Článek
Končila olympiáda v Soči, pořád si živě pamatuji tečku. Předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach děkoval prezidentovi Vladimiru Putinovi za to, že pomohl ukázat tvář nového Ruska. Mluvil o velmi otevřeném státu. Putin se na obrazovkách usmíval. Jak se později ukázalo, pár hodin předtím rozhodl o anexi Krymu.
Asi nikoho tehdy nenapadlo, kam až se chce Rusko otevřít.
Do země jsem cestoval dřív poměrně často s hokejovou reprezentací, redakce mě vysílaly na zápasy KHL, na olympiádu v Soči. Na ní mě taky chytil „wow efekt“, že to s Rusem přece jen nějak půjde. Chce se změnit, zkouší to.
Vždycky se říkalo, že tahle země umí něco říkat směrem ven a něco jiného vařit doma. Je to samozřejmě pravda, manipuluje s veřejným míněním, postupně taky otáčí svoje občany tam, kam potřebuje. Dost k tomu využívá sport, což se dá dobře vidět, když po Rusku cestujete a vystoupíte i trochu mimo zóny, kde se mají sportovní novináři držet, tedy mimo presscentrum a vlastní místo na tribuně.
Jednou mi v Jekatěrinburgu cestou na stadion kleknul mobil. Směr jsem tušil, ale pro jistotu se zeptáte, jestli jdete správně. Rusky dám pár slov, připadal jsem si trapně dolovat nějaké pokusy. Tak mě nenapadlo nic hloupějšího než se ptát anglicky.
Dva lidi dělali, že mě neslyší, jeden zvedl hlavu a odešel. Jeden hlavu zvedl, zrychlil. Pak na mě ukazoval jednomu muži v bundě. Obyčejný chlap mluvil s obyčejným chlapem.
Dostavila se malá radost, že přece jen přijde rada. Asi to spolu řeší, kudy k hale.
Aha, tak ne.
Ten druhý na mě začal něco řvát.
Nabral tempo a běžel ke mně. Postupně jsem pochopil, že chce doklady, pas… Tajný policista si potřeboval zvláštního cizince proklepnout. Po dvaceti minutách zírání do pasu a telefonování mě pustil.
Kde je hala, jsem se ho radši neptal.
Cestou na hokej mě napadlo: Sakra, jak ten chlápek, co jsem se ho ptal na cestu, zrovna našel policistu, když neměl uniformu?
Před deseti lety se Rusko tvářilo, že se chce změnit. Trvalý „výlet“ na Krym ale bleskově ukázal, jaká je to pitomost.
Vybavuji si hovor s manželským párem, který přijel na olympiádu v Soči fandit hokejovému týmu USA. Pán byl z Ruska nadšený. Říkal, jak celou dobu v Americe poslouchal, ať je hlavně opatrný, protože je to Rusko. Nesmysl! Bezpečnost na absolutním maximu, všichni se na vás usmívají, všichni ochotní. Taky se nechal nachytat.
Rusko postavilo pro hry ohromný areál přímo na břehu Černého moře. Pár kroků a z hokejové olympijské haly jste byli na pláži. Kolem hala na krasobruslení, fotbalová aréna, hala s rychlobruslařským oválem. Všechno si nalinkovalo, aby zapadlo do obrazu přívětivého Ruska. Jen toulaví psi neposlechli. Dál se motali po ulicích.
Na zahájení her vybalili Alexandrovci tehdejší hit Get Lucky od Daft Punk, sólisté se vlnili jak v baru. Dobrovolníci (zajímavé slovo, kdo z nich dobrovolník fakt byl?) z medicíny, práv a nejprestižnějších vysokých škol v šusťákovkách uměli dokonale anglicky, k tomu německy, francouzsky. Víc západní Rusko být už ani nemohlo.
Byl to trik, jak ostatní uspat a pak kousnout.
Thomas Bach (třetí zleva) poděkoval Vladimiru Putinovi (vedle Bacha vpravo) za otevřené Rusko na olympiádě. Následně se Rusko otevřelo opravdu.
Jen v Rusku opravdu pochopíte, co znamená národní hrdost a jak se s ní pracuje do fáze, že hodně lidí v zemi vezme přepadení cizího státu úplně normálně. Z Česka se to chápe hůř.
Všechno má svůj důvod. Učebnice s historií se přepisují proto, aby z alternativních dějin děti pochopily, že západ vždycky chtěl zničit Sovětský svaz, nikdy to nebylo naopak. Ukrajina je pak plná nacistů, je legitimní na ni posílat rakety a střílet lidi.
Stokrát opakovaná lež se stane pravdou.
Chápete, proč Rusko při oslavách svého hokeje natáhne dresy s nápisem SSSR. Nechápete, proč mu to Mezinárodní hokejová federace nezatrhla. Němci si uvědomují svou problematickou historii z druhé světové války, Rusové problematickou éru Sovětského svazu chtějí vytěsnit. Dres SSSR (v zimě 2021) byl další chytrou věcí, jak zase trochu přiblížit zločinný režim k dnešku.
Ono to totiž není jen o něm.
Viděl jsem, jak v Moskvě rozdávali před hokejem trika s velkou pěticípou hvězdou a obrovským nápisem „Red Army“. Lidi hrdě nosili bundy s nápisem SSSR, stejný byl vidět na vlajkách. Srp a kladivo? Jasně, v publiku taky dost užívaný symbol.
Neříkám, že takhle přišel na zápas vyzbrojený každý. Spíš šlo o menšinu. Ale jakmile začal zápas, 90 % hlediště na sobě mělo červené triko s hvězdou. Přičtěte vlajky se SSSR a mocný pokřik „Rasija“. No, už jsem se v životě cítil i lépe.
Mráz po zádech mi běhal úplně stejně, když jsem viděl poklony u Kremelské zdi. Nejvíc květin leželo na hrobě Josefa Stalina. V jednu chvíli tam na kolenou plakal muž, který se přišel svému masovému vrahovi poklonit. Osobně mě tahle věc zasáhla asi nejvíc, nic mě nevystrašilo tolik jako upřímná úcta k mrtvému diktátorovi. Když o podobných skutcích čtete, není to stejné, jako když je opravdu vidíte.
Tohle všechno jsou důsledky dlouhodobého působení na Rusy. Režim, který si víc váží padlého vojáka než živého občana, je zvrácený. Ale přesně o to mu jde. Proto se do vlastních obyvatel hrnuly i přes sportovní linie propagandistické myšlenky, že Sovětský svaz byl vrchol. Co kdyby jednou zase něco podobného vzniklo?
Když si taky vybavím cestu Petrohradem kolem muzea dělostřelectva? Kolik z těch strojů v muzeu ještě vlastně je, kolik jich je na maděru a kolik z nic ještě jezdí po Ukrajině?
Často jsme se smáli různým bizarnostem. A ano, ono to vypadá jako taškařice, když se diktátor Putin smeká po ledě a hraje si na hokejistu. Bývalí hráči NHL se mu snaží uhnout a brankáři mají co dělat, aby nechytili jeho střely.
Ještě divočejší je pak historka z Novgorodu. Koukal jsem, jak v centru natírali zelenou barvou trávu. Bylo to jedno z měst, kam měl Putin přijet na státní návštěvu, tak se pro jistotu něco vylepšovalo. Nakonec stejně nepřijel.
V Soči vznikl velký olympijský areál s hokejovou Bolšoj arénou přímo na pláži. Stačilo se otočit a na druhé straně byly hory.
Přijde vám absolutně bizarní, když v lese vysoko nad Chanty-Mansijskem najdete stádo mamutů z bronzu, k tomu šavlozubé tygry a další pravěké bestie. Jen proto, že oligarcha prostě chtěl.
Ale všechno souvisí s budováním kultu osobnosti, se šířením strachu. Nakonec se pak nebojíte, věříte lžím a zkreslené pravdě, kterou jako Rus dostáváte zleva zprava a nejde tomu uhnout.
Legrace končí, když si Putina na bruslích, natřenou trávu a mamuty srovnáte s nádhernými širokými bulváry v Doněcku. A s parádní hokejovou arénou, kde se taky hrála KHL.
Hala dnes není. Spadla během války, která nejdřív vlastně válkou vůbec nebyla, bulváry hořely a Rusko dnes říká, že území je jeho.
Říkáte si proč? Protože chce.
Dnes se hraje v Rusku hokej a týmy mají suše na kostce velké „Z“, aby ukázaly, že podporují armádu. Ale v překladu i válku. Pro roli sportu v současném Rusku typické, každý ví, co symbol znamená. A podobnými veřejnými gesty se ve společnosti skrze sport upevňuje síla moci.
Putin a spol. si zemi chystali dlouhou dobu na svoje plány, vychovává se podle nich další generace. Sport výrazně pomohl. Nejkřiklavějším sepětím režimu s ním je, když při volbách hokejista Alexandr Ovečkin vystupoval v roce 2017 jako lídr „Putinova týmu“, vysvětloval, proč je Putin ten pravý.
Dnes se respektovaný americký novinář Larry Brooks ve svém komentáři pro New York Post diví, že Rusko nehrálo na turnaji 4 Nations Face-Off a nemohli hrát nejlepší proti nejlepším. Přece to jsou jen hokejisti, kteří pouze dělají svoji práci, hrají hokej v NHL. Tak proč jsou stranou? Právě. Dělají svoji práci a dělají i něco víc, což se dá vynutit i přes velmi jemný nátlak, že doma máte přece rodiny, chlapci.
Až někdy zase uslyšíte, že Rusko někam nepůjde, něco nedělá a nic nikomu nehrozí, mám jednu radu: Překládejte si to tak, že operace už běží.
