Jiří Hrdina: Mistrovství světa je hezké, ale Stanley Cup je nejvíc

Do hokejového vydání Boomer Talku zavítal mistr světa a trojnásobný vítěz Stanley Cupu Jiří Hrdina. S Milošem Pokorným probrali nadcházející šampionát, hudbu v hokejových kabinách i návštěvu Calgary Flames v Praze za totality.

Dnes startuje mistrovství světa v ledním hokeji, Češi hrají se Slovenskem. Co říkáš na to, když se na mistrovství světa v roli pořadatelů střídají země a hokejisté musí cestovat? Baví tě to?

Mně by to určitě nevyhovovalo. Mistrovství by mělo být v jedné zemi, maximálně, pokud by to třeba bylo Česko, tak si dokážu představit spolupořádání turnaje se Slovenskem, jak už to vlastně jednou bylo. To bych ještě skousl, protože vzdálenost mezi Prahou a Bratislavou je nějakých 300 km. Teď nevím, jak je daleko Tampere od Rigy, ale myslím si, že není úplně jednoduché cestovat mezi těmito městy, takže pro mě jako fanouška je určitě lepší Ostrava a Praha nebo Bratislava a Praha než Riga a Tampere.

Pro pořádek, původně se mělo hrát v Petrohradu a kvůli mezinárodní situaci se federace správně rozhodla turnaj přesunout a o pořadatelství se podělily dva státy. Další aktuální téma je, že největší opory, které celý hokejový národ vyhlížel, speciálně Davida Pastrňáka, nakonec neuvidíme. Bude pro manšaft velké minus, že speciálně kluci z Bostonu nedorazí, nebo se s tím mužstvo vyrovná?

Mužstvo se s tím bude muset vyrovnat. Oslabení to v každém případě je a řekl bych, že i velké, protože když loni na turnaj přijel Krejča s Pastou, tak to bylo obrovské oživení týmu a oni ho vlastně dotáhli k bronzové medaili. Dávali velké a důležité góly.

Boston byl jednoznačně favoritem, ale v play-off vypustil a nechal se vyřadit. Zažil jsi něco podobného?

Doma prohráli sedm zápasů za celou sezonu a potom prohráli tři v řadě, to je prostě něco neskutečného. Play-off je prostě nová soutěž, jiná soutěž. Začíná se od nuly a každý má šanci. Těch 82 zápasů na tobě zanechá stopy, i když oni hráli celkem v pohodě, vyhrávali kdeco, ale jak říkám, v play off se začíná od nuly a není jednoduché se na ten první zápas připravit. Je to jiná atmosféra – lidé jsou mnohem více fanatičtí a každý z týmů chce na ten pohár dosáhnout, jde o všechno a máš na to vlastně čtyři pokusy.

Bohužel jim to nevyšlo, uvidíme, co bude příští rok. Myslím, že ani gólmanovi to moc nevyšlo, když už se bavíme o Bostonu, měl tam pár minel, takový je hokejový život, ne vždycky se to prostě povede.

Dokážeš pochopit kluky, kteří prostě řeknou: „Hele, sorry, já jsem z tý sezony úplně vyřízenej, omlouvám se, ale letos hrát nebudu, protože bych to prostě nedal“?

Jasně, tomu úplně rozumím, protože speciálně pro těch pět kluků z Bostonu, i když Zbořil přijel a bude určitě posilou, bylo těch 82 zápasů strašně náročných a všichni na ně tlačí, aby udělali rekord a odehráli nevím kolik zápasů. A teď přijde ta série, kterou jsi měl v pohodě projít, a najednou vypadneš v prvním kole a jsi úplně dole – psychicky i fyzicky vyždímaný.

A když ti druhý den zavolá někdo ze svazu s tím, jestli si nechceš přijet zahrát na mistrovství, tak je to – samozřejmě to trošku zlehčuji – strašně těžké rozhodnutí. Jednak nevidíš svoji rodinu skoro celý rok, protože toho po celé Americe a Kanadě dost nacestuješ, takže těmto rozhodnutím absolutně rozumím.

Nakonec to vypadá, že bychom na turnaji mohli mít pět hráčů z NHL. Je důležité tam tyto hráče mít, nebo se ta úroveň vyrovnává a dokážeš si náš tým představit i bez opor?

Nebudeme si nic namlouvat, NHL je prostě o dvě úrovně nad všemi evropskými ligami, takže v NHL prostě nejlepší hráči hrají, ať chceme, nebo ne. Každý z těch kluků, který by přijel a hraje ve svém týmu, který vypadl, nějakou důležitou roli, by byl určitě posilou, ale zase záleží na tom, jakou filozofii má trenér a vůbec management celého týmu.

Martin Havlát a Kari Jalonen se rozhodli, že většinu týmu, podobně jako to Kari dělal i s Finy, postaví na evropských hráčích. Kari, kterého jsem x krát potkal na ligových utkáních a má o hráčích vynikající přehled, těm, které vybral, prostě věří.

Bude to takový „working team“, takový pracovitý tým, který nebude úplně oplývat hvězdami NHL, ale bude podle mě pracovat, bude dobrý v defenzivě a nakonec i vepředu. Je tam spousta kluků, kteří góly můžou dávat, podle mě budou hodně rozhodovat přesilové hry, takže vyvarovat se oslabení a využít přesilovky bude na tomto mistrovství strašně důležité.

Zmínil jsi kouče nároďáku. Někteří fandové s ním měli problém, že není Čech. Jak jsi přijal jeho nominaci a jeho působení u národního týmu?

Myslím, že i z příkladu Slovenska vidíme, že to funguje a může to fungovat perfektně. Kari odvádí výbornou práci tím, že sleduje spoustu těch kluků během celé sezony a opravdu se týmu věnuje na 110 procent. Několikrát jsem s ním mluvil, takže vím, co ho zajímá a jak se k tomu celému staví. Proč by cizinec nemohl trénovat český národní tým?

Jsi fanda rockové muziky, máš rád AC/DC atd. Jak to bylo s hudbou v mužstvech, ve kterých jsi hrál? V šatně českého týmu hrál Michal David. Jak to bylo v Americe, v Kanadě, převládalo tam třeba díky regionu country?

V kabině určitě ne, v kabině se prostě potřebuješ nakopnout. Navíc v Pittsburghu jsem měl na starost hudbu já, měl jsem ji ještě na magnetofonových páscích, takže jsem dělal takový výběr rockových věcí, které tě nakopou předtím, než jdeš na led.

Jak jsi trávil volný čas, relaxoval?

Hodně jsme před zápasy chodili do kina, hlavně když jsme byli venku. Relaxovali jsme na pokoji nebo doma s rodinou, protože nemáš moc času. Když jsme odjeli z Calgary na východ, trávili tam třeba 12 dní, což je dlouhá doba, tak jsme většinou jen relaxovali a snažili se po fyzické stránce připravit na další zápas.

Když jsi přijel hrát NHL, jak to u tebe fungovalo s módou a oblečením?

Díky kamarádu Márovi Všetíčkovi a tenisovému gigantovi Karlu Nováčkovi jsem jezdil koncem osmdesátých let na tenis do Stuttgartu. V Metzingenu sídlila továrna Hugo Boss, takže jsem na sezonu v NHL přijel vybavený – košile, kravaty, všechno Hugo Boss. A jednou v létě roku 1991 někdo domluvil spolupráci mezi NHL a Hugo Boss, takže kluci tam mohli nakupovat s nějakou velkou slevou. Nevím, jestli to platí dodnes, protože když vidím některé ty modely, ve kterých chlapci přicházejí na zápasy, třeba Pasta, myslím, že to zrovna od Hugo Boss asi není.

Pasta je úplný unikát, ten si na tom dává hodně záležet.

V tomhle mu strašně fandím, nejenom v hokeji, ale i v módě, Pasta je prostě skvělý.

Jak dlouho vykonáváš práci skauta?

V roce 1992 jsme vyhráli s Pittsburghem Stanley Cup a já v létě skončil. A známá historka vypráví o tom, jak jsem přišel do kanceláře za Craigem Patrickem, který byl v Pittsburghu generální manažer. Objednal jsem se u něj a on mi nabídl smlouvu na další dva roky. Řekl jsem: „Počkej Craigu, já jsem nepřišel pro smlouvu, já jsem ti přišel říct, že končím.“ Bylo to docela vtipné.

Skončil jsem a vlastně hned dostal nabídku pracovat pro Calgary, kde jsem tři sezony hrál a vyhrál s nimi jeden Stanley Cup. Nabídku jsem přijal a od roku 1992 do podzimu roku 2000 jsem dělal pro Calgary. A od doby, kdy jsem v Calgary skončil, pracuji pro Dallas, takže nějakých 30 let to bude, ale na druhou stranu je to prostě práce, která mě pořád baví a naplňuje.

Nepříjemné je samozřejmě to dlouhé cestování, jezdíš autem po D1 a říkáš si, proč tady ještě lítám jak blázen. Pak ale, když člověk vidí všechny ty talenty a kluky, které skautujeme, je to nádhera. Když vidíš tu rodící se hvězdu, zapomeneš na D1, říkáš si, že to jsou borci, a jsi rád, že to prostě dotáhli takhle daleko.

Jirko, co je vlastně náplní práce skauta pro NHL?

Náplní práce skauta je vždycky ten daný ročník v tom určeném regionu, což pro mě je Česko a Slovensko, Německo a Švýcarsko. Musím vlastně odsledovat celý ročník a kluky, kteří ten rok jdou do draftu. Letos se to týká ročníku 2005, sleduji juniorské ligy, všechny ty velké turnaje, na kterých hrají největší talenti z ostatních zemí, jako je Švédsko nebo Finsko. Je to náročné, především na cestování, ale mě to pořád baví.

Když vytipuješ talent, jak pokračuje ta cesta?

My v rámci Dallasu během sezony děláme určité pořadí hráčů od nejlepšího, což je letos Connor Bedard, kterého dostane Chicago, protože na něj vyhráli loterii. A během té sezony dělám reporty na hráče, které vidím v zápasech, a po určitém čase, po dvou třech měsících, udělám takové první pořadí nejlepších třiceti hráčů a srovnávám je mezi sebou podle kvality. Na konci sezony máme setkání všech skautů Dallasu, kteří ty hráče také sledují, a uděláme finální list, podle kterého pak jedeme v tom draftu.

Draft funguje tak, že se vlastně otočí celkové pořadí – od nejhoršího týmu po nejlepší. V NHL navíc perfektně zafungovaly platové stropy, myslím, že to byl jeden z obrovských zlomů, především pro týmy, které nejsou nebo nebyly tak bohaté, aby si mohly dovolit zaplatit superhvězdy. Je to omezené i rozpětím těch cen s minimální útratou, která je letos nějakých 45 milionů a strop asi 82 milionů dolarů. V tomto rozmezí se pohybuješ a podepisuješ hráče. Ty nejlepší týmy jsou schopné si podržet třeba jenom jednoho, dva nebo maximálně tři hráče.

Kolik jsi za těch třicet let objevil talentů?

Asi nejviditelnější hráč je Radek Faksa, v současnosti hrající u nás v Dallasu, který se stal jedním z nejlépe hodnocených defenzivních útočníků v celé NHL. Hraje skvěle tuto roli, je vynikající na buly, v oslabení, je to obrovský srdcař. On je asi jeden z těch mých top kluků, které jsem doporučil a kteří to v NHL dotáhli takhle daleko. Skauting vlastně drží všechny týmy nad vodou a je pro ně velmi důležitý. Já dodnes moc nechápu, i když vím, že Evropa funguje trochu jinak, že spousta evropských týmů, a to nejenom v hokeji, nemá skauty, protože to je strašně důležité.

