Článek
Celou dekádu český hokej čeká na medaili z velké akce, tu hokejisté přivezli naposledy v roce 2012 shodou okolností právě z Finska, kde se turnaj koná i letos. Dobře na to pamatuje David Krejčí, který už tehdy patřil ke klíčovým postavám českého útoku, stejně jako Martin Erat (dnes asistent trenéra) a veterán týmu Petr Nedvěd (dnes generální manažer týmu.)
Je to už deset let, během kterých český hokej v klíčových zápasech sezony pravidelně kráčel od porážky k porážce bez ohledu na to, jestli na střídačce zrovna stál Vladimír Růžička, Josef Jandač, Vladimír Vůjtek, Miloš Říha nebo Filip Pešán, a které krásně vypichují i kontrast velké změny nálady fanoušků, které turnaje provázejí.
Místo abychom se těšili na to, co přijde, babráme se v tom, co už bylo a nedopadlo dobře, hledáme chyby i tam, kde nejsou. Loni nám vadilo, že trenéři míchali se sestavou příliš moc, letos zase to, že s ní nemíchají takřka vůbec. Před zápasem s Lotyšskem jsme se strachovali o postup ze skupiny, po něm hráčům vyčítali, že pět branek dali jen v první třetině. Jindy nám pro změnu nejdou přesilovky, zatímco teď je máme na turnaji (skoro) nejlepší a góly dáváme převážně jen z nich.
K čemu je prohra s Rakouskem
Zatímco v roce 2012 ještě Češi velmi sebevědomě kráčeli pro zlaté medaile a fanoušci jim doma věřili (klíčové zápasy sledovali na zaplněném Staroměstském náměstí), když je v semifinále takřka šokujícím způsobem zastavil dobře organizovaný tým Slovenska, letos už se s podobným průšvihem počítá.
„Prohráli jsme s Rakouskem? Tak to s Finskem dostaneme bůra.“
„Měli velké oči a prohráli 2:5 se Švédskem. Aby vůbec postoupili do čtvrtfinále…“
Schválně, taky vás tohle v minulém týdnu napadlo?
Dovolím si proto jednu úplně opačnou predikci: Žádný průšvih se neblíží. Češi postoupí na letošním mistrovství světa nejen do čtvrtfinále, ale z něj i dál do víkendových soubojů o medaile. A s jednou z nich se domů vrátí.
Zcela objektivně, národní tým má letos pro dosažení svého cíle ty nejlepší předpoklady.
A to i bez ohledu na skandální prohru s Rakouskem, které předcházely ne zrovna příjemné chvíle uvnitř týmu a velké osobní problémy Dominik Simona tak vážného charakteru, že o nich s respektem k hráčově soukromí nakonec zatím nechtějí psát ani znalí čeští novináři. Dříve nebo později ale pravda vyjde najevo, a ve světle nepříjemných událostí i nespokojeným z vás dojde, že historicky první prohra s outsiderem vážně žádnou tragédií nebyla.
Nebyla a není. A stejně jako ta se Švédskem nebyla nikdy zásadní ani vzhledem k vývoji naší skupiny, případně medailovým nadějím českého týmu, protože ty opravdu první důležité zápasy na turnaji Češi zvládli naprosto suverénním způsobem. Tak přesvědčivě, jak se jim to léta nedařilo. Lotyše dokonce porazili na velké akci historicky nejvyšším rozdílem, taky zápas s Norskem měli hráči pod kontrolou a dohrávali ho „v suchém triku.“
K tomu, aby měli Češi matematickou jistotu, že do čtvrtfinále postoupí, musejí získat ještě minimálně jeden bod, ale stačit jim bude i to, když Lotyši ve svém posledním zápase neporazí Švédsko za tři body. Sami si odpovězte, jak reálné je, že by jim postup mohl uniknout.
Druzí ve skupině?
Hokejisté naopak před závěrečnými zápasy s USA a domácím Finskem budou spíše velmi reálně usilovat o druhou příčku ve skupině, a tedy i přijatelnějšího soupeře pro čtvrtfinále, i když vybírat si nepotřebují. Takřka jistě ve čtvrtek narazí na jednoho z trojice Švýcarsko, Německo nebo Kanada, a porazit letos dokáže všechny.
Opírat se totiž tentokrát nemusí jen o velké individuality v útoku (souhra dvou „bostonských“ Davidů Pastrňáka s Krejčím, která z elitní české formace dělá tu nejlepší na turnaji, nebo aktuálně nejlepší český centr Tomáš Hertl uprostřed druhé formace, atd.), ale i v obrovské osobnosti na střídačce.
Možná se to málo zdůrazňuje, ale dvaašedesátiletý Fin Kari Jalonen je pravděpodobně nejúspěšnějším trenérem, který kdy na střídačce národního týmu stál. Víc než bohatý výčet klubů a reprezentací, které v kariéře vedl, za něj hovoří úspěchy, na jaké dosáhl.
Jako trenér byl úspěšný všude, kam přišel. Celkem sedmkrát vyhrál finskou ligu, dvakrát tu Švýcarskou. Z mistrovství světa má stříbro s finskou reprezentací dospělou i tou juniorskou. A stříbro má také z ruské Kontinentální hokejové ligy, kde do sedmého zápasu finále v roce 2014 dovedl pražský Lev.
Kari Jalonen je trenér, který miluje vítězství a ví, jak k nim své týmy s pokorou dovést.
Trenér, který sází na precizně vyladěný systém i dobře fungující kabinu. Trenér, který zbytečně nezmatkuje při nic neřešící prohrách z kraje turnaje a nevytváří tlak na hráče, kteří bodově zůstávají za očekáváním. Nic z toho totiž v klíčovém týdnu turnaje, který teprve začíná, nehraje žádnou roli, nic z toho už není podstatné.
Jalonen ví, že tým musí připravit na čtvrtfinále, i to, že góly Tomáše Hertla a Jakuba Vrány mají větší cenu v bitvách o medaile než v tuctových zápasech s outsidery. V roce 2014 o tom přesvědčil Lev Praha, se kterým z úvodních sedmi zápasů pět prohrál, letos o tom přesvědčí i národní tým a všechny hokejové fanoušky.
To podstatné na světovém šampionátu se teprve bude dít a Češi před jeho vyvrcholením rozhodně nejsou týmem do počtu.
Neexistuje žádný důvod jim nevěřit nebo o jejich síle pochybovat.
