Den, kdy se navždy změnil hokej

Rok 1954 se stal rozhraním hokejových dějin.

Do té doby světovému fóru s hokejkou neochvějně vládli Kanaďané a nic na tom neměnil ani fakt, že je zcela výjimečně překonali Američané na MS 1933, Britové (s mnoha naturalizovanými Kanaďany) na OH 1936 a Čechoslováci na MS 1949. Až 7. března 1954 dostaly ve Stockholmu „javorové listy“ jednoznačný vzkaz, že staré časy končí.

V Rusku se od počátku 20. století hokej hrál, ale jen ten „bandy“ s 11 hráči na obou stranách, na velkém hřišti, s kratšími hokejkami a s míčkem. Ten „kanadský“ neměl dlouho šanci. Po druhé světové válce ale i v Sovětském svazu došlo zainteresovaným, že potenciál je v jiné formě téhle hry. Lední hokej se ale už před válkou v rámci zemí nově vzniklého Sovětského svazu hrál…

Litva se ještě jako samostatný stát zúčastnila MS v Praze v roce 1938 a hned v prvním zápase na Štvanici porazila Rumunsko 1:0, což je dodnes její jediná výhra na nejvyšší světové úrovni. Předválečný litevský tým byl ale po okupaci Ruska rozmetán po světě, někteří hráči skončili v Německu, jiní v USA a další třeba až na Novém Zélandu.

To Lotyšsko hrálo na evropském šampionátu dokonce už v roce 1932 a pak pravidelně na světových mistrovstvích až do začátku druhé světové války. Jenže ani se zkušenostmi předválečných lotyšských reprezentantů se v Sovětském svazu moc počítat nedalo. Během bojů ve 2. světové válce zemřeli Putniņš, Zilpaušs a Reinbahs. A téměř všichni ostatní byli nuceni buď před nacisty, nebo později před komunisty utéct z vlasti. Až v Kanadě zemřeli Kušķis a Jurgens, v USA Pētersons, Vedējs, Petrovskis a Roberts Bluķis (zahrál si po válce i německou ligu a hrál i v zámoří), ve Velké Británii Dāle, ve Švédsku Peagle, v Německu Skadiņš a až v daleké v Austrálii Volframs.

V Lotyšsku dožili z předválečných reprezentantů pouze Edgars Klāvs (mimo jiné pak trénoval nejlepšího Lotyše sovětské éry Helmutse Balderise-Sildedzise) a Harijs Vītoliņš (dědeček stejnojmenného trenéra současných Lotyšů). Ale na tom se v Sovětském svazu stavět pochopitelně nedalo.

Rusové to tak vzali od píky. Sebrali nejlepší hráče bandy hokeje z celé země, a ti se v Moskvě začali věnovat novému sportu zcela naplno. Přestože byli posléze v rámci různých turnajů označováni tu za studenty, tu za vojáky či za dělníky, šlo tehdy vlastně o první evropské profesionály. Věnovali se prakticky výhradně hokeji a na jejich zlepšování to bylo ohromně znát.

V roce 1948 se odehrála pro Rusy velmi důležitá epizoda. Hokej jim přijeli předvést hráči asi nejlepšího klubu Evropy – LTC Praha s Modrým, Zábrodský, Konopáskem a všemi hvězdami. A učili je všechno od oblékání výstroje až po taktické finesy, které si osvojili při konfrontacích s nejlepšími (amatérskými) týmy světa. Čechoslováci nic neskrývali a Sověti byli dobrými žáky, vše si dokonce natáčeli a zápas od zápasu se zlepšovali. Duely tehdy skončily z pohledu LTC 11:7, 10:1, 3:6, 5:3 a 2:2. A všichni z LTC se shodli, že Rusové jsou neskutečně rychlí a mají mimořádnou fyzickou kondici. A brzy budou patřit mezi nejlepší…

Sověti se nadále učili a zlepšovali a postupně se začali střetávat s ostatními zeměmi, ale nikoli v oficiálních zápasech reprezentací, alibisticky nastupovali tu pod hlavičkou týmu Moskvy, tu studentské reprezentace a podobně, dokud nebyla jejich převaha zjevná. Postupně a pravidelně už tehdy začali porážet oslabené Čechoslováky, ale i Švédy a další evropské národy. V roce 1953 už se chystali přijet na světový šampionát do Švýcarska ohromit hokejový svět. Jenže se před turnajem zranil nejlepší hráč Vsevolod Bobrov, a tak Sovětský svaz premiéru ještě o rok odložil.

Kdyby mělo Československo na MS 1954 všechny své nejlepší hráče, mohlo se s Kanaďany a Sověty směle utkat o titul. A nešlo pouze o hráče zavřené po známém procesu do vězení či emigranty. Z „kádrových důvodů“ nesměl reprezentovat třeba ani nejlepší ligový brankář Jiří Hanzl z mistrovské Sparty ani šikovný slovenský gólman Jozef Záhorský z vojenského ATK, který se provinil tím, že randil s krasobruslařkou, která emigrovala. Podobné „škraloupy“ měli i další, a tak hráli jen ti, kterým dala vyšší místa posvěcení. Navíc československá liga, která se tehdy pod komunistickým heslem „za masovost“ hrála s 18 týmy (rok předtím dokonce s 21), hráče vlastně vůbec nepřipravila na mezinárodní úroveň.

Nový trenér reprezentace Vladimír Bouzek, jeden z několika mistrů světa ze 40. let, který unikl perzekucím, si nakonec do sestavy pro MS prosadil alespoň tři stranickými orgány původně nedoporučené „nováčky“. Českobudějovického Hajšmana, sparťana Pospíšila a zejména svého kolegu ze zlatých šampionátů a v 31 letech stále nejlepšího střelce ligy Vladimíra Zábrodského. I ten poněkud záhadně unikl procesu s hokejisty v roce 1950, ale ani on další 4 roky nesměl reprezentovat. Teď při honbě za lepšími výsledky socialistického Československa nadřazené orgány povolily. Nové útočné trio se činilo, nakonec to ale nestačilo na lepší než 4. místo za Sověty, Kanaďany a domácími Švédy. O rok později už si ale pro první medaili z MS od roku 1950 přijel československý tým i s „ideově nespolehlivým“ brankářem Hanzlem.

Kanada se na světovém šampionátu 1954 představila po roční pauze. V roce 1952 ji po výhře na olympijském turnaji kritizovala média i soupeři za tvrdou hru natolik, že další rok odmítli Kanaďané přijet. A ani pro rok 1954 se nedařilo kanadským funkcionářům přesvědčit některý z nejlepších amatérských týmů k účasti na šampionátu, výlet do Evropy byl totiž dlouhý, finančně náročný a pro pracující hokejisty bylo velmi složité vyjednat si volno v zaměstnání. Nakonec kývl až celek ze druhé úrovně kanadských soutěží East York Lyndhursts. Borcům z Ontaria se ale na začátku evropského turné, které začalo několika přáteláky, nedařilo. Nebyli zvyklí hrát před naplněnými halami, na jejich zápasy chodilo v Kanadě často jen pár desítek diváků. A teď rázem nastupovali v Evropě třeba před 15 tisíci fanoušky. Od výběru kanadských hráčů hrajících ve Velké Británii dostali Lyndhursts dokonce příděl 11:2!

V panice na poslední chvíli tak posílili Kanadu pro šampionát čtyři bývalí profesionálové, teď už zase zpětně reamaterizovaní. Lockhart, Jamieson, Unger, který hrál obětavě přesto, že při vystupování z letadla ve Švédsku uklouzl a zranil si kotník, a přiletěl zejména bývalý hráč Boston Bruins Bill Shill. Ten se tak stal prvním Kanaďanem se zkušeností z NHL, který se představil na světovém šampionátu. Copak o to, Shill na něm hrál výborně, soupeře děsil v Evropě neznámou střelbou „golfákem“, v sedmi zápasech dal šest gólů a na konci turnaje byl zařazen do All Star týmu, jenže nakonec ani to nestačilo.

O světovém šampionátu 1954 se v dřívějších dobách psaly úplné legendy. Amatéři ze Sovětského svazu srazili na kolena hrdou Kanadu a podobně. Jak jsme si výše vysvětlili, reálná situace byla poněkud jiná. Skutečnými profesionály byli vlastně sovětští hokejisté a kanadský výběr rozhodně nebyl ani zdaleka nejlepším amatérským výběrem téhle země. NHL tehdy hrálo stále jen šest klubů a ze všech ostatních týmů by Kanada byla schopna sestavit mužstvo, na které by Evropa nejspíš koukala s otevřenou pusou.

Nicméně na turnaj přijel ten, kdo přijet chtěl, a karty byly postupně rozdány jasně. Kanada vyhrála se Švýcarskem 8:1, Norskem 8:0, Švédskem 8:0, západním Německem 8:1, Finskem 20:1 a Československem 5:2. Sovětský svaz porazil Finsko 7:1, Norsko 7:0, západní Německo 6:2, Československo 5:2, Švýcarsko 4:2 a pak překvapivě ve velké chumelenici jen remizoval s domácími Švédy 1:1. Před závěrečným vzájemným duelem tak stačila Kanadě remíza a byla by znovu světovým vládcem.

Jenže chyba lávky. V neděli 7. března 1954 od 15 hodin byl narvaný stockholmský olympijský stadion svědkem absolutního šoku. Do 6. minuty se týmy oťukávaly, pak se ruská mašina rozjela na plný výkon a po první třetině byl stav 4:0 pro Sověty! Po druhé dokonce 7:1! A konečný stav 7:2 znamenal totální destrukci kanadského celku. Světový hokej poznal nového šampiona, který vyhrál hned při své první účasti vůbec. A rozhodně ne naposledy!