Tebe draftovali Calgary Flames. Jaký to byl pocit, že je najednou Jirka Hrdina z Prahy normálně k prodeji v nejlepší hokejové soutěži světa a ještě v době komunismu?

V roce 1984 jsem byl draftovaný, sice až v nějakém sedmém nebo osmém kole, ale to bylo tenkrát normální, protože těch kol bylo devět, já byl v osmém, posledních pár let je jich už jenom sedm. Bylo to hlavně kvůli tomu, že oni nevěděli, jestli mě dostanou ze země ven, takže i když mě v roce 1984 draftovali, do Calgary jsem se dostal až po olympiádě v roce 1988, kdy jsme se domluvili se svazem a se Spartou, že mě nechají jít.

Musel jsem splnit určité podmínky, odehrát nějakých 150 zápasů za národní tým, zlatou medaili z mistrovství světa jsem měl, takže už od toho roku 1985 jsem věděl, že ty podmínky budu splňovat, a směřoval vše na ten rok 1988. 

Drafty jsme sledovali, ale jen tak, že jsme poslouchali Hlas Ameriky, kde o tom draftu druhý den informovali. Tak jsme se dozvídali, kdo byl kde draftovaný, a mě v tom roce 1984 draftovali Flames.

Málo se ví, že ty jsi byl první Čech, který přivezl do tehdejšího Československa tým NHL.

Ano, to je pravda. S Flames jsme v roce 1989 vyhráli Stanley Cup a na podzim jsem se domluvil s Cliffem Fletcherem (generální manažer týmu), že by nebylo špatné v rámci tréninkového kempu tento tým přivézt i k nám a odehrát dvě přátelská utkání s naším nároďákem. Nakonec se to všechno povedlo, bylo to neskutečné, na naše tréninky tenkrát chodilo 5000 lidí.

To bylo prostě něco neskutečného, kluci koukali, navíc po sezoně, kdy jsme vyhráli Stanley Cup, bylo to léto takové trošku veselejší. Nepřijeli jsme v úplně dobré fyzické kondici, bylo to vidět i v těch utkáních, na vůli jsme sice odehráli dva kvalitní a vyrovnané zápasy, ale prostě jsme prohráli s naším nároďákem. Spousta lidí si říkala, co to je ta NHL za soutěž, když tady Flames prohrají s nároďákem.

Pro kluky z Flames to musel být strašný šok, protože podle mě mnozí nikdy nebyli v zemích bývalého komunistického bloku, jak na to vzpomínali?

Byli nadšení, protože tady byli králové, vyměnili 100 dolarů, tenkrát byl dolar za 55 Kčs, pivo stálo v restauraci hned vedle Intercontinentalu, kde jsme bydleli, asi čtyři koruny, takže se asi za 50 centů zlili jako ruští mužici. Po téhle společenské stránce jsme si to hodně užili.

Byl jsi pro ně král?

Oni si dlouhou dobu mysleli, že jsem v Čechách víc než prezident. Všichni mě tady znali, provedl jsem je Prahou, jak noční tak i denní, takže to bylo fakt famózní, úplně skvělé.

Prý si kluci nakoupili nějaké sklo.

Sklo jsme museli nechat na ambasádě, protože toho nakoupili tolik, že se to nedalo odvézt, navíc my jsme odsud letěli ještě do Ruska a tam jsme odehráli další dva nebo tři zápasy, jeden v Petrohradě a myslím, že dva v Moskvě.

Tady v Praze vlastně byli všichni naši majitelé, celý tým. Pozval jsem tenkrát všechny, asi padesát lidí, na večeři, koukali, že jsem zacáloval celou večeři, ale nevěděli, kolik mě to stálo, že to zas taková darda nebyla. Oni když si představili, že by pozvali 55 lidí na večeři v Americe nebo Kanadě, tak by to stálo hodně peněz. A jeden majitel se pak dokonce ptal, jakou mám smlouvu, že jim je jako majitelům trapně, protože za ně platím. Tak jsem ho uklidnil, že zas tolik to nebylo, že se pohybujeme v jiných relacích. Většině těch majitelů se ale do Ruska moc nechtělo, takže se sbalili a odletěli do Londýna.

