu rozesmátý hlásil, že není třeba vyhrát, hlavně když přivezeme zlato. Byla to prorocká slova. Češi vyhráli základní skupinu, v té následující podlehli Rusům 1:6, ale výhry se Slovenskem a Švédskem je poslaly do semifinále. Hrálo se tehdy na dva zápasy a s Kanadou to byla opět vyrovnaná bitva. Rozhodly až nájezdy po druhém utkání a v nich obránce Špaček. I finále se hrálo na dva zápasy. Finy jsme nejprve porazili, pak jsme s nimi ale prohráli. Šlo se tedy do rozhodujícího prodloužení. V něm prožil životní okamžik Jan Hlaváč. Jeho dorážka byla zlatá!

V roce 2000 se hrál šampionát v Rusku už bez trenéra Hlinky, který přijal nabídku z NHL. Nominace se kouči Augustovi rozpadala, jedna omluvenka střídala druhou. Jenže ti, kteří nakonec na turnaj odjeli, chtěli dokázat, že nejsou o nic horší než borci z NHL, kde jich v té sezoně působilo s českým pasem hned 56. Češi se rvali skvěle, vyhráli skupinu i nadstavbu, kde je porazili jen Finové. Ve čtvrtfinále šlo z cesty Lotyšsko (3:1), v semifinále Kanada (2:1), zato poslední krok byl velmi pikantní, do finále se totiž poprvé v historii dostali i nedávní reprezentační kolegové – Slováci. Zkušenější Češi šli do vedení 3:0, ale „bratia“ se nechtěli vzdát a postupně snížili až na 4:3. Vše rozhodla až střela Roberta Reichela chvíli před koncem. „Mamko, táto, vezu domů zlato,“ křičel do kamery jeden z mála krajánků z NHL v podceňovaném týmu, Václav Prospal.

Mistrovství světa v Německu 2001 dovršilo zlatý hattrick. Nic podobného žádná jiná země v éře play-off do té doby ani potom nedokázala. O to je celý úspěch cennější. Skupinu i nadstavbu zvládli Češi s rutinou a jediným uklouznutím při remíze s domácím výběrem. Ve čtvrtfinále čekali Slováci na odvetu za loňskou porážku ve finále, ale marně. Češi zvítězili 2:0. V semifinále bylo třeba porazit Švédy a to byla nakonec nejtěžší práce. Vyrovnání na 2:2 zařídil před koncem Viktor Ujčík, který pak rozhodl i nájezdy. Třetí finále ve třech letech tentokrát předhodilo českým lvům tým Finska a i tentokrát to byla těžká práce. Z vedení Finů 2:0 se ale český tým nepoložil, branky Procházky s Dopitou stav srovnaly a v prodloužení přišel životní moment Davida Moravce. Třetí zlato v řadě! Neuvěřitelné, bláznivé a zřejmě i neopakovatelné.

Desetimilionový malý národ ze středu Evropy, kde v zimě ani pořádně nemrzne, byl v tu dobu bezpochyby nejlepším hokejovým národem světa.