V 17 letech mě poslal trenér na poštu vybrat výplaty, vzpomíná Hašek

V 16 letech poprvé nastoupil v lize, o dva roky později debutoval v áčkové reprezentaci. Po pádu komunismu se v roce 1990 přesunul do NHL, kde vyhrál dvakrát Stanley Cup a řadu individuálních cen. Vrcholem kariéry pak byl zlatý úspěch na olympijských hrách v Naganu.

Dominik Hašek byl mezi českými gólmany výjimečný talent, který se nesmazatelně zapsal do hokejové historie. V rozhovoru, který vznikl jako součást nové podcastové série Seznam Zpráv Nosiči ledu, vzpomíná na svoji hokejovou kariéru, největší úspěchy, ale prozradil také, kdy mu bylo při důležitém zápase play off v NHL hodně úzko.

Projděte si hlavní témata, která v rozhovoru zazněla.

Dominik Hašek nastoupil za prvoligové Pardubice už v 16 letech. „Já jsem měl velké štěstí, že jsem se dostal do mužstva takhle brzo. A jeden z těch důvodů, nebo možná nejhlavnější byl, že se v roce ’79 v létě Jirka Crha dohodl s Torontem a odešel do NHL,“ vysvětluje Hašek.

A když se zranil brankář Jaroslav Radvanovský, přišla Haškova šance. „První zápas byl přátelák. Prohrávali jsme v Liberci po dvou třetinách, trenér Uher přišel do kabiny a pět minut na nás řval. A taky říkal, když nevyhrajete, dostanete pokutu. Ale opravdu to byl křik, to jsem teda neviděl. A nakonec toho řvaní řekl: Keku, a ty zůstaneš sedět a mladej, připrav se, jdeš na to,“ vzpomíná Hašek.

V rozhovoru zazněla i zábavná vzpomínka, kdy sedmnáctiletý Hašek ještě jako hráč Pardubic vyrazil na poštu vybrat peníze na výplatu pro celé hokejové mužstvo. „Já to přepočítával na poště, za mnou 10 lidí, jak už jsem byl nervózní, tak si říkám, aha, to asi nebudu tady přepočítávat, tak jsem hodil všechno do té igelitky a… Ještě že se nic neztratilo. Kdyby tam někdo dal o 20 000 méně, tak to bylo na mě,“ směje se při vzpomínce na netradiční úkol, který mu dal tehdejší trenér Uher.

Hašek si v kariéře na NHL musel počkat delší dobu, za komunismu by musel emigrovat, a to v plánu neměl. Když se hranice otevřely, využil svou šanci naplno a v roce 1990 se přesunul do Chicaga, které jej ale draftovalo už o sedm let dříve. Tehdy si z toho ale Hašek nedělal těžkou hlavu. „V roce 1983 jsem vůbec nevěděl, že jsem byl draftovaný. Dozvěděl jsem se to asi dva měsíce potom a vůbec jsem nevěděl, co to znamená, a ani mě to nezajímalo,“ připomíná Hašek.

Výpis zajímavých momentů, které Hašek zažil během kariéry v NHL, by naplnil obsáhlou knihu. Jeden ale Hašek v rozhovoru rozvedl. Šlo o finále západní konference v roce 2002, kde se Haškův Detroit střetl s týmem Colorada Avalanche. V klíčovém šestém zápase, kdy Detroit prohrával v sérii 2:3, si na Haška soupeř přichystal překvapení, když chtěl přeměřit jeho hokejku, český gólman byl ale připraven. „Já jsem ani nevěděl, jak se brankářská hokejka měří. Říkal jsem, ukaž to, kde se to měří a zjistil jsem, že opravdu v jednom bodě byla asi o milimetr širší, tak jsme tu hokejku hnedka seškrábali. Prošlo to a šel jsem na zápas,“ dodává. Popsal také očekávaný moment. „Rozhodčí na mě ukázal na dálku – přijeď sem a dej mi hokejku. Já mu ji s chutí dal, ale krve by se ve mně nedořezal. Člověk nevěděl. Oni můžou mít jiné měřítko, které je třeba o milimetr jinak. No a asi za minutu rozhodčí vzal tu hokejku a ukázal na jejich střídačku dvě minuty a mně ji jel vrátit. S takovou chutí jsem si pro ni jel.“

Detroit nakonec vyhrál 2:0, a když v rozhodujícím utkání rozdrtil úřadující vítěze Stanley Cupu 7:0, postoupil do finále play off. Tam už si snadno poradil s Carolinou 4:1 na zápasy a Hašek zvedl nad hlavu poprvé Stanley Cup.

Hašek vydržel hrát na té nejvyšší hokejové úrovni do 46 let. „Jsem přesvědčený o tom, že bez motivace to nejde. Já jsem hrál v mužstvech, ve kterých jsem chtěl dokázat, že na to mám. Chtěl jsem být první brankář a chtěl jsem s tím mužstvem něco dokázat a tím, že jsem hrál za mužstvo, jako byl Detroit Red Wings nebo Pardubice, anebo i potom ve Spartaku, jsem tu motivaci měl,“ vysvětluje, co jej u hokeje drželo tak dlouho.

Ve druhé epizodě podcastové řady Nosiči ledu se nejlepší český gólman ohlíží i za tím, jak se vyvíjel a proměňoval jeho nepřehlédnutelný brankářský styl. „Já jsem měl rozklek, který možná neměl nikdo stejně dobrý jako já na světě, protože jsem měl fyzické předpoklady, že jsem ta kolena dokázal vyvrátit dál než kterýkoliv jiný brankář,“ vysvětluje a dodává: „Kdybych začínal dneska, tak by pravděpodobně ten můj styl byl jiný. Já jsem víc padal na kolena, ale zase jsem se snažil rychle vyskočit nahoru nebo sebou ještě někam mrsknout. Dneska ti kluci padají hodně jenom na jedno koleno, ale zase se umí fantasticky klouzat po ledě.“

Celý rozhovor si můžete poslechnout také v audioverzi v podcastu Nosiči ledu: