Bronz za jediný gól. Čechoslovákům vychytal placku podvodník

Odjet z hokejového turnaje s jediným vstřeleným gólem a jedenatřiceti obdrženými, to se na první pohled jeví jako pořádná ostuda.

Jenže to nemusí platit úplně vždycky, jak dokazuje první československá účast na olympijských hrách. Při té Čechoslováci poprvé vyzvali zámořské týmy, dokonce poprvé potkali hráče z NHL a z toho všeho nakonec vyšli jako nejlepší evropský tým a držitelé olympijského bronzu.

První olympijský turnaj se konal v roce 1920 v belgických Antverpách v rámci letní olympiády, ta zimní totiž tehdy ještě ani neexistovala. Československo cestovalo na turnaj, který se hrál v antverpském ledovém paláci, až na konci dubna a s obavami. V Praze už dávno nebyl led, a tak hráči odjeli trénovat až do Tater, které se v roce 1918 staly součástí naší země. Moc toho tam ale stejně nenatrénovali, protože stále sněžilo. Do Belgie tak jeli sice jako poslední mistři Evropy (1914), ale vlastně bez velkých ambic.

Tehdejší složitý systém turnaje vyřadil Československo okamžitě z boje o zlato po úvodní drtivé prohře 0:15 s Kanadou. Kolébka hokeje poprvé v historii vyslala do Evropy svůj reprezentační výběr, v němž bylo i několik pozdějších profíků a vítězů Stanley Cupu, a tomu se parta pražských nadšenců bez vlastního stadionu s umělou plochou absolutně nemohla rovnat.

Následovala další brutální prohra 0:16 s celkem USA, která znemožnila Čechoslovákům myslet na stříbro. I za tým „hvězd a pruhů“ hrála polovina rodilých Kanaďanů, kteří byli tehdy hokejově úplně jinde. Ba co víc, za USA se na olympijských hrách představil i jistý George „Gerry“ Geran. A na tom bylo pozoruhodné, že už si před tímhle ryze amatérským turnajem zahrál profesionální NHL! Stalo se tak hned v prvním ročníku této zámořské soutěže v sezoně 1917-1918. Odehrál 4 zápasy za mužstvo Montreal Wanderers a byl prvním rodilým Američanem v NHL. Bohužel po čtyřech duelech jeho tým kvůli tomu, že shořela jeho domovská aréna, musel z NHL odstoupit.

Na OH v Antverpách dal Geran ve 2 zápasech 3 góly a získal s týmem stříbro. Později se ještě do NHL vrátil, ale více působil jako profesionální hokejista v Evropě, zejména v Paříži.

Do třetice na turnaji Československo vyzvalo v boji o bronz Švédy, kteří mezitím vyřadili všechny zbylé evropské týmy a pak stejně jako Čechoslováci vysoko prohráli se zlatou Kanadou i stříbrnými Spojenými státy americkými. A se Švédy to byla pro Čechoslováky památná bitva! Seveřané měli díky zimě ve své zemi pochopitelně víc natrénováno, na druhou stranu měli v turnaji v nohách už pět zápasů oproti jen dvěma československým.

Důležitým faktorem bylo, že se do československé branky konečně postavil brankář Karel Wälzer, který tehdy chytával jen v plesových rukavičkách a při tréninku si po jedné z ran spoluhráčů zranil prst. První dva zápasy kvůli tomu vynechal a jen sledoval náhradníka Jana Peku, jak dostává od zámořských démonů nakládačky.

Proti Švédům byl ale Wälzer konečně zpět v brance a byl nepřekonatelný. Pochytal údajně neuvěřitelných 48 švédských pokusů, a to se tehdy hrálo jen na dvakrát 20 minut! To na opačné straně stačila jedna povedená akce, kterou hned ve 3. minutě rozjel Karel Hartmann, nahrál Karlu Peškovi, ten našel kapitána Josefa Šroubka a po jeho ráně bylo hotovo! Jediná gólová radost na celém turnaji pro československý tým stačila na výhru 1:0 a olympijský bronz!

Až mnohem později byl turnaj dokonce uznán i jako první historické mistrovství světa.

Československý brankář Wälzer byl i jinak pozoruhodným člověkem. Za sebou už měl předválečné hokejové úspěchy, když Čechům vychytal evropské tituly v letech 1912 a 1914, ale o cenné kovy se evidentně zajímal i mimo hokej.

V civilu pracoval jako čelní bankovní úředník a byl prý velmi schopný. I proto se stal poradcem jistého chmelového magnáta při burzovních a valutových spekulacích. Ale ukázalo, že z movitého důvěrníka vylákal 4 miliony korun, které místo směny prostě utratil. Od soudu si v roce 1922 odnesl trest na dva roky ve vězení, čímž skončila i jeho hokejová kariéra.

Ani po návratu z vězení se nepolepšil, naopak byl v roce 1935 dopaden při pokusu o výměnu cenných papírů za falešné. Případ jeho zločinecké skupiny byl označován jako třetí největší bankovní podvod v dobách první republiky.

O téhle temné stránce nejlepšího brankáře počátků českého hokeje se ještě více než 70 let po jeho smrti vlastně vůbec nevědělo. Nejlepší brankář počátků našeho hokeje zemřel v zapomnění v lednu roku 1948.

Mezi klíčové hráče týmu patřil jeho nejmladší člen, čtyřiadvacetiletý Karel Pešek, kterému všichni říkali Káďa. Byl hokejovým mistrem Evropy už z roku 1914, ale hlavně byl dlouholetým kapitánem fotbalové Sparty v dobách, kdy byla postrachem celé Evropy a nosila přízvisko „železná“. Hned po světové válce vyhrál ve fotbale vojenskou tzv. Pershingovu olympiádu.

A na té opravdové v roce 1920 v Antverpách pak nejprve v dubnu vybojoval bronz jako hokejista, aby se na ni v srpnu vrátil coby fotbalista.

Ve fotbale se Čechoslovákům vedlo dokonce ještě lépe než v hokeji a po výhrách s Jugoslávií (7:0), Norskem (4:0) a Francií (4:1) dokráčeli až do finále, kde čekala domácí Belgie. Ta ale o zlato hodně stála, kolem hřiště bylo rozestavěno belgické vojsko, které údajně české hráče provokovalo, šlapalo na československé vlajky a podobně. K tomu postarší rozhodčí Lewis pískal jeden nesmysl za druhým. Vymyslel penaltu pro domácí, podle hostů chybně uznal i druhý belgický gól a když ve 40. minutě vyloučil Čechoslováka Steinera, bylo toho na kapitána Káďu moc. Zkrátka odvelel tým na protest do kabin.

Výsledek to ale nemělo valný. Československo následnou diskvalifikací přišlo nejen o zlato, ale i o jakoukoli jinou medaili.

Káďa tehdy mohl 98 let před Ester Ledeckou předvést první neuvěřitelný český medailový olympijský dvojboj.

Tenhle vynikající sportovec získal kromě jiného ještě titul hokejového mistra Evropy v letech 1922 a 1925, další působení v hokeji mu pak nesmyslně zakázala IIHF proto, že byl profesionálem. I když v úplně jiném sportu. Byl tak slavný, že se o něm v kabaretech zpívala i písnička „Zlatovlasá primadona“ a byl i velmi vzdělaný. Na Přírodovědecké fakultě získal titul RNDr. a k tomu ještě vystudoval lékárnictví. Přesto se po komunistickém puči dostal do nemilosti a musel pracovat jako pomocný dělník.

Zemřel krátce po svých 75. narozeninách a na jeho pohřbu se sešly tisíce lidí, aby vzdaly hold skvělému člověku a sportovci.