Červenka pochopil, že talent je jen začátek, říká jeho bývalý trenér

Osmatřicetiletý Roman Červenka před finále vede tabulku produktivity českého týmu. Se třemi góly a osmi asistencemi se dělí o páté místo žebříčku všech hráčů šampionátu s Američanem Johnnym Gaudreauem (Columbus Blue Jackets) a Švýcarem Nico Hischierem (New Jersey Devils).

Narozdíl od obou zmíněných hvězd NHL se Červenka v nejslavnější soutěži světa příliš neprosadil. V roce 2013 po jediné sezoně v dresu Calgary Flames raději odešel do KHL. Přesto má za sebou úctyhodnou kariéru a je stále na vrcholu.

Kde se rodil jeho sportovní úspěch? Dlouholetý kapitán české reprezentace je odchovancem pražské Slavie.

„Když jsem v 19 letech přišel do A týmu, byly Romanovi tři roky. Pamatuji si ho, jak chodil k nám do kabiny mezi muže, už tenkrát tam chodil s hokejkou, hrál si s ní,“ říká bývalý slávistický brankář František Pomahač.

„Romana jsem samozřejmě potkával, v dorostu jsem ho i trénoval. Jsem trenér mládeže, takže jsem pozoroval jeho vývoj v klubu, v mládežnických reprezentacích, později v A týmu. Jeho kariéra je velmi úspěšná a řekl bych taková příkladná,“ říká muž, který ve Slavii působí v různých rolích a funkcích už takřka padesát let.

Dlouhé roky se stará právě o rozvoj mládeže. Jaký byl Červenka jako malý kluk?

„Roman chodil odmala s hokejkou. Asi i tím, jak si s ní hrál, tak byl už jako malý kluk šikovný. Od začátku byl vidět jeho talent, v žákovských kategoriích střílel spoustu gólů. Vyrůstal v generaci kluků, kteří jsou dodnes v hokeji úspěšní. Dodnes hraje Jakub Klepiš, Vladimír Sobotka, Tomáš Svoboda, právě teď končí Michal Birner, úspěšným rozhodčím je Jakub Šindel, nerad bych na někoho zapomněl,“ vypočítává Pomahač.

Postupem času Červenka pochopil, že talent je pouze začátek úspěchu.

„Kluci, kteří jsou odmalička lídři týmu a dávají spoustu gólů, to mají v jednu chvíli těžké. Najednou přijde dorost, juniorka, silové schopnosti jednotlivých hráčů. Roman nebyl z těch, kdo mají hned sto kilo. Kluci si musí zvyknout i na práci mimo led, v posilovně. V žádném případě nechci říct, že Romanova cesta byla rovná, ale ty překážky, co měl na cestě, vždycky přeskočil,“ popisuje jeho bývalý trenér.

K úspěchům se navíc přidala sportovní dlouhověkost. Červenka se drží na vrcholu i ve 38 letech a svými statistikami znovu dokazuje, že v národním výběru není za zásluhy.

„Jeho extraligová a mezinárodní kariéra byla excelentní. V roce 2018 mi v kabině říkal, že pomalu končí. A já jsem si pro sebe říkal, že ne, že se o sebe výborně stará. A ještě o šest let později je to světový hokejista. Není náhoda, že se prosadí ve švýcarské lize a na mistrovství světa. Kdykoliv přijede připravený, je to profík každým coulem,“ říká.

Pomahač má díky téměř padesátileté zkušenosti možnost srovnávat. A dobře ví, jak se proměnila výchova hráčů v posledních dvaceti či třiceti letech.

„V roce 2000, když klukům z této generace bylo kolem 15 let, se zaváděly nové věci z Finska, ze Švédska. Dobře se trénovalo, kluci byli pro hokej nadšení. Kdybych měl mluvit za své vrstevníky nebo ještě ty nad námi, tak nás hokej pohltil. Neexistovalo, že bych jel k babičce nebo slavil narozeniny, když byl trénink. A to vůbec nemluvím o zápase,“ říká dlouholetý hráč a trenér.

V posledních letech se kluby sžívají s novým fenoménem - individuálními trenéry, kteří mají hráčům zlepšit bruslení nebo práci s hokejkou. Rodiče za jejich práci a pronájem ledu často platí vysoké částky. Kluboví trenéři přitom nezřídka na tuto praxi žehrají.

Ani trenér slávistické mládeže nejásá nadšením z toho, že se dnes klub dělí o pozornost rodičů s několika dalšími subjekty. Už od žákovských kategorií mají hráči vlastní dovednostní trenéry, kondiční trenéry, fyzioterapeuty a dokonce i agenty.

„Před pár lety nebylo myslitelné, aby hráč nešel na klubový trénink, protože má v tu dobu individuální trénink s vlastním trenérem. Nad některými věcmi člověk žasne, ale zároveň hledáme společné řešení. Pokud to má význam pro toho hráče, tak to má význam i pro klub,“ říká smířlivě Pomahač.

Jako učitel na sportovní základní škole Eden má každodenní zkušenost s širokou škálou dětí, nejen malých hokejistů. A tak si všímá, že obratnost dětí klesá.

„Hraní nejrůznějších her na plácku, ježdění na kole, lezení po stromech, to všechno nám dalo do života obrovskou možnost pohybu, šikovnost v obou rukou i nohou. Nejvíc šikovnosti vzniká v neorganizované činnosti, když má dítě čistou hlavu a hry si vymýšlí samo,“ říká trenér a učitel.

Dnes děti takové možnosti nemají, tvrdí. A nemohou za to jenom telefony, počítače a televize.

„Mám malého vnuka a neumím si představit, že bych mu řekl: Běž ven a kopej si sám na plácku. Měl bych strach a hlídal bych ho. Dnes je to zkrátka jiné a nahrazuje se to třeba dalšími kroužky nebo jinou aktivitou v pozdějším věku. Doba je jiná, ale já si nestěžuji. Ve výchově, i té hokejové, vždy vymýšlíte protitahy. Elektronizace zase třeba zjednodušila vzdělávání trenérů. Mají aplikace, předem připravené tréninky, které mohou snadno vyzkoušet,“ dodává.