Komentář: Hokej, jediný tmel národa. A kdysi také odporu k Rusku

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Noční světový triumf českých hokejistů lze nahlížet sportovní, ale i politickou optikou. Po léta se badatelé zabývají fenoménem hokeje coby nástroje pro budování národní pospolitosti. Zkoumají, jakou roli má tento sport v překonávání společenských a třídních rozdílů. A nakolik je prospěšný k alespoň dočasnému propojení společnosti.

„Hokej hraje velmi důležitou roli při tvorbě národní identity,“ potvrzuje Karolína Burdová. Ledové hře věnovala bakalářskou práci na Institutu sociologických studií při Karlově univerzitě. Především s důrazem na český úspěch v Naganu v roce 1998.

Závěry jejího díla jsou platné, myslím, i po aktuálním nočním triumfu českého výběru nad Švýcary.

Jak víme, politicky se momentálně neshodne v Česku skoro nikdo na ničem. Kromě hokeje.

„Když se zeptáte obyvatel České republiky, na co jsou nejvíce hrdí, mezi důvody nejvíce zmíní sport, případně kulturu, historii. Sport představuje jeden z nejdůležitějších důvodů,“ cituje Burdová jedno z vystoupení vedoucího své práce Dina Numerata.

Sport jako nástroj socializace napomáhá budování národní identity. Burdová cituje také sociologa Marka Laichmana: „Spojenectví sportu a národní identity patří ke spojenectvím emocionálně nejnabitějším.“

Čemuž odpovídají i čísla. Podle 60 procent Čechů je sportem, s nímž se ztotožňují, nikoli fotbal, nýbrž hokej. Dle průzkumu Českého národního panelu je českou národní disciplínou číslo 1.

Ve shodě s autorkou akademické práce i s výzkumníky dodám, že námluvy s pukem a hokejkou jsou málokdy plodnější a intenzivnější než v okamžicích euforie, jakou byla ta nedělní.

Jiná autorka Pavla Janoušková v bakalářské práci, kterou na téma „hokej a národ“ vypracovala na brněnské Masarykově univerzitě, připomíná: „Můžeme najít určitou paralelu mezi podobou, zobrazováním a vnímáním hokejových zápasů a hokejistů, již představují moderní souboje států a rytířů, kteří hájili čest své země v krvavých bitvách. Samotný název hokejová výstroj, jež je pro samotnou hru nepostradatelná, vyvolává dojem určité zbroje/brnění.“

Autorka dále míní: „Budeme-li číst o české reprezentaci, českém národním týmu a konkrétně o českých hokejistech, budou v médiích téměř výlučně označováni jako národní hrdinové, ke kterým se upínají ideje malého státu uprostřed Evropy, jenž byl v historii tolik zkoušen. Tito novodobí hrdinové reprezentují ideu neporazitelnosti.“

Ano, hokej u nás tradičně nese bojové, politické poselství. Psycholog a politik Michael Žantovský vzpomíná, že se hokej s politikou pojil nejméně od doby, kdy se v roce 1948 dostali k moci komunisté. I po okupaci z roku 1968 zůstal hokej „zdrojem národní hrdosti a zápasy proti SSSR se změnily v demonstraci odporu proti dlouhému utlačovateli Čechů“.

Historici tomu říkají „hokejové protesty“. Zápasy proti Sovětům byly v dobách normalizace chápány jako symbolická odplata za okupaci. Ze stadionu, dnes arény, bylo rázem dějiště politické bitvy.

Burdová v reakci na Nagano připomíná, že politizované bylo třeba i příjmení obránce Petra Svobody, autora jediného finálového gólu. Novinář Tal Pinchevsky konstatoval: „Kdyby někdo napsal, že hráč jménem Petr Freedom dá rozhodující gól v zápase proti zlému impériu, řekl bych, že jsem větší blbost neslyšel.“

V Praze ani v Ostravě se letos nic podobného stát nemohlo. Rusové se šampionátu ze srozumitelných důvodů účastnit nemohli.

Socioložka Janoušková má ovšem za to, že by čeští fanoušci, přísně vzato, měli víc než Rusko vnímat jako klíčového soupeře kupříkladu Německo. „Z historického hlediska by soupeře pro český národ měli představovat Němci, Rakušané, Rusové a Slováci. Vzhledem ke kvalifikačním skupinám a úrovni hokeje v obou zemích se Češi nejčastěji setkávají právě s Ruskem. Při těchto zápasech jsou tendence a motivace Čechů vyhrát proti Rusům největší, a to i přesto, že represe v období protektorátu Čechy a Morava během II. světové války nebo tři sta let trvající habsburské nadvlády neměly o nic menší vliv a dopad na podobu české společnosti než čtyřicet let sovětského vlivu,“ domnívá se.

Nacionalistické vymezení se vůči Rusku podle ní vychází z historicky bližších období po roce 1948, popřípadě z období okupačních let 1968 až 1989. Odpor proti Sovětskému svazu byl chápán jako národní odboj proti utlačování ze strany cizí nadvlády.

Postoj k Ruské federaci je dle Janouškové ostřejší, neboť je dán, přemítá, desítkami let ničení tradičních hodnot, které byly považovány za vlastní českému národu. A mají-li jednotlivé historické události sloužit budování národa a jeho identity, je nutné, abychom na tyto události „vzpomínali (a zapomínali) jako na naše vlastní,“ cituje sociologa Benedikta Andersona.

Na čemž nesejde. Rusko je – nejen jako sportovní soupeř – aktuálně mnohem nebezpečnější než Německo.

V situaci, kdy mnoho lidí volá po zatracení Ukrajiny, po odevzdání Kyjeva Putinovi, je možná příhodné si díky sportu připomenout naše relativně nedávné tragédie, o nichž mluví Žantovský.

Hokej je k tomu ideální. Nikdy nebyl apolitický. Není ani dnes. A může nám srovnat měřítka. Může nám připomenout, kdo býval, a dnes bohužel opět je, náš nepřítel.

Nemohli jsme Rusy porazit na ledové ploše, nedovolme ani, aby zvítězili na skutečném bitevním poli.