„Hrajeme skvěle!“ Krajíček vyhlíží Pastrňáka a chválí komentátora Voráčka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako někdejší vynikající obránce pomohl českému hokeji ke světovému stříbru a dvěma bronzům. Zahrál si i ve finále Stanley Cupu.

Když teď s rodinkou pozoruje, jak jeho následovníky žene za úspěchem na domácím mistrovství světa plná aréna, zalituje, že mu kvůli zranění turnaj v Praze před devíti lety unikl.

„Musí to být speciální zážitek,“ říká Lukáš Krajíček, dvojnásobný extraligový mistr s Třincem. Se synem po očku také sleduje, jak se vyvíjí play off série v NHL a případné hvězdné posily pro národní tým.

Hlavně David Pastrňák. S kumpánem Pavlem Zachou to mají s Bostonem nahnuté. Pokud v noci prohrají na Floridě, jsou volní.

Pasta roky dokazuje, že je superhvězda, která řídí Boston. I v národním týmu potvrzoval, že góly dávat umí a pomůže mu. Nevím, jak by to bylo se Zachou, který nikdy nereprezentoval. Jestli by přijel, nebo nad tím vůbec přemýšlel, nebo zda nad tím přemýšlí trenérský štáb. Ale také by to byla obrovská pomoc pro nároďák. Uvidíme, jak budou hrát.

V případě rozdílového hráče, jakým je Pastrňák, se neřeší, jak zapadne do rozjetého mančaftu, tomu se místo udělá vždy s nadšením, že?

Pasta je rozdílový hráč, takového chcete mít v týmu, sehraje se s kýmkoli. U Zachy úplně nevím, to je spíš pracant. Ale jsou to dva skvělí hráči, kteří by mohli nahradit útočníky, kteří jsou kvalitní, ale nedá se to srovnávat.

Vstáváte v noci na bitvy o Stanley Cup?

Živě se nedívám, ale každé ráno zapne mladej highlighty, než jde do školy. Vždycky vidím to nejdůležitější z každého zápasu.

Znovu se ukazuje, že Boston na Floridu neumí.

Vypadá to tak, že to asi nedopadne. Samozřejmě jim přeju, aby přes Floridu šli, ale minulý zápas byl rozdíl snad 25 střel. Florida je totálně přestřílela. Teď jedou na Floridu, ale když byl takový rozdíl doma v Bostonu, že vás soupeř takhle přejede, tak to bude těžké.

Pardon, vy přejete Bostonu? Na Floridě jste vlétl do NHL, navíc většina českého národa si teď přeje, aby Pastrňák měl volno pro domácí šampionát.

Jako jo, ale zase vím, jak se hráč připravuje celou sezonu na play off, cíl získat Stanley Cup je obrovský a šancí málo. Českým klukům to přeju na prvním místě. Vidíte, že Boston přejede základní část a najednou je to v play off jiný hokej. Pokud se jim to ale nepovede, tak jim hrozně přeju, ať si mohou zahrát tady. Mistrovství světa v Praze je jednou za deset let, nemusí se vám povést si na něm zahrát.

Fotogalerie: Jak se fandí na MS v hokeji

Mluvíte z vlastní zkušenosti, také jste dokráčel s Philadelphií až do finále Stanley Cupu. To na myšlenky na šampionát není prostor.

Není. Teď už možná nad tím kluci trošku přemýšlí, jelikož se hraje v Praze. Po očku sledují, jak se Česku daří. Ale v NHL hrají obden, není čas. Můžete jít do prodloužení, jste unavení.

Máte s Českem tři světové medaile, ale také bylo čtyřleté období, kdy jste šampionáty kvůli povinnostem v zámoří musel vynechat.

Když to šlo, nebo mi to umožnilo tělo, vždycky jsem chtěl jet. Je to třešnička na dortu. Reprezentovat je srovnatelné s play off Stanley Cupu, není-li to víc. Každý chce hrát za nároďák a mít na sobě český dres. Ale po sezoně, kde už v základní části můžete odehrát 82 zápasů, je to fakt nálož. Smekám před kluky, kteří to tam odehrají, že sednou do letadla a hrají ještě na mistrovství. Není to jednoduché.

Tím spíš, pokud ještě v letadle musí strávit zklamání z vyřazení z play off.

Tohle si teď zažil David Kämpf po vypadnutí s Torontem. Hořkost tam je. Ještě když cítíte, že tým šlape, a najednou ta šance shoří. Přepnout mozek do jiného módu sice není sranda, ale když skočíte na led, máte novou motivaci a před sebou nový cíl, tak na to zapomenete.

Jak ve vašich časech byly náročné výstupní prohlídky z organizace NHL?

Z velké části je to na hráčích. Záleží, jaké máte zranění, co vám doporučí. Nemohou vám zakázat jet, takhle to tedy bylo za nás. Když jsem byl zdravý, nemohli mi říct: Hele, nemůžeš reprezentovat! Kluby nechtějí hráče úplně pouštět, protože když se jim tam zraní superhvězda, urve si rameno a půl roku nemůže naskočit do nové sezony, tak je to průšvih pro klub i pro hráče. Najednou platí hráče, který nehraje, zranil se mimo svou hlavní práci. Je to takový boj.

Který řeší do jisté míry pojistky.

Jasné, o peníze nakonec možná ani nejde, ale když se zraní Bedard, nebo teď dostal na šampionátu velkou ránu Johnny Gaudreau, to jsem myslel, že má otřes mozku, tak je to problém. Naštěstí zápas dohrál, ale skrz otřes mozku nemusíte hrát celý rok, přijdete o hvězdu, která bude v týmu chybět.

Jak se vám pozdávají energické výkony českého týmu?

Hrají skvěle! Když jsem viděl přípravu v Brně, měl jsem z toho strach, ale dali se dohromady. Možná je výhoda, že hrají v O2 areně na menším hřišti, sedí jim, šlapou, bruslí jim to. Máme výborné gólmany, tým je dobře poskládaný, je tam dobrá parta kluků. Kdyby se to podařilo ještě doplnit rozdílovým střelcem, pomohlo by to. Třeba Martin Nečas je další hráč, který by mohl hrozně pomoct.

Pomáhá i skvělé publikem ve vyprodané hale?

Atmosféru umíme my Češi udělat po hokejové stránce nejlepší. To není nikde na světě.

A to jste hrál v Kanadě.

Dobře, nejlepší atmosféra byla v Montréalu, ale to se můžeme bavit o tom, že to jsou v podstatě Francouzi. Hrát v Česku je něco speciálního, na co kluci v životě nezapomenou. Musí si to šíleně užívat.

Vypadá to, že si to užívá i Jakub Voráček v nové roli spolukomentátora ČT.

Jsem velice překvapený, jak to komentuje uvolněný, jak si s Robertem Zárubou sedli. Co řekne, to sedí. Říkal jsem si, jestli se nespletl povoláním. Výborně mluví i Pavel Francouz, klobouk dolů před kluky.

Jak vy jste měl vlastně v roce 2015, kdy jste hrál KHL za Minsk, blízko do nominace na šampionát v Česku?

Bojoval jsem se zraněním. Řešili jsme to s Vláďou Růžičkou, ale už je to tolik let, že ani nevím, co přesně mi bylo.

Mrzí to?

Každopádně. Když to sledujete s odstupem, už nehraju hokej, tak si uvědomíte daleko víc, o co jsem přišel. Když jsem hrál, řekl jsem si: Dobře, skončila mi sezona, jsem rozbitej, jedu na dovolenou. Teď, když šampionát prožívám se synem, rodinou, ty pocity přicházejí.

Naskakují vám vzpomínky i na stříbro z roku 2006, dva bronzy, nebo úplně něco jiného?

V roce 2006 to byl můj první šampionát, něco nového. Uhrálo se stříbro, nikdo nám nevěřil, protože to bylo v době, kdy skončila zlatá éra a hráči jako Martin Ručinský, Martin Straka, kteří to roky táhli. Ve finále jsme na Švédy vůbec neměli. Byl to ale super zážitek. Měl jsem štěstí, že se medaile vždycky uhrála. Mrzelo mě, že jsem v Bratislavě nehrál zápas o bronz, měl jsem nastřelenou nohu. Nemohl jsem ji narvat do brusle, i tak to byl zážitek. Stejně jako pak ve Švédsku a Finsku, kde jsme zase uhráli bronz. Každá medaile má něco.

