Češi byli v hokeji nejlepší v Evropě ještě před tím, než měli vlastní stát

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hokejové počátky u nás sahají ještě do dob, kdy ani Československo neexistovalo. Jak je vůbec možné, že se hokej v naší zemi stal tak populárním sportem? Na první pohled to vlastně vůbec nedává smysl. Ve všech zemích, které v hokeji něco znamenají, je buď dlouhá zima, anebo jsou tam aspoň velehory. U nás nic takového nemáme a vzdor dnešním představám to ani v minulosti nebývalo o moc lepší.

„Ještě před tím, než vzniklo samostatné Československo, byl už český hokej v Evropě pojem,“ říká sportovní historik Miloslav Jenšík, jenž v novém dílu podcastové série Nosiči ledu přibližuje samotné počátky zdejšího ledního hokeje.

Projděte si hlavní témata, která v rozhovoru zazněla.

Češi byli mistry Evropy už v době, kdy ještě ani neměli vlastní stát a kdy chybělo ještě 20 let, než vybudovali svou první umělou ledovou plochu. „To byla záhada už tenkrát. A pro mě je to, přiznám se, přestože se hokejem zabývám celý život, záhada dodnes,“ odpovídá Miloslav Jenšík na otázku, jak je možné, že se země, kde prakticky není opravdová zima a kde nebyl zimní stadion do roku 1931, už před první světovou válkou stala třikrát mistry Evropy.

První turnaj proti celkům ze zemí, kde měli ledové paláce a puky už roky, dopadl dle očekávání. Češi prohráli všechny zápasy. Jenže už dva roky poté v roce 1911, kdy se Češi i přes problémy s ledem v Praze odhodlali poprvé odjet na evropský šampionát do Berlína, se stal zázrak. Český výběr hned svůj první turnaj o mistra Evropy vyhrál. A co víc, i další tři šampionáty před první světovou válkou prokázaly, že to nebyla náhoda. Češi získali další dva tituly a jednou skončili o skóre druzí. Hokej u nás tehdy zakořenil neuvěřitelně rychle a neuvěřitelně hluboko. „To byla neuvěřitelná historie. Ve chvíli, kdy vzniklo Československo, tak jeho hokej už byl v Evropě pojem,“ konstatuje Jenšík.

Náš hokej se od samého začátku potýkal s někdy až děsivým nedostatkem ledu, a přesto dosáhl takových úspěchů. „Byly to průkopnické časy i v jiných zemích, nicméně ty jiné země měly úplně jiné podmínky. Belgičané už měli umělé kluziště, Vídeň měla umělé kluziště, Němci měli jedno v Mnichově, jedno v Berlíně a tak dál, a tak dál,“ vysvětluje Jenšík.

Miloslav Jenšík zavzpomínal i na příchod Kanaďana Mikea Buckny, který se později stal i klíčovou postavou československé reprezentace. „Přijel sám. On byl syn slovenských rodičů, žil v Trailu v západní Kanadě a lidé, kteří s ním přicházeli do styku už od jeho prvních kroků v Praze, říkali, že se snad dočetl v nějakém krajanském časopise, že Praha by potřebovala takového Kanaďana, který nejenom bude střílet góly, ale který bude rozvíjet schopnosti svých spoluhráčů,“ vypráví Jenšík. Bucknovy slovenské kořeny byly důležité i z toho důvodu, že uměl jazyk. S hráči se dokázal domluvit, a tak se později stal i trenérem reprezentace.

Buckna vedl československý výběr i na mistrovství světa v roce 1938, kdy jeho výběr poprvé v historii porazil tým USA a nakonec vybojoval bronzovou medaili. „Víc se nedalo v té době vůbec dosáhnout,“ konstatuje Jenšík.

Celý rozhovor si můžete poslechnout také v audioverzi v podcastu Nosiči ledu: