Mistra světa zavřeli do blázince. A pak se zrodil neporazitelný tým

Dlouhých 23 let čekal československý hokej na zlatou medaili z mistrovství světa, poštěstilo se až v Praze roku 1972 a skončilo tím nejdelší čekání na hokejový titul vůbec. Nakonec ho vybojovali hráči symbolicky doma před vlastními vděčnými fanoušky.

Z dnešního pohledu je třeba uznat i fakta, že na turnaji chyběly oba zámořské týmy. A severské země po vzniku konkurence NHL v podobě WHA byly oslabené o nemálo hráčů, kteří zamířili zkusit štěstí do Severní Ameriky.

Na druhou stranu, porazit tehdy Sovětský svaz, který vyhrál neskutečných 10 světových šampionátů a olympijských turnajů v řadě, to byl výkon, na který nelze nikdy zapomenout!

Rozhodující utkání se SSSR 20. dubna 1972 prožívala téměř celá země a branky dvou budoucích emigrantů Václava Nedomanského a Richarda Fardy a k tomu rozhodující trefa rebela Jaroslava Holíka určily konečný a zlatý výsledek 3:2 pro domácí. Další zlatá éra našeho hokeje tehdy teprve startovala…

Mezi mistry světa tehdy patřil i třiadvacetiletý Rudolf Tajcnár. V roce 1972 prožíval obránce Slovanu Bratislava životní ročník. Během něj získal ještě bronzovou olympijskou medaili. Na světovém šampionátu nastřílel jako obránce vynikajících pět branek a zdálo se, že jeho budoucnost je více než růžová. To byl ale velký omyl.

Tajcnár byl vždy celkem bouřlivák, navíc se rád napil, tenkrát po mistrovství světa to ale přehnal a poté, co se v baru popral s několika policisty, měl strávit čtyři roky v psychiatrické léčebně!

Nakonec tam střídavě musel být rok, následně se mohl vrátit k hokeji, nikoli však už do reprezentace. Ještě čtyři sezony hrál ligu za Slovan, pak mu ale komunistický režim lezl už natolik krkem, že se rozhodl emigrovat. Měl slíbené angažmá ve Švýcarsku, ale Československý hokejový svaz jako obvykle vymohl u IIHF dvouletý trest, a tak Tajcnár, pokud chtěl hrát hokej, musel jedině do zámoří.

První rok strávil ve farmářské AHL, kde vyhrál i ceněný Calder Cup, a do hlavního týmu NHL Philadelphie Flyers se nepodíval jen kvůli zranění v době, kdy měl být povolán. V následujícím ročníku si dokonce zahrál s mladičkým Waynem Gretzkym za Edmonton Oilers! Nikoli však v NHL, ale v tehdy konkurenční WHA, kde však dostal šanci jen ve dvou duelech, jinak hrál opět hlavně na farmě. Znovu mu ale sezonu zkomplikovalo zranění, tentokrát kolene. A co hůř, při výletu do New Yorku byl napaden zlodějem a pobodán!

Po uzdravení a vypršení trestu se přesunul do Evropy a kariéru dohrál ve Švýcarsku. Stesk po domově byl v jeho případě ale tak velký, že se v roce 1987 rozhodl pro návrat do Československa. Zdánlivě nemožnou věc provedl na falešný pas a v Bratislavě se nakonec sám udal Veřejné bezpečnosti. Policie ho překvapivě po důkladných výsleších nechala jít. Následně se živil, jak mohl, ale k hokeji se samozřejmě v žádné roli nevrátil, a to ani po převratu v roce 1989. Dožil v osamění s psychickými potížemi a problémy s alkoholem. Zemřel v 57 letech po infarktu v létě roku 2005.

Pražský zlatý úspěch byl jen předzvěstí toho, co naplno přišlo v letech dalších. Několik let se budovalo mužstvo světové úrovně, až přišel rok 1976. Na olympijských hrách v Innsbrucku skončilo Československo smolně druhé i kvůli nešťastné kontumaci a hlavně kvůli epidemii chřipky v týmu. K olympijskému zlatu tehdy v zápase se Sověty chybělo 5 minut…

To na světový šampionát v polských Katovicích už byli českoslovenští lvi zdraví a hlavně hladoví. V deseti zápasech turnaje nepoznali hořkost porážky, jen jednou remizovali už za rozhodnutého stavu turnaje se Sbornou (která dokázala neskutečně prohrát 4:6 s domácím a nakonec sestupujícím Polskem). S obrovským náskokem tehdy Čechoslováci slavili čtvrtý titul mistrů světa v historii, 6 z 10 nejlepších střelců turnaje byli Čechoslováci a v all star týmu turnaje se ocitli Holeček, Pospíšil, Nový a Martinec. A to byl teprve začátek!

V roce 1976 se konal i první velký světový turnaj s účastí všech nejlepších hokejistů světa – Kanadský pohár.

Nechyběly tu čtyři nejlepší evropské týmy, ale ani ti nejlepší profesionálové z NHL v dresech Kanady a USA. Československo sice přijelo jako mistr světa, ale zámořští novináři ho stejně moc nebrali. Ty zajímala hlavně porážka Sovětů. Veleslavný kanadský trenér Scotty Bowman dokonce prohlásil, že na československém týmu ho upoutaly jen hezké dresy. Jenže 9. září 1976 si v Kanadě chtě nechtě museli přiznat, že v malé zemi ve středu Evropy jsou skvělí hokejisté, kteří dokážou pyšné hvězdy z NHL porazit.

Tehdy zažil svůj životní duel už čtyřiatřicetiletý zkušený brankář Vladimír Dzurilla, jindy spíše náhradník Jiřího Holečka. Nejprve sklidil posměch, to když podklouznul při nástupu na led. Jenže pak fandům v Montréalu úsměv ztuhnul. Zavalitý borec z Bratislavy, který měl vlastně už jen dochytat kariéru v Brně, byl na zámořském ledě naprosto nepřekonatelný. Kanadské hvězdy dělaly možné i nemožné, aby bodrého Slováka překonaly, ale marně.

A když se necelých 5 minut před koncem trefil Milan Nový, byla z toho legendární výhra 1:0. Poprvé tak naši hokejisté porazili Kanadu v její nejsilnější sestavě! Československý tým to nakonec dotáhl až do finále turnaje, kde ale už ve dvou zápasech na Kanadu nestačil. Uznání kolébky hokeje ale Československu nikdo vzít nemohl.

Brankář Rogatien Vachon tehdy po těžce vybojované výhře prohlásil: „Tihle chlapi jsou ostří jako hřebíky, ale mají velká přátelská srdce. Na to, co se stalo, když jsem chytil nejtěžší střelu zápasu, nikdy nezapomenu. Ten, co vystřelil, ke mně dojel a poplácal mě uznale po zádech.“ Dodejme, že tím hráčem byl tehdy v životní formě hrající Vladimír Martinec.

V roce 1977 byla obhajoba světového titulu ve Vídni o to těžší, že se po letech na turnaj vrátily zámořské výběry už i s povolením pro start profesionálů z NHL. Zatím o starty v Evropě velký zájem nebyl, a tak Kanada dostala třeba od SSSR dardu 11:1. Jenže tvrdě hrající zámořští profíci měli i lepší dny, jako když s Čechoslováky remizovali 3:3. Pak náš výběr dokonce prohrál se Sověty 1:6 a obhajoba se zdála ztracená. Jenže tihle bojovníci se nevzdávali. Porazili postupně Švédsko, USA, ve finálové skupině SSSR, znovu Švédsko a rázem ke zlaté medaili stačilo porazit Kanadu.

Jenže záludní brousci s javorovým listem na dresu se vzepjali k vynikajícímu výkonu a vyhráli drtivě 8:2. Titul se pro obhájce zdál ztracen, ale podobně jako před 30 lety pomohli soupeři. Švédsko nečekaně porazilo Sověty 3:1 a to přihrálo páté zlato v historii Československu. Poprvé tehdy náš hokej obhájil titul mistrů světa!

O rok později v Praze všichni fandové věřili ve třetí zlatý korálek v řadě. Od začátku šlo vše jako po másle, v základní skupině sedm zápasů, sedm výher a slavný hattrick Františka Černíka do sovětské sítě. Tenhle výběr měl prostě sílu! Ve finálové skupině porazili domácí znovu Švédy i Kanaďany a v posledním duelu se Sovětským svazem tak stačilo klidně i prohrát o gól! Tohle přece musí vyjít, říkali si fanoušci… Jenže Čechoslováci prohráli zápas 1:3. Co naplat, že Martinec možná vstřelil i druhý gól, rozhodčí ho zkrátka neuznali.

Rozhodla tehdy jediná branka! Na zlatý hattrick jsme si museli počkat ještě téměř čtvrt století…