Na Slovensku v roce 2011 jste hrál také s Romanem Červenkou. Nepřijde vám neuvěřitelné, jak válí s kapitánským céčkem i po třinácti letech?

Je to neuvěřitelné! Já jsem v osmatřiceti už nehrál. Ten kluk nestárne, je vyzrálejší. Obrovský tahoun týmu s velkými zkušenostmi. Je schopný obrátit zápas. Když přišla deka, dal dva góly Norsku, borec to vzal na sebe. To neumí každý.

A také bruslařsky vypadá dobře.

Vyhýbají se mu blbá zranění, která by ho mohla ovlivnit. Že je tahoun, dokazuje roky a roky po sobě. Dvakrát si zahraje mistrovství světa v Česku, je brutální, že tam pořád je a pořád v klíčové roli. Jenom chvála.

Není záhadou, že se takový hokejista neprosadil v NHL, že v Calgary to tehdy nevyšlo? Jako by skutečně vyzrál později.

Může být. Neptal jsem se ho, proč to tam nedopadlo, ale potřebujete i štěstí na trenéra, na manažera, aby řekl: Jo, tenhle borec bude hrát. A bude hrát v prvních dvou lajnách, protože Roman není hráč do třetí čtvrté lajny, do forčekingu. Pokud tehdy v klíčových rolích byli lépe zaplacení hráči, tak velkou šanci nedostanete. Musíme mít možnost ukázat, co ve vás je.

V tomto připomíná příběh Jiřího Dopity. Také o něm se mluvilo jako o jednom z nejlepších hokejistů v Evropě.

Bez pořádné šance celý sen o NHL shoří.

Jaký je Roman Červenka parťák?

Výborný, skromný kluk. V životě si na nic nehrál. Správně má roky po sobě céčko na drese. Když něco řekne v šatně, tak to tak je. Obrovsky před ním smekám klobouk, co je schopný dokazovat v zápase tou svou chytrostí, hezkým bruslením.

Koho byste ještě vypíchl?

Ve Špačkovi nám roste výborný obránce, připomíná mi Marka Židlického. Má těžkou roli. Jako obránce vím, že hrát sedmého beka není vůbec jednoduché. Nejste konstantně na ledě a najednou tě hodí do přesilovky: Běž hrát, běž něco tvořit! Zatím se s tím parádně popasoval. Myslím, že se bude jen zlepšovat. Je to hráč, který bude platný i v NHL a do budoucna pro nároďák klíčový obránce.

Věříte, že to cinkne?

Doufáme v to všichni, bylo by to krásné. Rozjeté je to dobře. Kluci si musí věřit. Dostál chytá výborně, máme i Mrázka a Vejmelku, to jsou skvělí gólmani. Potřebujete trošku štěstí a jít si za tím.

Jako váš Třinec?

Zase jsem to říkal, zase mi lidé nevěřili. Je to o štěstí, ale ti kluci hrají pořád obětavě. Od nich by se měli ostatní učit. Nebudu se bavit o systému, kdy stojí na červené a brání. Funguje. Hráli i s urvanými rameny jako Martin Růžička. To je jenom vůle. O tom je play off. Kdo má větší vůli, tak to prostě urve.

Vítězná mentalita je tam hluboce zakořeněná.

Je. A vždycky jsem říkal, že obrovskou roli hraje Martin Růžička. Kdyby tam nebyl, mají dva tituly a ne pět. Když je v šatně, všichni chodí po špičkách. Je to hlavní tahoun s Peťou Vránou a Vladem Draveckým. Nabalují na sebe mladé kluky. Vysvětlí jim, jak to mají hrát, jinak hrát nebudou. Je to tam skvěle poskládané. Ať tam přijde jakýkoli trenér, kluci vědí, co mají hrát.

Vy teď víte, co máte hrát na greenu, či na kurtu?

Spíš golf, ale jelikož mladá hraje v sedmi letech tenis, tak začínám brát víc do ruky i raketu.