Máš tři Stanley Cupy, moc vás není. Jak jsi měl postavený žebříček hodnot, když se bavíme o nároďáku, mistrovství světa, Stanley Cupu? Pro každého hokejistu je asi nejvíc hrát NHL.

Než jsem zažil atmosféru play-off a bojů o Stanley Cup, tak jsem si myslel, že víc než mistrovství světa prostě nic nemůže být, že to je turnaj, na kterém potkáváš opravdu skvělé hráče. Po prvním vítězství s Calgary Flames ve Stanley Cupu jsem zjistil, že ta cesta je tak strastiplná, strašně těžká a dlouhá. Jdeš skrz čtyři kola, musíš vyhrát v každém kole čtyři zápasy, což se většinou nepovede, takže jich odehraješ minimálně pět, spíš šest a často jsme hráli i na sedm zápasů.

Je to strašně dlouhé, náročné fyzicky i psychicky, a čím více se blížíš k tomu cíli, tím je to horší. Ve srovnání s tím, když odehraješ jeden čtrnáctidenní turnaj, jako je mistrovství světa, je to sice hezké, ale nejsou tam vlastně nejlepší hráči, kteří tou dobou pořád ještě hrají v Americe. Navíc je to vlastně turnaj o jednom zápase, ve kterém se rozhodne, jestli jsi byl úspěšný, nebo ne. Je to o tom čtvrtfinále, když postoupíš ze čtvrtfinále, jsi v semifinále, bojuješ o medaili, spadne z tebe ta tíha a hraje se ti vlastně daleko lehčeji.

Navíc se hraje vlastně každý rok, není to jako ve fotbale jednou za čtyři roky, takže pro mě po těch třech vítězstvích Stanley Cupu je ten žebříček jasný – Stanley Cup je nejvíc a zároveň asi nejtěžší trofej v kolektivních sportech, kterou můžeš vyhrát.

V době, kdy jsi byl v Pittsburghu, byl Mario Lemieux vnímán skoro jako starosta města, a když jste vyhráli, pozval vás k sobě domů. Je to poměrně ojedinělé a pro vás to musela být událost.

Ano, byla to velká událost, všichni jsme byli šťastní, Mario je navíc trošku introvert, není to člověk, který by rozdával rozumy a muselo by ho být všude plno, takže o to to bylo cennější. A když vyhlásil, že se jede slavit k němu na barák, tak to bylo famózní, navíc součást domu byl dost hluboký bazén a někomu přišlo jako dobrý nápad, že bychom s pohárem mohli do toho bazénu skočit. Myslím, že jsme tím zahájili tradici, kdy se začalo s tím Stanley Cupem skákat do bazénu.

To už dnes nejde, protože pohár má své hlídače, ale nám ho tenkrát prostě svěřili, přivezli jsme si ho domů a celé léto byl vlastně v Pittsburghu, každý z hráčů ho měl jeden den doma. Tenkrát se ještě nevozil do Evropy, tahle tradice začala až v době, kdy vyhrál Detroit. Užili jsme si to velmi, a když jsme vylovili ten Stanley Cup ze dna bazénu, měl trošku zmačkanou čepičku. Druhý den se musel vézt na opravu, aby byl ready na společnou fotku.

Mario Lemieux byl v té době kapitánem týmu, dnes je majitel klubu. Jak se k vám ostatním hráčům choval mimo soutěž?

Byl skvělý, opravdu skvělý spoluhráč. Kdykoliv bylo cokoliv potřeba, vždycky byl ochotný pomoci, v kabině toho samozřejmě moc nenamluvil, ale o to více ukázal na ledě. A když bylo potřeba, zvedl mezi třetinami trochu hlas a nás to nakoplo, protože jsme věděli, že on do toho dává všechno, navíc byl po těch různých peripetiích se zády a rakovinou v krku. V lednu 1991 se vrátil do play-off a bylo vtipné, že když přišel do kabiny, sedl po půl roce na kolo, 20 minut se projel, pak se šel dvakrát sklouznout na trénink a za čtyři dny jsme letěli do Quebeku, vyhráli tam asi 7:3, on dal tři góly a dvě nahrávky. S takovým hráčem je prostě radost být v týmu.

Zařadil bys Maria mezi nejlepší hráče historie NHL?

Stoprocentně. Díky tomu, že jsem s ním hrál, mám k němu jiný vztah než k Waynu Gretzkymu, ale myslím si, že kdyby Mario neměl zranění, která ho přibrzdila v kariéře, tak by se jeho a Waynova čísla moc nelišila. Oba byli famózní, každý svým způsobem, Mario byl prostě Mario.

Souhlasíš s tím, aby aktivní hráči dávali peníze do fondů určených pro ty kolegy, kteří už jsou za zenitem nebo jsou nemocní?

Určitě, jsou fondy, které se těmto věcem věnují. Navíc v NHL to funguje tak, že máš penzi a během kariéry si vlastně spoříš do fondů, které drží NHL Pension Society. A ty z něj od svého pětapadesátého roku můžeš začít čerpat. Navíc klub do něj také přispívá, takže tyto věci tam fungují. A třeba nadace, kterou založí samotní hráči, je fantastická věc.

Jirko, doufám, že aspoň ta penze je srovnatelná s tou, kterou by ti vyměřili u nás.

Počkej, já už penzi pobírám, jsem starobní důchodce. (smích) Je to individuální, odehrál jsem necelých pět sezon, takže to není tak, že bych si tady mohl vyskakovat, ale je to milé přispění. Dá se říct, že je v podstatě o něco vyšší než můj regulérní důchod.

Nedílnou součástí přípravy každého hráče je i životospráva, jak tuto oblast vnímáš?

Kluci berou během sezony vitaminy, proteiny atd., takže v tomto podporu mají. My jsme jeli na svíčkové a na guláši s pivem. Oni by tohle třeba už asi nedali, v té životosprávě se to strašně změnilo.

Když jsi přijel do Ameriky, Kanady, uvědomoval sis, že třeba i ten tvůj výkon může být lepší, když se budeš lépe stravovat?

Neřešil jsem to. Tenkrát, před těmi třiceti lety, se prostě baštily steaky a předzápasové jídlo byly špagety s pečeným kuřetem, nějaká zelenina atd., takže zas až taková velká změna oproti tomu, na co jsem byl zvyklý u nás, to nebyla. Dnes mají kuchyně v kabinách, vlastní kuchaře, kteří se o hráče starají po této stránce, to je obrovský rozdíl.

Kde posloucháš hudbu, v autě, doma?

Mám auto, ve kterém na cestách naposlouchám nejvíc muziky. Většinou si pouštím novinky nebo podcasty, kterých jsou dneska už mraky a pár z nich mě hodně baví, takže nejvíc poslouchám v autě. A pak, když mám chuť a chci si vychutnat nějakou hudbu v dobré kvalitě, tak si ji pustím doma, kde mám takovou hudební místnost, kterou jsem si udělal, mám tam gramofon, vybavení, dobré ozvučení.

Jirko, závěrečná, kdy jsi naposledy nastudoval novou skladbu na kytaru?

Ty bláho, já moc nové skladby nestuduji, nevím, tak dvakrát třikrát v týdnu tu kytaru vezmu a ozkouším si akordy, které si pamatuji, pak si pustím třeba nějaké blues, zahraju si do toho nějaké sólíčko nebo si zajamuji, ale nové songy se neučím.

A že by sis třeba šel s někým zahrát do nějaké hospody, klubu, to tě neláká?

To ani ne, já jsem spíš takový privátní kytarista.

Takže kdo tě chce zažít, musí do sklepa.

Přesně tak. Koho Jiří Hrdina favorizuje na nadcházejícím mistrovství světa? Přijal by nabídku stát se manažerem národního týmu? A co si o světovém šampionátu myslí v zámoří? Poslechněte si v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.