Článek
Jak je vůbec možné, že se hokej v Česku stal tolik populárním sportem? Na první pohled to vlastně vůbec nedává smysl.
Ve všech zemích, které v hokeji něco znamenají, je buď dlouhá zima, anebo jsou tam aspoň velehory. U nás nic takového nemáme a vzdor dnešním představám to ani v minulosti nebývalo o moc lepší. A přesto byli Češi mistry Evropy už v době, kdy ještě ani neměli vlastní stát a kdy chybělo ještě 20 let, než vybudovali svou první umělou ledovou plochu.
Sedm statečných a pan záhadný
Už v roce 1908 se Češi stali členy IIHF (tehdy se ještě používala francouzská zkratka LIHG), přitom v té době hokej s pukem v Praze a okolí ještě nikdy nikdo nehrál. K přihlášení ale stačili zanícení funkcionáři, kteří dokonce poslali přihlášku do mezinárodní organizace ještě dřív, než byla skutečně ustavena. Když se pak v roce 1909 vydala první výprava hokejistů na turnaj do francouzského Chamonix, neměla s sebou ani správné hokejky, ani onen vzývaný „puk“. Vše si hráči hodlali koupit až na místě. Do Francie odcestovala jen sedmička odhodlaných, na víc nebyly peníze. A to si někteří hráči nákladnou cestu platili sami, přičemž Josef Gruss plnil zároveň roli funkcionáře na schůzi IIHF i brankáře týmu. Jediná část výstroje, jež tohoto prvního gólmana odlišovala od ostatních, byla šála, kterou si omotal kolem brusle a hodlal s ní onen puk „vykopávat“…
Takhle vypadalo první vhazování v historii našeho hokeje. Do duelu s Francií v Chamonix nastoupili Češi s novými hokejkami v dresech hokejové Slavie.
První turnaj proti celkům ze zemí, kde měli ledové paláce a puky už roky, dopadl dle očekávání. Češi prohráli všechny zápasy – s Francií (1:8), Švýcarskem (2:8), Velkou Británií (0:11) i Belgií (1:4). Ale zlepšovali se každým duelem. Předseda IIHF Magnus už tehdy v Češích viděl obrovský potenciál. Velkou záhadou až donedávna bylo, kdo nastoupil v české brance ve dvou posledních zápasech, během nichž musel být Gruss jako delegát na konferenci IIHF.
Účastník tehdejšího historického zájezdu Jan Pallausch (po druhé světové válce si počeštil jméno na Palouš) ve své půvabné knize „Mušketýři s hokejkou“ popisuje vyústění nepříjemné situace absentujícího brankáře následovně: „Dopíjíme kávu a chystáme se na kluziště, když náhle vstoupí do restaurace neznámý mužík v podivné ústroji. … Můj bože, koho to jenom ten člověk připomíná? Někoho velmi známého, už to mám – jako by z oka vypadl mladému Antonínu Topůčkovi, bandyhokejovému brankáři z mužstva KC Ruch na Střeleckém ostrově. … ‚Nazdar, mládenci!‘ volal. ‚Tak už jsem tady!‘ … ‚Hehe, přijel jsem vám pomoci! Kdyby jako někdo nemohl hrát!“ Stejný úryvek zopakoval Palouš i v knize „S hokejkou po světě“ z roku 1956 a ve všech dalších vydáních.
Historky z historie hokeje
.
Seznam Zprávy připravily seriál článků o historii hokejových šampionátů. Kde se rodila hokejová vášeň, kdy byli Češi šampiony? Neznámé historky z dějin tohoto sportu.
- 1. díl (1911) – Češi byli šampiony dřív, než vznikl jejich stát
- 2. díl (1920) – Dali jeden gól a brali bronz, vychytal ho podvodník
- 3. díl (1933) – Svět poprvé v Praze, hokej jako rozhlasový fenomén
- 4. díl (1938) – Bronz nacistům navzdory, radost sebrala válka
- 5. díl (1947) - První titul a rekord, který ani Pastrňák nepřekoná
- 6. díl (1949) – Největší tragédie československého hokeje
- 7. díl (1954) – Den, kdy se navždy změnil světový hokej
- 8. díl (1961) – Smrt trenéra a první výhra nad rudou mašinou
- 9. díl (1969) – Rusové poraženi. A dlažební kostky létaly vzduchem
- 10. díl (1972–1977) – Mistra světa zavřeli do blázince
- 11. díl (1999–2001) – Vítej, zlatý hattricku. Neporazitelní Češi
- 12. díl (2005, 2010) – Ještě dva zlaté večírky pro český tým
Na jméno nečekaného náhradníka Palouš vzpomínal v knize vydané v roce 1955, tedy skoro 50 let po slavné výpravě, kdy už většina oněch prvních „mušketýrů“ ani nežila. A právě jím zmiňované jméno dalo později hokejovým historikům zabrat. Miloslav Jenšík, který jméno konzultoval v dávných dobách přímo s Paloušem, trval ve svých knihách na Antonínu Topůčkovi. To Karel Gut ve svých publikacích poukazoval na absenci příjmení Topůček v jakýchkoli historických záznamech a používal jméno Antonín Potůček. Pravdu nakonec neměl ani jeden…
Do Chamonix na vlastní pěst přijel tehdejší brankář rezervy Slavie, osmnáctiletý Miloslav Augustin Potůček. Mimochodem, syn prvního předsedy našeho hokejového svazu a ve své době slavného bruslaře Jaroslava Potůčka. Byl dokonce v původní nominaci, ale vypadl právě kvůli nedostatku peněz. Sám si je ale následně opatřil, do Francie dorazil a odchytal dva reprezentační zápasy. Tím ale z našeho hokeje zmizel. Až poslední důkladné zkoumání autora článku ukázalo, že vyslyšel volání své dobrodružné povahy a odjel do Ameriky. Pod jménem Milo Potucek se v Atlantě stal známým tenisovým trenérem a operním pěvcem. Zemřel v roce 1965 a vy můžete jako první Češi vidět jeho fotografii (ve výřezu v pravém dolním rohu následujícího snímku). Na té z Chamonix totiž chyběl, přijel až po focení…
První český reprezentační tým z roku 1909, zleva: Otakar Vindyš (vydrží v reprezentaci nejdéle – 14 let), Boleslav Hammer (už v roce 1913 zemře), Josef Gruss (budoucí předseda olympijského výboru), Jan Fleischmann (budoucí předseda hokejového svazu), Jaroslav Jarkovský (nejlepší český střelec před 1. sv. válkou, po ní už hokej hrát nezačne), Jan Pallausch (střelec 1. gólu české historie) a Ctibor Malý (zahrál si reprezentačně i fotbal). Ve výřezu: Milo Potucek.
Nemáme led, ale máme tituly!
Po návratu z Chamonix se hokej v Praze rozjel naplno. Češi si novou hru zamilovali, trápilo je ale počasí.
V roce 1910 Češi necestovali na první historické mistrovství Evropy, protože prostě nebyl led, za celý rok se v Praze hrály jen dva zápasy. O rok později už to bylo lepší, ale před únorovým šampionátem přišla zase obleva. Co teď? Pojedeme, nepojedeme? Nakonec se jelo, peníze stačily sotva na cestu třetí třídou na dřevěných lavicích a v Berlíně hráči zjistili, že hned po příjezdu je čekají v jeden den dva zápasy. Ale nedali se otrávit… Švýcaři dostali od Čechů dardu 13:0! Chvilka spánku a další zápas s favorizovaným domácím Německem. Evropo, div se, je z toho další výhra – 4:1! O dva dny později dostali 3:0 Belgičané a Češi rázem byli mistry Evropy!!! Neuvěřitelné, nepochopitelné, ale skutečné.
Budoucí slavný sportovní komentátor Josef Laufer byl v Berlíně jako funkcionář hokejového svazu, ale poprvé se ukázal i jako novinář. Zavolal po triumfu do pražských Národních listů a přemluvil redaktora, který o hokeji pořádně nic nevěděl, aby sepsal jeho slova o českém hokejovém triumfu pro čtenáře. A podařilo se. Národ, který neměl ani vlastní zemi, byl nejlepším v Evropě. A to ve sportu, pro který měl úplně zoufalé podmínky.
Češi vyhráli i další evropský šampionát doma v Praze v roce 1912, ten byl ale posléze anulován kvůli protestu Němců a až po roce jej uznalo vedení IIHF. V roce 1913 Češi na miniaturním hřišti v Mnichově opět ani jednou neprohráli, titul ale nezískali. Remizovali s Belgií, která měla lepší skóre a slavila zlato.
O rok později v Berlíně už z toho ale bylo znovu zlato po výhrách nad Belgií i Německem. Tím předválečná historie evropských šampionátů skončila, přihlásila se první světová válka, kde se bojovalo úplně jinak a bez pravidel. Češi na prvních čtyřech šampionátech nenašli přemožitele, získali tři tituly a jedno stříbro a celkem osmkrát vyhráli a dvakrát remizovali. Byli v té době bezesporu nejlepším reprezentačním týmem kontinentu.
Po příjezdu domů s trofejemi pro mistry Evropy 1914. Horní řada: František Rublič, Josef Páral, Jaroslav Jirkovský. Dolní řada: Josef Loos, Jan Pallausch, předseda svazu Adolf Dušek, Jan Fleischmann a Václav Pondělíček.
Učitel hokeje z Titaniku
V roce 1912 odjela Slavia na turnaj do Chamonix a zájezd se moc nevydařil. Dva hráči se zranili, bratři Fleischmannové odjeli předčasně kvůli smrti matky, brankář Hamáček dostal strašnou ránu do úst od jakéhosi Kanaďana Baxtera z týmu Paříže a přišel o sedm zubů. Mimochodem, od té doby odmítal chytat a přeorientoval se na obránce, a to i reprezentačního! Sešívaní nakonec prohráli všechny zápasy. Ale jednu novinku se tam Češi naučili. Právě onen vynikající Kanaďan Quigg Baxter, který ukončil brankářskou kariéru Jaroslava Hamáčka, jim osobně předvedl věc, kterou do té doby vůbec neuměli – střelu bekhendem!
Čeští nadšenci mu byli zjevně sympatičtí, když bylo možné se mezi zápasy družit, Baxter neváhal a jal se české borce, mezi nimiž vynikal skvělý střelec Josef Šroubek, učit novinky. Právě dlouholetý reprezentant Šroubek po letech v novinách vzpomínal: „Jednalo se nám tehdy zejména o technické ovládání puku a hlavně naučiti se backhandu. Z bandy jsme byli zvyklí hráti forehandem, což při střelbě znamenalo velké zdržení. A to nám všechno ukázal právě kanadský hráč francouzského mužstva Baxter.“
Tehdy ještě Baxter netušil, že ho čekají poslední měsíce života. Z Evropy domů do Kanady totiž cestoval lodí, konkrétně na palubě Titaniku. Cestu přežily jeho matka i sestra, které dovedl do záchranného člunu, až tam jim představil i svou milenku, kterou tajně propašoval na loď pod falešným jménem. Všechny tři dámy cestu přežily.
Quigg Baxter skonal ve studených vodách Atlantiku.
