Lídr Sparty líčí, proč neuhne. V jednom se změnil: Neřeším kraviny

Letí to, Vladimír Sobotka právě končí svoji dvacátou sezonu mezi profesionály. „Už?“ naoko se pobaveně diví. Lídr Sparty má za sebou velkou kariéru. Ale na titul pořád čeká. V rozhovoru pro Seznam Zprávy poznáte, jak moc po něm baží, ale zároveň z toho nemá zamotanou hlavu.

Vypráví o svojí cestě, jak ho zkušenosti z NHL i další sezony formují. Když mu bylo dvacet, dokázal vyskočit z extraligy do kabiny Bostonu Bruins. Má svoje zážitky se Zdenem Chárou a slavnou gardou Bruins.

Ve Spartě alternuje s Miroslavem Formanem jako kapitán. Patří k jádru, které řídí silný tým, jenž jasně ovládl základní část extraligy. „Pamatuju si svůj první den, když jsem přišel na Slavii a sedl si vedle kluků, jako byli Pepa Beránek, Michal Sup a další. Dnes jsem tak nějak v pokročilém stadiu kariéry já,“ usměje se.

Na konci základní části vypadáte, že jste tak o deset let omládl. Co vás tak vykoplo nahoru?

Fakt vám to tak přijde? (usměje se)

Vidím hodně urputného válečníka, který se s někým pořád postrkává, je produktivní, sbírá body. Málokdy je hráč ve 37 letech takhle aktivní.

Snažím se udržovat, pracovat na sobě. Extraliga se každým rokem zvedá, kdybych se nepřipravoval, už bych ji hrát nemohl. Jsme doplněni o mladé kluky a já se cítím fajn. Snažím se s nimi držet krok.

Věta „kdybych se nepřipravoval“ znamená, že máte nějaké svoje vlastní tréninkové speciality?

Mám svoje cvičení, která si držím už dlouho. Máme navíc kondičáka (Ondřej Ježek), podle mě nejlepšího v extralize, probíráme s ním, co je potřeba. Domluvíme se podle toho, co mi i říká moje tělo. Řepa (Michal Řepík) se mi teda směje, že mi určitě tělo říká, jak mám jít domů, když ho poslouchám. Když vím, že mi v zápase nejedou nohy, jdu druhý den na kolo a posiluju. Pokud cítím únavu, odpočívám.

Když se vrátím k těm strkanicím a častému fyzickému kontaktu, občas ránu koupíte, jindy rozdáte. Tohle nastavení s věkem nepadá, že byste se do něj musel třeba nutit?

Vůbec, takhle jsem hrál vždycky, vyrostl jsem tak, ať hraju agresivně. Je to přirozenost, kdybych věděl, že od něčeho odjedu a nepostavím se protihráči v souboji, bylo by něco špatně.

Přijde mi, že celkově působíte ale uvolněnější. Je to tak?

Neřeším kraviny. Člověk do toho dojde, furt je to jenom hokej.

Naučil jste se hokejem víc bavit?

Jednak se jdete bavit, pak si vážím toho, že mám super práci. Ale vzadu mi k tomu svítí, že máme největší cíle. Dokážu v hlavě sepnout, kdy se můžu usmát, kdy je potřeba zabrat a makat.

Před deseti lety to takhle nešlo?

Ne, musíte si něčím projít, prožít si různé životní situace. Třeba dnes se bavíme, jak NHL byla krásná. Ale zase zpětně řeknu, že to tenkrát bylo deset let ve stresu.

Protože vás každý den mohou poslat na farmu?

To ne, ale že prostě musím. Potřebujete každý den dokazovat, že tuhle ligu můžete hrát. Každý den jste ve stresu, že to musíte potvrdit. Může se stát, že se zraníte, povolají někoho jiného a on vám sebere místo. Hlava si neodpočine.

No a jde takový klid předávat hráčům v kabině teď? Rozjede se play-off, všude na vás bude asi blikat, že naposledy Sparta vyhrála v roce 2007, kdy jindy by měla vyhrát než teď. Svým způsobem zase stres, když ho člověk do sebe pustí.

Záleží na každém, co to s ním dělá. Já v sobě mám, že chceme nejvyšší ambice naplnit. Na druhou stranu je potřeba umět i oddělit, kdy hrajete zápas, kdy se soustředíte na svoje střídání a kdy hlavu povolíte. Klukům se snažím pomáhat, ať nemyslí na hokej pořád. Někdy je důležité věci nechat běžet a další den přijít do haly s čistou hlavou. Jen jak jsem poznal, jako mladý hráč k tomu musíte stejně dojít.

V kariéře jste odehrál přes tisíc zápasů v základní části. Není už těžší a těžší projít přes zdlouhavou základní část, než konečně začne březen a rozjede se play-off?

Víte, že ani ne? Na tohle se třeba neupínám. My máme ve Spartě nastavení, že se chceme v sezoně zvedat, být zase o kousíček lepší než minule. Pracujeme na detailech, odstraňujeme chyby.

Základní část není stereotyp?

Není. Pořád je na čem pracovat, odstraňujete chyby.

Extraliga teď připomíná hvězdné války. Vedení Sparty a Pardubic jako kdyby se předháněla, kdo přivede lepšího hráče. Kluby do sebe občas rýpnou i na sociálních sítích. Vnímáte rivalitu i vy sám?

S Pardubicemi je to vyhecované hodně. Je to tým, který chci porazit, někdy to tam lítá. Nechci, aby to vyznělo špatně, proti nikomu nejdete hrát s menším nasazením. Ale vyloženě vás baví, když stojíte proti soupeři, který přivádí nejlepší hráče v Evropě. Zápas má náboj vždycky, chcete ty kvalitní kluky na druhé straně porazit.

Spartě největší bolest za poslední roky zaručeně způsobil Třinec. V play-off jste se s ním potkali od roku 2022 třikrát, porazil vás ve finále, ve čtvrtfinále a naposledy v semifinále. Štve tahle bilance hodně?

Třinec je kvalitní tým, tady se není o čem bavit.

Víc nic?

Nerad se upínám k věcem ve stylu, že teď už musíme my. Dobře víme, jakou s nimi máme minulost. Ale teď je nová sezona, co bylo, je historie, se kterou nikdo nehne. My píšeme teď zase novou kapitolu. Strašně rád bych je porazil, to je jasné. Takhle to podle mě bude mít i zbytek extraligy. (usměje se) Ale současně to není věc, na kterou bych myslel od rána do večera. Prostě se těším, až začne play-off a co přinese.

Pro novináře a fanoušky to velké téma ale je. Obrovský příběh vítězné mašiny…

To beru, klobouk dolů před tím, co dokázali.

Sám jste prošel přes týmy, které měly v kádru různé vítězné typy. V Bostonu jste působil do roku 2010, na jaře 2011 pak klub vyhrál Stanley Cup. Bruins mluví o své vítězné DNA, úspěšní byli pak i dál. Vidíte zpětně, co se tam formovalo za kolos?

Jo, tohle cítit bylo. Ze starších kluků tam hráli Mark Recchi, Tim Thomas, velkým lídrem byl Zdeno Chára. Přišel jsem tam v roce 2008 a zpětně řeknu, že tým byl už v tu chvíli připravený vyhrát. Pak jsem odešel do St. Louis, kde se všechno teprve chystalo.

Ve 20 letech jste skočil z Prahy do Bostonu k Chárovi a spol. Hodně velký skok?

Dost, ale zase ve Slavii jsem dostal velmi dobrou školu od starších hráčů. No ale Boston skok znamenal určitě. Najednou jsem se objevil v kabině NHL vedle Bergerona, Cháry a dalších. Učil jsem se dál, poslouchal je a pracoval na sobě, abych se tam udržel.

Vždycky jste měl pozici útočníka, který splní defenzivní zadání. V NHL jste i proto většinou automaticky padal do role ve třetích a čtvrtých formacích. Na jednu stranu super, že jste měl pozici. Na druhou neškodilo vám defenzivní zařazení, protože výš se dostávalo pak těžko?

Na farmě jsem hrál první lajnu. Vždycky když mě zavolali do Bostonu, tak z toho byla třetí a čtvrtá. V AHL jsem byl ofenzivní, v NHL pro mě měli roli bránícího útočníka. Je fakt, že se z téhle škatulky leze blbě, ale zase díky tomu jsem tam taky odehrál svoje zápasy. Kdybych tuhle roli neplnil, přijde někdo jiný.

Proč nehrál třetí a čtvrtou lajnu David Krejčí, ale volba padla na vás?

(usměje se) Jednou se stalo, že já zůstal nahoře a Krejča šel na farmu. Říkal jsem si, jestli se nezbláznili. On měl směrem dopředu velký talent. Mně se z pozice defenzivního útočníka už špatně utíkalo. Týmy vědí, v čem jste nejlepší, a na konkrétní místo si vás pak berou.

V NHL jste celkem odehrál 548 zápasů, což je velké číslo. Vážíte si ho?

Rozhodně, jsem moc rád za to, že jsem se do NHL dostal a udržel se v ní.

Zaujalo mě, jak jste zvládal velké přesuny. Jako teenager z Třebíče do Prahy, pak v hodně mladém věku přímo do Bostonu. Měl jste někdy krizi, že se věci mohou pokazit?

Z Třebíče jsem šel do Slavie ve čtrnácti. Do Prahy se mnou šel táta, aby se o mě staral a trochu mě i hlídal. Do Bostonu jsem šel sám, ale potkal jsem se s Krejčou a Lotyšem Martinsem Karsumsem. Anglicky jsem neuměl ani slovo, nejdřív jsme drželi hodně spolu.

Jak dlouho se dalo vydržet v Americe bez angličtiny?

To skončilo brzo. (usměje se) Když jsem přišel nahoru do Bostonu, tak jsem se bavil s Krejčou jen česky. Přišel Zdenda Chára, že takhle teda ne a v kabině se bude mluvit jenom anglicky. Přinutilo mě to na sobě máknout. Tohle byla taky další velká škola, kdy starší kluci řekli, že je potřeba jet podle našich podmínek.

Museli po vás dřív starší hráči vlastně hodně šlapat?

Nebyl jsem úplně poslušný typ. (usměje se)

Nebral jste úplně každou autoritu?

Úplně jsem neměl rád, když jsem musel někoho poslouchat. Párkrát to někdo zkoušel, ale měl jsem dost svoji hlavu. Ale samozřejmě záleželo, od koho takové věci přicházely. V áčku, mezi dospělými, jsem ty zkušenější borce respektoval. Ale třeba v juniorech byli kluci o čtyři pět let starší. Když něco zkoušeli, tak jsem se vždycky ozval, pokud mi přišlo, že mám pravdu. Pepovi Beránkovi nebo Zdendovi Chárovi jsem neodmlouval ale nikdy.

Cháru chápu ze sta procent. Když něco říká, dívá se vám přímo do očí a po chvíli si uvědomíte, že on sedí a vy stojíte.

Jasně! (usměje se) Navíc on je hrozně hodný a chytrý člověk. Nikdy se na nikoho nepovyšoval jen proto, co měl za sebou. Věděl, o čem mluví a proč vám něco říká. Pořád se mě ptal, jestli nepotřebuju něco zařídit, vždycky mi dokázal pomoci. Na něj neřeknu jediné špatné slovo.

Když se bavíme o vaší cestě, našel byste nějaký důvod, proč se kluk z Třebíče dostal takhle daleko, mezi největší hvězdy?

Vždycky jsem měl hokej strašně moc rád, což mi zůstalo. Ale byl jsem do něj jako kluk opravdu hodně zažraný. Sbírali jsme kartičky hráčů z NHL a já měl sen, že se tam jednou třeba dostanu taky.

To měli asi i další kluci, proti kterým Třebíč hrála.

No a šel jsem si za tím. Pořád jsem to před sebou viděl, makal, držel si vidinu, že bych si tam třeba jednou mohl zahrát. Měl jsem v hlavě nastavené, že tam chci. Líp to popsat asi ani nedokážu.

Doma máte dvě malé holčičky. Je ve výsledku dobře, že s nimi si jako táta užijete úplně jiný svět?

Jo, ani trochu mě nemrzí, že nemám dva malé hokejisty. Asi tak nějak tuším, že bych byl na kluka hodně přísný táta, a kdyby ho hokej bavil, chtěl bych, aby se dostal taky co nejvýš. Tím pádem nevím, jestli by to fungovalo. (usměje se) Jsem šťastný, že máme dvě holčičky. Nechybí mi, že doma nemám hokejistu. Na druhou stranu nikdy nevíte, kolik dětí budete mít.

Chápu, jen mít doma holčičí gang je dobrý relax od hokejového prostředí, ne?

Vypnu. I když… Holky mi taky dávají. Poslouchám věty typu: „Proč jste, tatínku nevyhráli, proč jsi nedal gól.“ To je tam taky.

Jsou hodně přísné.

Jsou. Když jsem dal dva góly Litvínovu, tak se hned divily, co se stalo. Je s nimi sranda.