Tady se to stalo. Rok, kdy Češi poprvé naprosto propadli hokeji

Pořádat šampionát v naší zemi, to býval pořádný hazard.

V roce 1912 obleva téměř zničila evropský šampionát, který se sice nakonec v Praze na Letné odehrál a Češi dokonce vyhráli, ale vzápětí byl po protestech anulován. Další odvážný pokus o pořádání mistrovství Evropy přišel v roce 1925. Hrát se mělo v Praze, jenže opět úřadovalo teplé počasí. Turnaj se nejprve měl přesunout do Tábora, následně ale hráči putovali až do Tater na Štrbské pleso, aby se nakonec po vánici dohrálo ve Starém Smokovci. Čechoslováci turnaj sice bez obdržené branky vyhráli, ale svaz finančně krvácel. Bylo jasné, že dokud v zemi nebude stadion s umělým ledem, nemá smysl další turnaje pořádat…

V Praze se na umělém ledě hrál poprvé zápas nakonec až v roce 1931, kdy už Češi měli ve vitríně šest titulů evropských šampionů a bronz z olympijských her.

Stalo se tak na provizorně otevřeném stadionu na ostrově Štvanici. V době hospodářské krize byl pak problém stadion vůbec dostavět. Už o rok později v roce 1932 se měl v Praze konat evropský šampionát, ale nakonec bylo vlastně dobře, že se to nestihlo, protože o rok později už se mohl v Praze konat poprvé šampionát světový!

A hokej tehdy naši zemi okouzlil tak, že z toho těžíme dodnes.

Štvanice zažila týden zázraků, tribuny byly naprosto přeplněné a před stadionem zůstávaly zástupy nešťastníků bez vstupenek.

A zápasy? To byla pořádná dramata! Turnaj začali Čechoslováci výhrami ve skupině s Rumunskem (8:0), Rakouskem (2:1) a Itálií (3:1). Ve čtvrtfinálové skupině už to bylo hodně těsné, ale výhry 1:0 s Polskem a Švýcarskem už zaručovaly postup do semifinále. Prohra s USA 0:6 ale znamenala, že v semifinále čekala na Československo Kanada, mistr světa na všech dosavadních turnajích.

Kanada splnila roli favorita a porazila domácí mužstvo 4:0, a tak na Čechoslováky zbyl souboj o bronz a evropský titul s Rakouskem.

Tři patnáctiminutové třetiny přinesly řadu šancí, ale žádný gól. Ani první nastavená desetiminutovka rozhodnutí nepřinesla. Až v 64. minutě zakombinoval československý útok - Cetkovský našel Hromádku, ten Malečka a až nejlepší předválečný český hokejista odčaroval kouzlo rakouského brankáře Amentha. Několik diváků dokonce vtrhlo na ledovou plochu a radostí mačkalo svého hrdinu.

Tehdy se ještě dohrávalo celé prodloužení a Maleček, který se nakonec s 10 vstřelenými góly jako první Čech stal nejlepším střelcem mistrovství světa, se pak trefil ještě jednou a zpečetil tím výhru 2:0 v prodloužení.

Češi oslavili sedmý evropský titul a hlavně první světovou medaili na samostatném světovém šampionátu, což je o to krásnější, že se tak stalo před vlastními nadšenými fanoušky v Praze. Šampionát vyhráli překvapivě poprvé v historii (a nepočítáme-li olympijské hry i naposledy!) Američané, kteří ve finále zdolali Kanadu 2:1 v prodloužení. Americký brankář Cosby dostal za celý turnaj jediný gól, a to až ve finále.

Koncem 20. let začal Československý rozhlas vysílat přímé přenosy ze sportovních událostí a hokej pochopitelně nevyjímaje. Tak trochu z nouze se k reportérskému mikrofonu přichomýtl funkcionář fotbalové i hokejové Slavie Josef Laufer a vzniklo spojení, které trvalo dlouhá desetiletí.

Právě domácí světový šampionát v hokeji pak byl rozhlasovým triumfem. Kdo nemohl být osobně na Štvanici, alespoň poslouchal radostné zprávy u přijímače. Úspěch šampionátu byl důležitý pro další rozvoj hokeje u nás.

Československo založené roku 1918 bylo státem mnoha národností. Kromě Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků v něm žili také Židé, Němci, Maďaři, Poláci nebo Rusíni. V hokeji měli dlouho náskok Češi, ale postupně jejich nadvládu narušovali i hráči jiného národnostního původu. První dva se objevili v národním dresu na olympijských hrách v roce 1928 a šlo o Němce z Opavy – Wolfganga Dorasila a Erwina Lichnofského.

Zejména první jmenovaný se pak stal velkou oporou reprezentace a po Malečkovi byl možná nejlepším československým předválečným reprezentantem vůbec. V roce 1929 na mistrovství Evropy rozhodl zlatými góly semifinále i finále.

V Opavě byl v té době vynikající německý klub Troppauer EV, který jezdil po celé Evropě a stal se vítanou zásobárnou i pro reprezentaci. Světový bronz a evropské zlato z roku 1933 tehdy vedle Dorasila získal v Praze i další opavský Němec Alfred Mattern. Po druhé světové válce byli oba dva, stejně jako drtivá většina etnických Němců, z Československa vyhnáni. Přesto třeba pozdější kapitán mistrů světa Robert Reichel pochází ze sudetoněmecké rodiny.

S rumunským národním týmem přijel do Prahy i jistý Constantin Cantacuzino.

Narodil se v Bukurešti jako příslušník královské rodiny s rodokmenem sahajícím až kamsi do časů byzantské říše a všichni ho titulovali coby prince. On sám měl v životě zejména tři vášně - ženy, létání a hokej. Na pražském turnaji dal jeden gól a postavil se při prohře 0:8 i Čechoslovákům.

Byl velmi vzdělaný, mluvil plynule několika světovými jazyky a v Rumunsku se jeho hokejovému umu prakticky nikdo nevyrovnal, krom několika importovaných Kanaďanů. Věnoval se i dalším sportům, například automobilovým závodům, ale nejvíce se posléze proslavil jako letec. Za 2. světové války byl jednoznačně největším rumunským leteckým esem. Kvůli velmi složité roli Rumunska ve válce postupně jako jeden z mála letců sestřelil jak sovětské a americké, tak později i německé protivníky. Celkem zaznamenal 43 vítězných potvrzených leteckých soubojů a dalších 11 nepotvrzených. V tomto směru se mu žádný jiný Rumun nemohl rovnat.

Na konci války provedl velmi nebezpečnou misi, při které z Rumunska odvezl v přemalovaném Messerschmittu nejvýše postaveného válečného amerického zajatce v Rumunsku, podplukovníka Jamese Gunna. A následně se ještě jednou stihl vrátit i nad území bývalého Československa, to když 25. února 1945 nad Zvolenskou Slatinou sestřelil německého letce Hermanna Heima.

Přestože byl velkým válečným hrdinou, po skončení války mu doma pšenka nekvetla. Rumunsko se dostalo pod komunistickou nadvládu, aristokraté byli postupně vyhnáni a jejich majetek zkonfiskován. Constantin, který byl několikrát ženatý, mimo jiné s herečkou z filmů „Sladký život“ nebo „Vinnetou a Old Firehand“ Nadiou Greyovou, musel opustit rodnou zemi a žil pak v Itálii, Francii či Španělsku. Zemřel ve věku 53 let při operaci ve španělském Madridu.